Láska

Co je to láska? Je to jen pouhé slovo nebo snad něco více, než jen slovo? Každý z nás si nejednou kladl tyto otázky. Mnozí třeba našli na ně tu správnou odpověď. Já jsem dlouho měla pocit, že to slovo “láska“ nikdy nepotkám. Nevěděla jsem, jak ji mám rozpoznat od průměrného „mám tě ráda“.
Každý si lásku představujeme jinak, někdo ji vidí v Shakepearovském podání například Romeo a Julie, ale nejen zde byl vytvořen kontrast lásky se sporem. I v několika jiných děl je psán příběh lásky a pokaždé je ztvárnět buď fádně a nebo zcela jinak, avšak ve své podstatě se nakonec vždy shoduje v jednom jediném bodě. Někdo si třeba představuje, že láska je, když slyší znít Pucciniho skladbu při svíčkách. Uslyší nejen skladbu, ale i to krásné slovo – miluji Tě-. Někteří lidé tvrdí, že opravdou lásku zažijeme jen jednou ve svém životě, je i tohle pravda?

V nekonečných úvahách a při tom všem stále nidko nevysvětlil, co to je ta láska? Chemie nebo snad jen pouhý pocit? Možná víc než jen to. Jak si představuji lásku já? I když jsem si říkala a měla obavy, jak už jsem psala v úvodu, že ji asi nikdy nepoznám, tak jsem se zmýlila. Poznala jsem ji z té nejhezčí stránky z jaké se mi láska mohla ukázat. Jako krásná, naslouchající, pozorná a především obětavá a upřimná. Hlavně ke mně přišla nečekaně a ze strany, odkud bych ji v životě nečekala. Něco pravdy možná na tom je, že protiklady se přitahují. Podle mě je to tedy všechno pocit, který někde uvnitř v nás dozrává a v blízkosti určité osoby vypluje na povrch. Nikdo si nevybírá do koho se zamiluje. Nezáleží na postavení, věku nebo kráse. Pro každého jako láska tak i krása znamená něco jiného. A tím, nás všechny toto nelze hodnotit, že jsme všichni stejní, každý z nás je v něčem vyjímečný. Záleží jen na jednotlivci, co vidí vyzařovat z nás a jestli jsme doopravdy schopni vzbudit v něm . . . lásku. Nedočetla jsem se zatím nikde široko daleko v literatuře, jak ji popsat, i když se o to mnoho autorů usilovně snažilo a nepochybně se snažili nám přiblížit jisté věci, které oni vnímali při zamilovanosti. Zamilovanost, láska, to vše se nějak prolíná našim životem. Všichni se shodujeme však, že je to něco, co nás nenechá dospat, usilovně na toho druhého myslíme a těšíme se na jeho bezprostřední blízkost, která nám dělá tak dobře.

Někteří z nás dělají pro lásku i zoufalé činny, jako jsou sebevraždy. Myslím si osobně, že je to velice přehnané. Vždycky lze začít znovu, třeba někde jinde a s někým jiným. Nikdo přeci nemůže vědět, co a nebo kdo, bude jeho další velká láska? A je pravda, že bez lásky to nejde a s láskou je to těžké. Ale co v dnešní době není těžké? Všechno stojí nějaká ta usilí a kompromisy, bez nich by to nikam nedospělo. A jak to bývá v pohádkách, žili spolu šťastně, až do smrti... Nikdo vám neřekne, že se něžná Popelka proměnila a vadilo ji kdesy cosi. Konce nás zajímají, ať se jedná o cokoliv, jen do jisté míry, pak už je nám to ve své podstatě jedno. Ať už je to všechno o lásce, jak chce, pravdivé nebo ne, ona prostě je a bude stále mezi náma. Tak bysme si ji tedy měli hýčkat a vážit.

Když úsvit zajde, láska přijde.
Když měsíc vyjde, ona se na nás usmívá,
a na rty nás líbá.
A až se ráno rozední, odejde bez rozloučení.
A pokaždé, když si ji mámysl vybaví, vzpomene si,
jak těžké bylo získat ji...