Proslov

Vážení kantoři, milí spolužáci!

Je to, jako by to bylo včera. Den s velkým D, den přijímací zkoušky do sportovní třídy, kterou jsme úspěšně složili. Pak začala škola a nastala ta sportovní éra naší třídy. Nebylo potřeba moc času a poznali jsme, že tu jsou fakt bezva lidé.

To bylo před čtyřmi lety. Teď jsou z nás deváťáci a máme za sebou další důležitou zkoušku: přijímačky na střední školy a učiliště. Za tu dobu jsme všichni prošli mnoha změnami jak vnějšími, tak vnitřními. Někdo shodil svou hřívičku a někdo zase udělal pravý opak, někdo vyrostl hodně a jiný zase málo. Mnozí z nás dosáhli sportovních úspěchů, někteří větších a někteří menších. K vnitřní změně patří naše vyspělost rozumně uvažovat a přemýšlet, i když to tak někdy nevypadá. Představme si pomyslnou řeku našich učitelů. Na jednom břehu stojí oni a na druhém my, děti. Volají nás k sobě a cesta přes řeku znamená dospět. Nyní tam s nimi stojíme už i my a to jako mladí lidé. Vše tak rychle uteklo.

Pomalu ale jistě je tu den, který je náš poslední na této škole. Potom se všichni rozejdeme na různé školy a učiliště. A to bude naše další zkouška, která mnohým ovlivní budoucnost. Budete nám holky a kluci chybět a doufáme, že každý na této škole na nás bude vzpomínat v dobrém. Domníváme se, že na nás nezapomenou ani naši učitelé, i když jsme je občas trochu pozlobili.

Tak to shrňme. Jak je vidět, život je plný zkoušek. Vlastně život sám je jedna velká zkouška. Ale jsou zde i nástrahy, lidská hloupost a naopak je tady i štěstí, láska a porozumění. Proto nám i vám přejeme, abyste touto velkou zkouškou se zdarem prošli a v životě natrefili jen na to dobré.


Závěrem bychom chtěli poděkovat vám, kantorům, kteří jste s námi měli trpělivost a dokázali nás dovést až do tohoto dne, kdy se s vámi loučíme. Děkujeme.