Líčení zimy

Jan Flach VIII.B zakladka Petřvald
Když začínalo sněžit, říkal jsem si:„To přece není možné! Vždyť nemrzne!“. Ale pak jsem pohlédl na teploměr a zjistil jsem, že se mýlím. Rtuť teploměru klesla tak rychle jako obrovský „balvan“, který někdo shodil ze srázu. Jen co dosedli první sněhové vločky na promrzlou zem, viděl jsem, že celá příroda ulehávala do zimního spánku, který bude trvat po dobu, než tato krásná sněhová přikrývka opadne.
Uběhlo jen pár dní a na celičkém okolí bylo nasypáno nejméně půl metru sněhu tak vláčného, jako je nejjemněji rozemletý moučkový cukr. Dříve mocní stromoví páni, kteří na jaře a v létě nosili tak majestátný zelený šat, se nyní skláněli pod tíhou sněhového poprašku. Střechy domů jsou jako nemocné. Jsou celé bílé a z okapů jim visí rampouchy jako křišťálově čisté nudle z nosu. Potok u našeho domu zamrzl „až na kost“. Už nikdo neslyší to známé probublávání potůčku.
Co se to ale děje? Střechy se začínají uzdravovat, získávají svojí stálou barvu a ztrácí se bílá! Začíná jim téct z okapů. Stromy se narovnávají, jako kdyby ztratily úctu před zimou. Nehlučně, ale viditelně ze sebe oklepávají zbytky sněhu. Teplota náhle vylétla nahoru jako vlaštovka, která měla ztuhlá křídla. První listy petrklíčů a sněženek se snaží prokukovat. Celá příroda vstává z popela jako bájný fénix. Je to jasné to krásné období zimy… končí.