Hledej:
iReferáty.cz je internetová databáze referátů. Referáty, seminární práce, životopisy a čtenářský deník pro střední a základní školy.

Gate of dawn

Zařazeno: iReferaty.cz > Referáty > Český jazyk a Sloh > 311 > 327 > Gate of dawn
 
Titulek: Gate of dawn
Datum vložení: 10.7.2007
Referát vložil: Klára Vítová

 

squareVClanku:
id='square-ir'
Jdu do velkého kopce a blížím se k veliké bráně, která je celá černá. Za tou bránou je něco, co čeká každého z nás.

A co čeká, každého z nás ?

To byste chtěli vědět, že ano? Ale ještě je moc brzy na to, abych vám to prozradila.

Procházím tedy tou bránou a po mé pravé straně se nachází záhon pestrobarevných malých kytiček, které připomínají usměvavé tváře lidí. Na levé straně zas vidím náhrobní desky s různými jmény. Nezastavuji se a jdu stále dál, až dojdu před malá vrátka, co vedou do zdejšího kláštera. Otevřu je a vstupuji do jeho prostranství. Jdu dále a vcházím dovnitř. Začíná mi být chladno, i když je právě červenec a venku je neúnosné horko.

V rohu po mé pravé ruce se leskne malá skleněná miska a v ní svěcená voda. Dále svým zrakem spočinu na malém stole, kde jsou prospekty o historii tohoto kláštera. Bez jediného zaváhání vcházím přímo do středu dění, kde se přede mnou objevují modlitební lavice. Rozhlížím se kolem sebe a vidím nádherné obrazy. Pod jednou takovou malbou stojí ručně malovaná váza a uvnitř té vázy je květina, kterou vídám často na hrobních deskách.

Fascinuje mě ta atmosféra kolem. Všechno je zde tak tiché a vyrovnané. Připadám si tu v bezpečí a odloučená od celého světa, ztrácím pojem o čase. Jen zde sním a sním…

Náhle mě z mého snění vytrhne hlas, který začne zpívat latinsky. Pokradmu se schovám za modlitební lavici a v tichosti se nechám unášet tím Božským zpěvem. Je to nekonečně dlouhá chvíle, než ten zpěv zas utichne a já se zas ocitám mezi klášterními zdmi sama. Sama, ale těší mě to!

Zvědavě přecházím z jedné strany na druhou a snažím si vrýt do své paměti vše, co zde můj zrak nalézá. Je tu tak chladno. Nějaký slabý hlas mi říká šeptem: "Už musíš jít! Tak pojď!"

Nevím, odkud se ten hlas bere, otáčím se kolem, ale nemám ponětí. A náhle to slyším zas!

"Na co, ještě čekáš? Nejsi snad zvědavá, co je tady za těmi zdmi? Co tě čeká venku?"

Ano, už vím, co je to za hlas! Je to mé druhé já! To JÁ, které je zvědavé a miluje záhady, ale také hrůzostrašné příběhy. Už neváhám ani vteřinu a běžím k východu z tohohle famózního místa. Mé kroky se ozývají jak běžím.

Stojím venku před těmi malými vrátky, co mě zavedly do říše klidu a do nekonečného bezmezného prostoru. Rozhlížím se na levou stranu a pak napravo, nikdo nikde. To je velice divné, většinou je tady spousta lidí, kteří si jdou popovídat se svými zesnulými, anebo si sem zajdou jen tak odpočinout od denního shonu.

Jdu tedy dál po té betonové cestě, až dojdu na rozcestí. Opět se mohu vydat buď napravo anebo nalevo. Pokaždé mě více k sobě táhne pravá strana. Míjím jednu velkou hrobku. Nevím, komu patří.

Ani mě to nijak zvláště nezajímá. Nade mnou, jak procházím, se tyčí obří strom.

Dojdu na další cestu a náhle se mi naskýtá pohled na všechny hroby, tedy skoro všechny. ……..

Nohy mě nesou stále dál, jako bych to tu znala?

"Ano, znáš, občas sem zajdeš si urovnat své myšlenky". Promlouvá ke mně zas mé JÁ. Ani nevím jak, ale ocitám se před dalšími vraty a na nich je železná mísa s ohněm, je to ozdoba na vratech.

Vcházím dovnitř a nemohu uvěřit svému zraku! To snad není možné, je zde krásný chodníček, ale ne z betonu, ale z jemných kamenů. Jdu po malých schůdkách až k neponičené lavičce. Usedám na ni a dívám se kolem sebe. Tohle místo je jiné, než předchozí, ale patří k němu, stejně tak jako k celému tomuto objektu. Ale nenahání to zde takovou hrůzu.

Člověk se tu cítí velice příjemně, uvolněně a má čas na relaxování. Žhavé letní slunce mi svítí přímo do očí, a tak se přemístím na lavičku pod jehličnatý strom. Je odpoledne a mně se chce náhle spát. Stává se mi velice často, že mě v jistou chvíli přemůže únava. A zejména, když se nacházím v takovém úžasném prostředí jako právě nyní.

Úžasném? To je málo, kdo na takovémto místě nikdy nebyl, tak neví, o čem vám vyprávím. Proto se vám to budu snažit, co nejvíce přiblížit.

Je to místo záhadné, na pohled schované.

Je to temno, nedohledno, světlo a polomrtvo.

V duši smutek zanechá a víru v ní vyvolá.

Je to všechno, jen ne světlo.

Všechny druhy pocitů, které známe z vyprávění a různých příběhů se nám zde promítnou do té jedné dlouhé chvíle. A ať se snažíte sebevíce jim nepodlehnout, tak přeci jim jen neodoláte.

Pohltí vás zcela a bez jakéhokoliv varování. Vydržíte zde neuvěřitelně dlouhou dobu, aniž si to budete uvědomovat. Čas pro vás skutečně přestane existovat. Všechno kolem jako by zmizí, jelikož vy se octnete ve svém vlastním světě. Světě svých myšlenek a pocitů, které vás uvnitř souží. Sedíte tu a dumáte nad vlastním životem, co jste v poslední době udělali špatně a co ne. Jak byste mohli něco napravit. Toto místo vám však neporadí ani vás neuchrání před všedními starostmi, ale jen vám pomůže navázat kontakt s vámi samými. A to si myslím, že je mnohdy nejdůležitější, každý by měl poznat sám sebe.

Zvedám se z té lavičky a jdu po těch malých cestičkách, když vše projdu, vracím se k vratům, kterými jsem přišla. Pak se vydám po točité dlouhé cestě. Cestě, která vede do neznáma.

"Proč do neznáma? Vždyť to čeká snad jednou každého ne"? Zas se ozývá mé JÁ. A tak s ním začínám hovořit. "Ano, do neznáma, každý je jiný a každého ať je to milionář nebo chudák čeká stejný konec, ale ne cesta." " Cesta? O jaké cestě to mluvíš? Je jen jedna a ta…končí pro každého stejně". Přemýšlím o tom, co mé JÁ říká, ale stejně si myslím své, nebudu mu už dopovídat. "Tak jak to myslíš"? Z diskuse s mým JÁ mě vytrhne zpěv ptáků.

Jsou tak malincí a krásní, jak švitoří těmi svými zobáčky. Něco zrzavého se mi mihlo před očima a teď je to na stromech. Jdu blíže a už dokáži rozeznat, co to je za zvíře. Má to oči jako korálky a tělíčko neuvěřitelně malé a velký zrzavý ocas. Je to veverka.

Blížím se ke konci svého putování a rozjímání.

Začíná se šeřit a všechno kolem náhle obklopuje tma. Já si stojím před konečnou bránou tohoto světa a čekám, jen až se mi otevře. Tak už víte, kde se přeci nacházím ne?

Na tom nejposlednějším místě, kterého se mnozí lidé ze všeho nejvíce obávají na - HŘBITOVĚ.

Záhada je odhalena a mě nezbývá než se s vámi rozloučit. Tak co? Líbilo se vám ta malá procházka? Pokud ne, tak mě to velice mrzí, ale doufám, že někdy pochopíte o čem, že jsem to vlastně psala.

Jednou se zas vrátím a budu se chtít podívat zpět na toto místo, kde se sejdeme všichni.



Hodnocení: (hodnotilo 4 čtenáři)

Ohodnoť tento referát:

(špatný)
(horší)
(průměrný)
(lepší)
(dobrý)



 
 


 
 
Referáty | Čtenářský deník | Životopisy |
Zásady zpracování cookies

© provozovatelem jsou iReferaty.cz (Progsol s.r.o.). Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
Referáty jsou dílem dobrovolných přispivatelů (z části anonymních). Obsah a kvalita děl je rozdílná a závislá na autorovi. Spolupracujeme s Learniv.com. Zveřejňování referátů odpovídá smluvním podmínkám. Kontakt: info@ireferaty.cz
Naši partneři: WarThunder.info | Calorie-Charts.info