Jiný kraj, jiný mrav

Když jsem chodil v Německu do školy, ocitl jsem se v naprosto jiné kultuře a hlavně v jiném školství. Za celé čtyři roky jsem nikdy nebyl zkoušen u tabule. Menší testy jsme nepsali, jenom dva nebo tři velké a z nich se dělal průměr na vysvědčení. Učitelé nám látku vykládali jen zřídka, látku jsme si měli přečíst a naučit se ji sami. Jedniček bylo opravdu málo, a když jsme například psali test a já měl nejlepší
známku ve třídě, což byla trojka, tak čtyřky a pětky byly úplně normální známky. Trojky a čtyřky z výtvarné výchovy byly také normální. Nevím, zda to bylo tím, že známkování bylo do šestky nebo to bylo jiným krajem. Žákovská knížka v Německu neexistuje, ani nic podobného, takže moje máma z toho
byla nešťastná, protože do školy za učiteli si dojít také nemohla. Takové věci tam nebyly zvykem. Rodiče se museli telefonicky objednat a ani tak učitelé neměli čas. Systém třídních schůzek byl natolik zvláštní, že po dvouhodinové
návštěvě ve škole rodiče nemluvili ani s jedním učitelem a nedozvěděli se vůbec nic. Za celý školní rok neví rodiče zkrátka nic. Jediné, co se mi opravdu líbilo, bylo, že jsme se nepřezouvali a o přestávkách chodili ven.
Když jsem začal chodit znovu v Čechách v Klášterci nad Ohří do školy, nemohl jsem se dočkat, kdy půjdu poprvé k tabuli a tím, že nám byla látka vysvětlována, jsem byl naprosto vzrušen a nadšen. Moje máma chodila často do školy a po těch čtyřech letech strávených v Německu si každou návštěvu ve škole vychutnávala. A když jsem přinesl žákovskou knížku,
tak se nad ní usmívala. Zjistil jsem, že pořekadlo "Jiný kraj, jiný mrav" je nejenom pravdivé, ale i velká součást života.