popis mistra jana husa

Mistr Jan Hus (asi 1371 Husinec – 6. července 1415 Kostnice) byl římskokatolický kněz, český středověký náboženský myslitel, reformátor a kazatel. Od roku 1398 vyučoval na pražské univerzitě a v letech (1409–1410) byl jejím rektorem. Ve svých náboženských pracích kritizoval mravní úpadek, v němž se ocitla katolická církev, a přejal některé myšlenky Johna Wycliffa. Katolická církev ho označila za kacíře, jeho učení za herezi a exkomunikovala jej (1411). Na kostnickém koncilu byl odsouzen jako kacíř a vydán světské moci k upálení na hranici, když odmítl odvolat své učení. V roce 1999 prohlásil papež Jan Pavel II., že lituje kruté smrti Jana Husa a uznal ho jako reformátora církve.[1][2] Některé Husovy názory (například ten, že kněz ve hříchu neplatně udílí svátosti) jsou dodnes katolickou církví vnímány jako teologicky vadné.[3][4]

Datum jeho upálení se stalo českým státním svátkem. K jeho odkazu se hlásili husité a později i další církve a společnosti vzešlé z reformace. Jako svého svatého mučedníka jej (spolu se sv. mučedníkem Jeronýmem Pražským) už uctívá pravoslavná církev (dle vyhlášení metropolity Kryštofa, arcibiskupa pražského).


Život Jana Husa
Studoval na pražské univerzitě, na artistické fakultě získal roku 1393 hodnost bakaláře a roku 1396 mu byl propůjčen titul mistr svobodných umění. Již jako univerzitní mistr (od roku 1398) byl vysvěcen na kněze (roku 1400) a začal kázat v kostele sv. Michala[5] a od 14. března 1402 v Betlémské kapli. V roce 1401 byl zvolen děkanem artistické fakulty a v roce 1409 rektorem univerzity, kde se stavěl za větší podíl Čechů na řízení univerzity [6].

Dekret kutnohorský a pisánský koncil
Národnostní neshody na Karlově univerzitě se stupňovaly. Když se kardinálové obou obediencí (západní církev se nachází v době dvojpapežství) shodli, že rozkol odstraní volbou nového papeže na koncilu v Pise, vyzval král Václav IV. univerzitu, aby se k účasti na tomto koncilu vyjádřila. Tento koncil měl kromě zmíněného, jak bylo neformálně přislíbeno, potvrdit králi Václavu IV. jeho nároky na titul římského krále, jehož byl zbaven kurfiřty roku 1400, kteréžto rozhodnutí potvrdil papež Bonifác IX. Arcibiskup Zbyněk, stejně jako římský král Ruprecht Falcký zůstávali v obedienci Řehoře XII. V této situaci se král obrátil na univerzitu a aby dosáhl jejího souhlasu, změnil poměr hlasů na univerzitě pomocí tzv. Dekretu kutnohorského z 18. ledna 1409 tak, že nyní český národ měl hlasy tři a ostatní národy hlas jediný. Cizí studenti, podporující Řehoře XII. se pak přesunuli do Lipska, kde založili novou univerzitu.

České země přešly po pisánské volbě pod obedienci Alexandra V. (se souhlasem arcibiskupa). Arcibiskup Zbyněk se snažil v této situaci potlačit pronikání „viklefských bludů“, avšak marně, neboť čeští mistři a opravné hnutí se opírali o královu podporu. V této situaci se arcibiskup obrátil na Alexandra V., který zakázal Viklefovy spisy a kázání na soukromých místech (což bylo namířeno i proti Husovu kázání v Betlémské kapli). Arcibiskupovi nepomohlo, že zakázal explicitně kázání v Betlémské kapli, že dal zabavit a spálit Viklefovy spisy, že nad Husovými stoupenci vyhlásil klatbu a pohnul Husa, aby se zodpovídal papeži Alexandru V.

Husův proces u papežské kurie a odvolání ke Kristu


Pomník Jana Husa na pražském Staroměstském náměstí od Ladislava Šalouna


Sochařská kompozice Mistr Jan Hus, od sochaře Františka Bílka (z roku 1928) Tábor, Husovo náměstí
Jana Husa jako první exkomunikoval arcibiskup Zbyněk Zajíc, v roce 1411 pak i pisánský vzdoropapež Jan XXIII. kvůli jeho nepřímé podpoře papeže v Avignonu. Hus pokračoval v kázání i ve Viklefově obhajobě (spis Defensio articulorum Wycleff). Nakonec přesto došlo ke smíru mezi arcibiskupovou stranou a stranou Husovou, a to v červenci 1411, avšak 5. září téhož roku Zbyněk Zajíc utekl z Prahy a 28. září zemřel. Jeho nástupce Albík z Uničova pak již byl zcela ve vleku královského dvora.

Spor se přiostřoval, když Hus vystoupil proti vyhlášení křížové výpravy vyhlášené roku 1412 Janem XXIII. proti králi Ladislavu Neapolskému. V této bule papež vyhlásil odpustky každému, kdo se bojů zúčastní; ve viklefovských kruzích byl odpor proti odpustkům již delší dobu zakořeněn. Jan Hus 17. června napadl odpustkovou bulu a nazval papeže antikristem. Následovaly lidové bouře, které znepokojily i krále. Děkan teologické fakulty Štěpán z Pálče pak odsoudil 45 Viklefových článků a byl vydán zákaz je šířit.

Na Jana Husa však nyní Jan XXIII. vyhlásil klatbu, stejně jako na všechny, kdo se s ním stýkali; zároveň nařídil, že má být Hus zajat a souzen podle církevních zákonů a že má být zbořena Betlémská kaple. V tomto okamžiku se od papeže Hus odvolal ke Kristu jako „nejvyššímu soudci“. Byl vyhlášen interdikt na místech, kde Hus pobýval, na podzim došlo k uskutečnění zákazu bohoslužeb. Hus proto opustil Prahu, aby se uchýlil na venkov. Občas se přesto do Prahy vracel, většinu doby prožil od dubna 1413 v okolí Kozího Hrádku pod ochranou pána Jana z Ústí. Zde též sepsal své hlavní dílo De ecclesia.

Pražská teologická fakulta odsoudila Husa jako bludaře roku 1413, vytýkala mu body v nauce o svátostech, svatých a odpustcích, vzpírání se autoritě církve, proti níž staví osobní výklad Písma svatého a vzpírání se poddanosti vůči papeži, biskupům a kněžím.

20. dubna 1414 se Hus inkognito vrátil do Prahy, sepsal odsud několik listů, 30. dubna zaslal Jan XXIII. litomyšlskému biskupu Janovi výtku ohledně rozšíření Viklefova a Husova učení v Čechách s žádostí o napomenutí pražského arcibiskupa Konráda z Vechty. V téže době arcibiskupovi Konrádovi zaslal seznam Husových bludů v traktátu De ecclesia kancléř pařížské univerzity Jean Gerson. Až do odjezdu na svolaný Kostnický koncil žil Jan Hus pod ochranou Jindřicha Lefla z Lažan na hradu Krakovci.

Husův proces na Kostnickém koncilu
Příjezd do Kostnice a počátek procesu


Jan Hus souzen na sněmu Kostnickém r. 1415 (detail obrazu Václava Brožíka)
Koncil, který svolal 30. října 1413 Jan XXIII. po naléhání římského krále Zikmunda do Kostnice u Bodamského jezera na 1. listopad 1414, měl ukončit neúnosný stav rozkolu západní církve, reformovat církev „v hlavě i v údech“ (in capite et membris) a odstranit současné hereze. Již z tohoto určení vysvítalo, že proces s Janem Husem zahájený u kurie Alexandra V., bude tvořit pouze jednu z nejvýznamnějších položek koncilu.

Spolu se svým (zcela nekanonickým) odvoláním ke Kristu, případně ke svolanému koncilu, nebyl dokončen proces, který papežská kurie s Husem vedla, avšak Kostnický koncil měl tento proces převzít. Jan Hus se na pozvání krále Zikmunda 11. října (dosud bez královského glejtu) vydal na koncil v domněnce, že mu bude umožněno svobodně disputovat o jeho nauce a víře, avšak neuvědomil si, že již od začátku s ním byl v Kostnici veden právní proces, navazující na nedokončený proces předešlý. Glejt, který na cestu Husovi vystavil král Zikmund, nemohl – jak to souhlasí i s jeho zněním – zaručit nic víc než bezpečnou cestu Zikmundovým územím do Kostnice (přes Zlatou cestu); církevní soud koncilu se vymykal králově pravomoci. Spolu s Husem cestovali Václav z Dubé a Jan z Chlumu, a to se dvěma vozy a více než třiceti koňmi. V Kostnici se k Husovi přidružil zástupce univerzity, Jan Kardinál z Rejnštejna a písař poselstva, Petr z Mladoňovic.

Papež v Kostnici zrušil nad Husem klatbu, zřejmě i pro právní souvislosti, které jeho pobyt přinášel pro ostatní koncilní účastníky. V době Husova pobytu v Kostnici Jakoubek ze Stříbra v Praze začíná podávat přijímání pod obojí způsobou, kterýžto zvyk Hus schvaluje, avšak sám pod obojí Hus nepodával. V Kostnici se 27. listopadu roznesla zpráva, že chce Jan Hus uprchnout, proto byl následujícího dne pod záminkou rozhovoru s kardinály přiveden do paláce, kde dlel i Jan XXIII., kde zůstal (se svým souhlasem).

Husův protivník Michal de Causis podal proti Husovi první články, v němž jej obvinil z osmi bludů v církvi. 4. prosince byla jmenována vyšetřovací komise, o dva dny později byl Jan Hus uvězněn v kobce dominikánského kláštera na ostrově na Bodamském jezeře, kde byl držen až do března 1415. V Praze bylo Husovo zatčení přijato jako porušení královského glejtu, moravští přední pánové proto u Zikmunda intervenovali.

Komise několikrát žádala Husa, aby se podrobil rozsudku 12 či 13 mistrů, avšak on se chtěl zodpovídat jedině sněmu; při vyšetřování se nepřiznal k žádnému z Viklefových názorů. Byl proto tázán, proč sepsal komentář k bule Jana XXIII., která Viklefovy názory odsoudila, Hus pak označil za autora komentáře Jana z Jesenice, což pobouřilo Jana z Chlumu, který Husa obvinil, že odstupuje od pravdy a že se bojí smrti. Jan Hus poté onemocněl, jednání bylo přerušeno, avšak u Husa vypovídali pod přísahou pražští i jiní vyučující.

Král Zikmund po svém příjezdu do Kostnice žádal kardinály o Husovo propuštění, avšak ti pohrozili, že se sněm rozejde. Král kvůli zachování důležité věci odstranění rozkolu v církvi nakonec na nátlak 4. ledna 1415 ustoupil, dostalo se mu však slibu, že Janu Husovi bude zajištěno veřejné slyšení. Zároveň mu byla změněna vazba, od té doby si na ni on ani průvodci nestěžovali, žádali však veřejné slyšení. [zdroj?]

Ve vězení Hus složil několik spisů, O pokání, O milování Boha, O třech nepřátelích člověka, O smrtelném hříchu, O přikázání Páně a modlitbě, O manželství a O svátosti oltářní. Dostával zde i dopisy z Čech a byly mu umožněny návštěvy. 21. ledna dorazil na koncil Jean Gerson se svým soupisem 20 Husových bludných článků; ty Jan Hus označil za lživé.

Útěk Jana XXIII.


Papež Jan XXIII. v době konání Kostnického koncilu [6]
V březnu 1415 se začala otázka vyvíjet velmi dramaticky. 2. března Jan XXIII. pod nátlakem prohlásil, že je ochoten abdikovat, učiní-li to i Řehoř XII. a Benedikt XIII. V noci z 20. na 21. března však prchal v přestrojení za pacholka z Kostnice do Laufenburgu, kde 30. března odvolal svůj slib abdikace. Hrozilo, že se koncil rozejde. V nastalém zmatku se všichni přestali o Husovu kauzu zajímat, přesto dal kostnický biskup Otto Jana Husa převézt na svůj hrad v Gottliebenu.

6. dubna překonal koncil vážnou krizi vyhlášením svrchovanosti koncilu nad papežem dekretem Haec Sancta. Jan XXIII. byl opětně 13. a 14. května předvolán před koncil a vyzván k abdikaci. Odpověď nepřicházela, proto byl zatčen, byla proti němu shromážděna obvinění a ve značně nechutném procesu 29. května koncil prohlásil, že bude-li papež sesazen, nikdo bez jeho svolení nesmí přistoupit k volbě nového papeže, a nato Jana XXIII. sesadil.

Závěr procesu s Husem


Poslední vyzvání Mistru Husovi ku podepsání odvolací formule v den před upálením 5. července 1415 (obraz Kamila Vladislava Mutticha)
Nyní mohl proces s Husem pokračovat. Jan Hus si připravil řeč ke koncilu, tzv. Řeč o míru (Sermo de pace). Koncil namísto disputace s ním rozhodoval, zda Husovy nauky souhlasí s naukou římskokatolické církve, či nikoli. Husova pozice byla ztížena tím, že kvůli nedostavení se na soud v předchozím procesu u papežské kurie byl označen za tvrdošíjného a heretika, jeho obvinění se týkala víry, a proto neměl ani právo odvolání, ani právo být hájen advokátem.

Prvního slyšení se Husovi dostalo 6. června 1415, pro rozlehlost látky bylo nakonec zapotřebí slyšení tří. Akta koncilu se nezachovala, a tak jsou dějepisci odkázáni na osobní vzpomínky účastníků, především Petra z Mladoňovic.

Přesvědčeni o Husově nevině jeho průvodci poskytli koncilu Husovy traktáty De ecclesia, Contra Stanislaum, Contra Palecz a Contra occultum adversarium, to později Hus komentuje jako závažnou chybu, neboť tyto spisy chtěl před koncilem zatajit. Jan Hus během slyšení neměl možnost vyjádřit se k ničemu jinému než k předloženým článkům. Pro Husovu zdlouhavost ve výkladu ztráceli přítomní při slyšení trpělivost.

Podle Mladoňovicových zpráv předsedající koncilu, kardinál Petr z Ailly s Husem jednal poměrně mírně. Přítomní se shodovali na tom, že Husovy předkládané články vyznívaly lépe vytrženy z kontextu než v souvislostech. Hus však po Petrovi z Ailly žádal, aby mu dokázal, že jeho články jsou bludné. To bylo vyloženo jako vzpírání se autoritě koncilu, a proto byla žádost odmítnuta a Jan Hus se měl bludných článků zříci. On však žádal, že chce být poučen o opaku, a pak že odvolá; nakonec odvolat odmítl. Král Zikmund údajně po slyšení kardinály vybízel, aby Husa upálili nebo s ním nějak naložili, ale aby nedopustili jeho návrat do Čech.

Členové sněmu se nevzdávali naděje, že Jan Hus odvolá a 18. června předložili mu zúžený seznam článků, které měl odvolat. To však odmítl. 20. června byly Husovy spisy odsouzeny ke spálení, Husovo učení bylo zavrženo. Jan Hus se odmítl podrobit autoritě koncilu, odmítl odvolat ani pomocí zjednodušené a poměrně volné formulace „Tyto články jsem nikdy nedržel ani nekázal a kdybych to byl učinil, zle bych to byl učinil, neboť je prohlašují za mylné a přísahám, že je nechci držet ani kázat.“

Ještě téhož dne přátelům, kteří se jej ještě snažili přesvědčit, odpověděl, že by byl ochoten pokorně odvolat, kdyby se cítil vinný, ale že žádá důkaz z Písem. Sněm tak dle svého mínění vyčerpal možnosti, jak odvrátit Husa od trestů předepsaných právem a podle církevních zákonů s ním jednal jako se zatvrzelým kacířem. V knížce Dr. J. V. Šimáka „Hus a doba před ním“, nakladatelství F. Topič, Praha 1921 se píše mimo jiné toto:„Hus byl vržen do temného, vlhkého a smrdutého vězení v dominikánském klášteře u jezera, takže se tam brzo těžce rozstonal. Přes to vše komise, zřízená k jeho vyšetřování, posílala k němu svědky, aby před ním vypovídali a přísahali, z čehož rozčilování chorobu Husovu ještě zvýšilo, takže kolísal již mezi životem a smrtí. Připuštěni však byli toliko svědkové proti Husovi, nikoli obhájci, ač o to snažně Hus prosil. Teprve osobní přímluvy Zikmundovy vymohly, že byl vězeň přenesen do slušnější cely klášterní, a že mu byla poskytnuta pomoc lékařská. Jeho průvodci podplatili stráže a dosáhli toho, že Hus mohl ze žaláře posílati listiny a též přijímati.“

Husovo odsouzení


Mistr Jan Hus na hranici v Kostnici 1415 (obraz Kamila Vladislava Mutticha)
6. července 1415 jednalo XV. zasedání sněmu v případu mistra Jana Husa. Byl přečten průběh procesu a Husovy nauky, označené za heretické. Hus se chtěl znovu hájit, avšak byl umlčen, protože obsahem jednání již nebylo slyšení, ale vynesení rozsudku.

Jan Hus byl obviněn z šíření Viklefových nauk, ze snahy bránit odsouzení jeho článků, učení jeho nauky. Husovy knihy bylo nařízeno spálit a Jan Hus byl prohlášen za zatvrzelého kacíře. Podle církevního práva měl být degradován. Hus znovu odmítl odvolat. Sněm prohlásil, že s Husem již nemá nic do činění a předal jej světskému rameni s žádostí, aby bylo ušetřeno jeho života.[zdroj?]

Král Zikmund, zastupující svého bratra Václava, odevzdal Husa místnímu pánu, který jej vydal k provedení rozsudku radě města Kostnice. Popraviště mělo být za městskou branou na cestě k hradu Gottlieben. Hus cestou zpíval mariánskou píseň Christi virgo dilectissima a přesvědčoval lid, že neučil bludům. Poté, co byl přivázán k hranici, přijel Zikmundův maršálek a nabídli Husovi z králova rozkazu odvolání, aby si zachoval život. Hus odmítl a hranice byla zapálena. Hranice i s Husovými ostatky byla po upálení vhozena do řeky Rýna, aby si jeho přívrženci neudělali z hrobu poutní místo.

Odezva v Čechách
U Husových přívrženců v Čechách způsobila zpráva o upálení hněv a odpor vůči těm, kdo jej vydali na smrt, tj. ke koncilu. Převládlo mínění, že byl odsouzen především pro svou kazatelskou činnost, protože hájil pravdu a neodchýlil se od učení církve. Jeho odsouzení bylo chápáno i jako odsouzení Českého království a jeho pořádků.

Doslov k Husově procesu tvořilo odsouzení Jeronýma Pražského, který se v dubnu 1415 dostavil do Kostnice, avšak Jan Hus jej měl k rychlému odchodu. Poté, co Jeroným kázal v Bavorsku proti koncilu, byl zatčen a dopraven do Kostnice, kde uznal odsouzení Viklefovo i Husovo. Nebyl však propuštěn, s podezřením, že soudce obelstil. Při novém vyšetřování se přiznal k Viklefovým i Husovým naukám a prohlásil za svůj největší hřích, že se Jana Husa, „dobrého a svatého muže“, zřekl. 30. května 1416 byl odsouzen a upálen i mistr Jeroným Pražský.

Smrt dvou českých kazatelů způsobila eskalaci napětí uvnitř Českého království, která posléze vedla k husitské revoluci. Jan Hus bývá hodnocen jako předchůdce protestantské reformace.

Dílo
Psal především traktáty, ale i rozsáhlejší díla. Pro církev psal latinsky, pro prostý lid česky. Husova díla jsou charakteristická přístupným jazykem, jasnou kompozicí.

O církvi (latinsky, De ecclesia) – Hus pojímá církev jako společenství předurčených ke spáse, předzvědění k zavržení k církvi patří jen vnějškově. Za příslušníka církve považuje toho, kdo žije podle Kristových přikázání, a tím dokazuje opravdovou lásku k Bohu. Kdo svými skutky jedná proti Písmu, není pravým křesťanem, a Boha nemiluje. Hlavou církve není papež, ale Kristus, který ji svrchovaně řídí. Pokud papež jedná v rozporu s Božím slovem, pak nemá oprávnění nazývat se zástupcem Kristovým. Věřící pak nejsou povinni jej uznávat. Křesťan nemá poslouchat příkazy, které jsou v rozporu s biblí, každý křesťan má právo kontroly náboženského učení. Měřítkem pravosti učení je Bible. Opírá se o Viklefovo učení, často jej opakuje i v jiných česky psaných spisech.
Proti bule papežské (latinsky) – vystupuje proti prodávání odpustků, přímo napadá papeže. Tento spis vedl k tomu, že byl Hus vyhoštěn z Prahy a začal působit na venkově, zde pak přizpůsobil jazyk prostému lidu.
O českém pravopise – (latinsky, Orthographia Bohemica) – Odstranil spřežky a zavedl diakritická znaménka, píše o snahách změnit (zjednodušit) jazyk. Měkkost se měla naznačovat tečkou (punctus rotundus), délku měla určovat čárka (virgula) namísto zdvojených hlásek. Nepřesně bývají Husova diakritická znaménka označována za nabodeníčko krátké a nabodeníčko dlúhé. V samotném spisu se tyto pojmy ale neobjevují, s Husovými diakritickými znaménky jsou spojovány omylem.[7] V současnosti se vedou spory o to, zda spis Orthographia Bohemica napsal právě Hus, nebo je mu připisován historickým omylem.
Dcerka – navazuje na Štítného, vysvětluje dívkám jak žít v souladu s božím slovem (jedná se o náboženskou výchovu).
Výklad Viery, Desatera a Páteře (česky) – Páteř znamená modlitbu Otče náš (z lat. Pater noster), jedná se o výklad víry, desatera Božích přikázání a Otčenáše. Hus odlišuje „věřit v Boha“ a „věřit Bohu“ - věřit v existenci Boha ještě neznamená, že člověk je křesťanem. Být pravým křesťanem znamená věřit Bohu, tzn. Božímu slovu a jednat podle něho. Věřit Bohu znamená také důvěřovat mu a milovat jej.
Knížky o svatokupectví – kritika soudobé církve, napsáno po zákazu působení v Betlémské kapli. Za svatokupectví považoval, pokud někdo vymáhal poplatky za církevní obřady (křty, pohřby, mše, modlitby apod.), nehledě na chudobu věřících. Je pro odebrání majetku církevním hodnostářům, neříká však, komu by měl patřit.
Postila – (z latinského post illa verba, tj. po oněch slovech – po slovech evangelia) (česky) Soubor kázání, vznikl po jeho nuceném odchodu z Prahy.
O šesti bludiech – zamýšlí se nad vztahem mezi církví a světským světem. Je psána ve dvou verzích (latinská byla objevena v roku 1945 na zdech Betlémské kaple).
Dopisy – Husova latinská i česká korespondence (Sto listů M. Jana Husi; Praha, Jan Laichter, 1949).
Zajímavosti
V roce 2005 se Jan Hus umístil na sedmém místě v anketě Největší Čech.
České dráhy v současnosti (2009) provozují vlak R 352 Jan Hus na trase Praha – Plzeň – Norimberk.
Jméno Jana Husa bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie