Polička (město na moravě)

Královské věnné město Polička
Jméno pozemku Na políčkách se objevuje již ve výčtu míst, jejichž správou pověřil král Vladislav II. r. 1167 klášter litomyšlských premonstrátů. Na obranu zemské obchodní stezky, procházející hustými lesy Moravy do Čech, zde vyrůstala osada. Dekretem z 27. září 1265 přikazoval již Přemysl Otakar II. královskému lokátoru Konrádovi z Löwendorfu, ať se řádně postará "o nové osazení našeho města Na políčkách". V Konrádově projektu má nepochybně počátek základní půdorysná dispozice, dodnes patrná: lichoběžné náměstí, čtyřmi nárožními uličkami otevřené čtyřem branám, je obklopeno komplexem budov sevřených do elipsovitého tvaru.
Už Přemysl Otakar připsal město své choti Kunhutě jako věno. Královně Elišce Rejčce je dal ve 14. století v zástavu její druhý manžel Rudolf I. Habsburský. Rovněž později býval zisk plynoucí z městských důchodů součástí věna manželek členů vládnoucího rodu. Tak vstoupilo do dějin královské věnné město Polička.
Znak města
Od šedesátých let 14. stol. užívalo město na pečetích půlený děpoltický znak s dvěma erbovními zvířaty Přemyslovců: stříbrným dvouocasým lvem Vladislava II. a černou svatováclavskou orlicí. Dvě zkřížené dřevorubecké sekery-bradatice měly asi připomenout, že za účelem kolonizace zde byla vymýcena příslušná část pralesa. Přestože byl znak užíván již dlouho předtím, oficiálně jej městu přidělil teprve Vladislav II. Jagellonský v r. 1478. Barokní úprava pak ještě doplnila štít o zlatou korunku, jaká kdysi zdobívala hlavy českých královen.
Historie
Polička byla založena v rámci velkorysého plánu Přemysla Otakara II. vytvořit soustavu měst při obchodní stezce spojující Prahu s moravskými centry. Zakládací listinu města Poličky vydal Přemysl Otakar II., král český, vévoda rakouský a štýrský a markrabě moravský, dne 27. září 1265. K středně velkému městu bylo přiměřeno 50 lánů polí z celkového okrsku 800 lánů. Obyvatelům vesnic v tomto okrsku se Polička stala vrchností a lišila se nejen výsadami, ale i výstavbou a hradbami.
Město Polička bylo v počátcích své existence jedním z opěrných bodů českého království, nacházelo se na pomezí Čech a Moravy a chránilo obchodní stezku vedoucí z Čech na Moravu. Význam samotného města v historii českých zemí dokládá řada dochovaných pamětihodností. Již v polovině 14. století bylo město vydlážděno a uprostřed náměstí vystavěna gotická radnice. Současně se v tomto období začalo s budováním městského opevnění, určeného k ochraně města před vpády cizích vojsk. Mezi výsady královského věnného města patřila významná privilegia stvrzená panovníkem - právo mílové (osídlování), várečné (vaření piva) a hrdelní (soudy a popravy). Tato práva stvrzovala tehdejší význam Poličky v českém království.
V roce 1307 byl však osud města Poličky určen na další staletí, když byla českým králem Rudolfem I. Habsburským správa města a z ní plynoucí důchody postoupena jeho manželce Alžbětě (známější pod jménem Eliška Rejčka). Polička se tak stala věnným městem královniným. Počet věnných měst se postupem času zvyšoval až na konečných devět (Dvůr Králové nad Labem, Hradec Králové, Chrudim, Jaroměř, Mělník, Nový Bydžov, Polička, Trutnov a Vysoké Mýto) a tato kategorie existovala až do zániku rakousko-uherské monarchie v roce 1918.
Velkou událost pro města vždy představovaly návštěvy panovníků a nejinak tomu bylo i v Poličce. V dubnu 1336 se zde na čtyři dny zastavil Jan Lucemburský a na přelomu července a srpna roku 1356 zde se svým doprovodem minimálně tři dny pobyl Karel IV. Strategický význam Poličky na pomezí Čech a Moravy byl zdůrazněn vybudováním mohutných hradeb, které z Poličky vytvořily skutečnou pohraniční pevnost.
Vzmáhající se město přitahovalo nové obyvatele a rozrůstala se tak obě předměstí - Horní i Dolní, na kterých po polovině 18. století stálo již 430 obytných stavení.
Od 90. let 19. století se veškerá politika poličského měšťanstva odehrávala ve stínu zesilujících národnostních rozbrojů. To vše často přehlušovalo hlas prostého rozumu a i mezi stoupenci českých stran docházelo k osobním útokům a soudním sporům.
Polička se ihned po zřízení tzv. Protektorátu Čechy a Morava aktivně zapojila do protifašistického odboje.
Dne 11. května 1945 se ujal své funkce Revoluční národní výbor, aby organizoval život města.
Již revoluční národní výbor na své poslední schůzi 13. září 1945 jmenoval Bohuslava Martinů čestným občanem města a náměstí okolo kostela sv. Jakuba, kde se Martinů narodil, nazval jeho jménem. V roce 1947 byla veřejnosti zpřístupněna jeho rodná světnička ve věži kostela; zatím v pietní podobě, než byla v roce 1958 a nově v roce 1990 uvedena zhruba do stavu, v němž byla v době skladatelova dětství.
Současná Polička, ležící i dnes stranou hlavních dopravních tras, zůstává pro návštěvníky lákavou oázou klidu, bohatou na přírodní i historické zajímavosti.
Zajímavosti – České unikum
Prstenec městského opevnění- Opevnění, v dnešní podobě, bylo budováno polovině 14. století. Hlavní hradba má šířku 2,5 metru, její jádro je z litého opukového zdiva (kamenné rovnaniny prolité řídkou maltou), obě venkovní strany jsou vyzděny z tvrdého kamene. Původní výška hradeb byla 10 metrů, ve výšce 8 metrů zdivo na vnitřní straně ustupovalo, čímž vznikl ochoz, chráněný zdí s cimbuřím. Celý 1220 metrů dlouhý hradební okruh byl zesílen 19 půlválcovými baštami vyzděnými do výšky 14 m s celkovou výškou 22 m.
Dochovanost poličských hradeb je v České republice výjimečná; srovnatelné je snad pouze pozdně gotické opevnění Kouřimi. Od roku 1973 procházejí hradby postupnou obnovou.
Siluetu již nefunkčních hradeb doplnily počátkem 19. století domky městské chudiny, vestavěné do prostoru mezi hlavní hradbu a parkánovou zeď. Několik domků - od základu rekonstruovaných - na severovýchodním úseku v ulici, příznačně zvané “Na bídě”, se pokouší dokumentovat její vzhled.
Městské hradby a Karel IV.
14. století umožnilo Poličce rozsáhlou výstavbu. Kostelu sv. Jakuba Většího vtisklo jeho gotickou podobu. Na náměstí vyrostla radniční věž a první významnější měšťanské domy. V jednom z nich se r. 1356 na několik dní ubytoval sám císař Karel Iv. v doprovodu Arnošta z Pardubic a několika biskupů a knížat. Privilegiem, jež zde vydal, povolil město vydláždit. V čase jeho vlády obklopil město věnec kamenných hradeb zpevněný 19 baštami - až na jednu se podnes zachovaly. Souvislý hradební pás patří dnes k nejzachovalejším ve střední Evropě a je postupně rekonstruován.
V malé světničce na věži svatojakubského chrámu narodil se 8. prosince 1890 hudební skladatel Bohuslav Martinů.
MARTINŮ, Bohuslav (1890 v Poličce - 1959), hudební skladatel, využil podnětů soudobé evropské hudby, těžil z české hudební tradice a z české a moravské lidové poezie a písně. Skládal symfonie, opery (Hry o Marii, Veselohra na mostě, Divadlo za branou, Julietta, Mirandolina, Řecké pašije), hudbu komorní, vokální (zejm. cykly madrigalů), kantátu Kytice, cyklus komorních kantát Mikeš z hor, Legenda z dýmu bramborové nati, Romance z pampelišek, Otvírání studánek (na slova Miloslava Bureše), balet Špalíček. V letech 1923-40 žil zejména ve Francii, 1941-53 v USA, od 1953 v Evropě - Francie, Itálie, Švýcarsko; ve vlasti naposledy pobýval v roce 1938
Bohuslav Martinů zemřel r.1959 v Liestalu u Basileje a byl pohřben ve švýcarském Schönenbergu. (v roce 1979 ostatky převezeny do Československa a uloženy v rodinném hrobě).
Dnes jeho tělo odpočívá na hřbitově u sv. Michala po boku rodičů, sourozenců a francouzské manželky. Na vrcholu kostelní věže je skladatelova rodná světnička, rekonstruovaná do podoby z jeho dětských let.