Esej (rasismus)

Rasismus

Přesvědčení, které zůstává v mnoha lidech dodnes. Přesvědčení, že oni jsou nadřazení ostatním rasám. Přesvědčení, jenž je nutí zabíjet ostatní lidi jen z důvodu, že mají jinou pleť, názory, sexuální orientaci, náboženství nebo pocházejí z jiné země. V dějinách se tato ideologie nejvíc rozvíjela v nacistickém Německu během 2. světové války, kdy díky této rasové nenávisti zemřelo přes šest milionů Židů.
I když jsem tu smutnou a děsivou dobu nezažil, stále se s tím nemohu smířit a ptám se sám sebe: Proč muselo zemřít tak obrovské množství lidí rukama těch, jenž byli přesvědčení, že pouze jejich názory jsou ty správné? Zřejmě je k tomu donutil pocit. Ten „krásný“ pocit nadřazenosti a moci nad ostatními, který je tak uspokojoval. Kruté a bezcitné zacházení s každým, kdo pocházel z židovské rodiny. A každý občan, který veřejně nesouhlasil s jejich názory, musel být odstraněn. Naštěstí nyní, v jednadvacátém století, funguje ve většině zemí na světě demokracie a nikoli totalitní režim, kvůli kterému bylo zabito až příliš mnoho lidí.
Jak vůbec lidé vnímají rasismus dnes? Řekl bych to jednoduše – svět z velké časti dospěl. Většina lidí už neodsuzuje homosexuály nebo lidi s různou barvou pleti. V mnoha státech po celém světě žijí vedle sebe obyvatelé černé, bílé i žluté pleti bez problému. Společně každý den jezdí v dopravních prostředích, pochutnávají si na jídle v restauraci, nebo dokonce spolu žijí a zakládají rodiny. Stále více přibývá zemí, kde je zavedeno registrované partnerství osob stejného pohlaví. Zkrátka žijeme ve světě, který je mnohem více tolerantní, ale pořád ne svobodný.
Bohužel i dodnes se některým lidem například nelíbí, když si k nim v autobuse přisedne černoch nebo že maso, které si právě koupili, jim prodal Číňan. A tak to chodí už od počátku světa – vždy se najde někdo, kterému se něco na tom druhém nelíbí.
Nebudu se ptát, jestli někdy bude svět natolik spravedlivý a každý bude si moct žít tak, jak chce, aniž by byl za to diskriminován. Ani se netáži, jestli nás někdo zbaví těch, jenž nás terorizují a omezují, týrají a bezcitně vraždí jen proto, že mluvíme,vypadáme nebo se chováme jinak, než oni. Spíše bych si raději položil otázku: Co nutí tyto lidi přemýšlet tímto způsobem? Jaký mohou mít požitek z toho, že připravili o život člověka, který měl nebo mohl mít šťastný život? Na to bohužel nenacházím odpověď.
Jelikož nepocházím z České republiky, vím, jaké to je žít mezi „cizími“ lidmi. Denně s nimi mluvit, chodit do školy, pomáhat jim. Zvykl jsem si na to, ale byli i lidé, kterým bylo proti srsti to, že mám jiný nos, tmavé oči i vlasy, a snědší pleť. Chápal jsem to, protože oni mi nerozuměli, nevěděli, jak se cítím, a považovali mě za cizince. A tak mi nezbývalo nic jiného než se přizpůsobit a zvyknout si na zdejší život. Ale stejně mi to chybí - lidé stejné národnosti, stejného myšlení a vyznání i podobného vzhledu jako já. Proto je mým snem odstěhovat se v budoucnu tam, kde se cítím opravdu doma. Ptáte se, jestli tam budu šťastnější? Šťastnější bych mohl být snad už jen tehdy, kdyby každý člověk byl doopravdy svobodný.