Procházka zimní krajinou

procházka zimní krajinou
Jak je v zimě krásně

Sněží! Ale mně to stále více jako magnet láká ven. Je to stejně zvláštní jak může vzniknout něco tak úžasně měkkého, ale i pěkně mrazivého jako je sníh. Zima je stejně fascinující.
Vyjdu ven a mráz mě studeně pohladí po tvářích. Rozhlížím se okolo sebe a jdu dolů k řece. Co ale nevidím? Pouze malý pramínek uprostřed bytelného ledu, který vypadá jako obrovská zasněžená silnice. Vběhnu na něj a zkouším se klouzat. Přes vrstvy sněhu se mi to však nedaří. Pracně si tedy odhrnu kus obrovského prostoru na moje řádění. Opravdu jsem se vyblbla jako malá. A co teprve válením sudu po i proti proudu. Já ale chci jít dál.
Zamířím k lesu. Po úzké s klikaté cestičce uprostřed srázu se jde velmi obtížně. Kráčím mlčky sněhem a i všude okolo je zvláštní ticho. Je tu smutno, které padá i na mě. Asi je to tím, že se všechno pod bílou peřinou zdá být stejné a nezajímavé. Mně to však přijde romantické a bláznivé. Jako by sníh říkal: „Prašti sebou do mě přece to nebolí. Jen to vyzkoušej!“ Neodolala jsem! Prachový sníh se okolo mě rozvířil. Je tu krásně. Ležím s rukama rozpláclýma tam kam dopadly a nohy zrovna tak. Koukám do nebe, které má téměř stejnou barvu jako ten sníh všude okolo. Můj smutek teď nahradil nepopsatelný pocit prázdna, štěstí, lítosti, velkoleposti a smutku, který se prostě potlačit jen tak nedá. Nevím proč ale musím přemýšlet o všem, co se mi v poslední době stalo. Znovu a znovu si promítám všechny situace. Smutné i veselé. Přemýšlím, kdy jsem co udělala špatně. Ale v tom cítím jak začínám mrznout. Zasnila jsem se asi trošku déle a nevnímala čas. Ani nebe už není tak světlé a stmívá se. Tak tedy vstanu a přitom zavadím o větev a nemálo sněhu se mi vysype za krk. Když ho konečně vyklepu rozhlídnu se okolo sebe. Ach, jak já to tady miluji! Už od dětství jen teď to začínám vnímat osobitěji. Jedno však vím: Pokaždé se sem vrátím.