Hledej:
iReferáty.cz je internetová databáze referátů. Referáty, seminární práce, životopisy a čtenářský deník pro střední a základní školy.

Úvaha o Meditaci o první filosofii (René Descartes)

Zařazeno: iReferaty.cz > Referáty > Český jazyk a Sloh > 311 > 327 > Úvaha o Meditaci o první filosofii (René Descartes)
 
Titulek: Úvaha o Meditaci o první filosofii (René Descartes)
Datum vložení: 23.2.2012
Referát vložil: Eridan

 

squareVClanku:
id='square-ir'
ÚVAHA O MEDITACI O PRVNÍ FILOSOFII (RENÉ DESCARTES)



René Descartes se s oblibou označuje jako průkopník moderního přístupu ve vědě. Již v úvodu připouští, že jeho úvahy mohou výt ještě vylepšeny, přestože si je svými exaktně nabytými závěry jist. Ve své práci nejdříve shrnu hlavní myšlenky, jež vyzískal používáním své »metody«, načež na ně vlastním úsudkem zareaguji; zejména pak na patrně ústřední, třetí meditaci, v níž se věnuje Bohu a pokouší se o dokázání jeho existence.
Princip onoho moderního přístupu tkví v Descartesově »metodě« - jde v podstatě o aplikování matematických implikací na jiné nauky, v tomto případě na filosofii, bez předsudků a zažitých konvencí daného vědního oboru; je ovšem třeba poznamenat, že v dřívějším spisu Rozprava o metodě, v níž právě tento exaktní postup poprvé nastiňuje, Descartes zdůrazňuje, že tento přístup – později označovaný jako matematismus – nelze uplatnit v otázkách morálky; tam je dle Descartesova názoru třeba držet se raději zažitých a ověřených cest, a nové principy, pokud se ověří jako vskutku dobré, aplikovat spíše opatrně a pozvolna (na tomto konzervativním přístupu je dosti dobře patrná autorova katolická víra). V otázkách filosofie se však snaží dovtípit absolutní pravdy, a právě k tomu mu slouží jeho metoda, neboť především tímto je Descartes v dějinách filosofie průlomový: na rozdíl od soudobých a minulých filosofů nepředkládá osobní a neřádně podložený názor, nýbrž snaží se dobrat nějaké nezpochybnitelné jistoty, absolutní pravdy, jíž by pak mohl (a vlastně i musel) kdokoli bez výhrad věřit.
Významnou myšlenkou Descartesovy metody je skutečnost, že ničím, co se dosud jeví jako zevrubně prozkoumané, si nemůže být jist. Aby se lépe dovtípil pravdy (přičemž za pravdu považuje jedině to, čím si může být opravdu bez výhrad jist), předpokládá, že veškerý hmotně vnímaný svět je lží, pouhými přeludy a bludy, neboť smysly jej mohou snadno klamat i v tom, co nazýváme realitou, tak, jako nás klamou ve spánku a tak, jako neustále klamou blázny. Přiznává, že Bůh, je-li dokonalý (což je sama jeho filosofická definice), by takový svět nepřipustil; nestvořil by ho ve lži a rozhodně by lidi takto neklamal. Přednese však hypotetický předpoklad (přičemž zdůrazňuje, že ho jakožto člověk oddaný katolické víře osobně zavrhuje), že není žádného ve všech ohledech dokonalého Boha, nýbrž že existuje toliko „jakýsi zlotřilý démon, nesmírně mocný a lstivý, který vynaložil všechnu svou píli, aby mne mýlil.“
Tím pádem si nemůže být Descartes vůbec ničím jist, neboť veškeré lidské zkušenosti (včetně třebas vědeckých poznání) stojí na lživých přeludech: „tělo, tvar, rozlehlost, pohyb a místo jsou chiméry. Co pak bude pravdivé? Snad jen to jediné, že nic není jisté.“
Descartes tedy předpokládá, že nic z toho, co lze pozorovat a nějak smyslově vnímat, ve skutečnosti není, z čehož by člověk, jenž toto připustí, mohl soudit, že není ani on sám. Zde používá Descartes matematistické metody poprvé: člověk si sám sebe uvědomuje, uvědomuje si svojí existenci, projevující se prostřednictvím myšlení a pochybování – to jsou v tuto chvíli jediné nezpochybnitelné činnosti, jež může člověk vykonávat. To umožňuje první definici lidské bytosti jako res cogitans, »věc myslící«. Odtud tedy všeobecně známý Descartesův citát, jenž tyto úvahy lakonicky shrnuje: cogito, ergo sum.
Descartes byl nucen reagovat na soudobé ateistické vědce a vůbec lidi, kteří pochybovali o všeobecně přijímaných metafysických faktech jako je existence Boha a lidské duše, kteří za jedinou skutečnou a zkoumatelkou realitu považují to, co je hmotné a lze smyslově pozorovat, vnímat. A oponuje vskutku silnými argumenty: předměty mohou v průběhu času zcela změnit své skupenství či tvar, přesto však zůstávají týmiž předměty, přestože je vnímáme jinak: autor uvádí příklad kousku vosku, jenž při zahřátí zcela změní své vlastnosti a ztratí integritu v prostoru, stále je to ovšem stejné těleso, ačkoli skrze smysly jej jako stejné těleso již vnímat nelze – kousek vosku stále chápeme jako jedno těleso, soudíme, že je stále totéž, představujeme si jej tak na základě toho, co nám říkají smysly. Hmotné věci tudíž nevnímáme pouze smysly, ale ani toliko myslí samotnou, a pokud nás smysly jakkoli klamou (přičemž Descartes v úvodu předpokládá, že nás klamou vždy a neustále), můžeme si realitu chybně představit. Descartes tím ruší rozlišování mezi smyslovým vnímáním a představováním si, tedy myšlením, a vlastní smyslové vnímání tak vlastně degraduje a nepovažuje za hodnověrný způsob poznávání skutečnosti – neboť to, co si někdo vymyslí vlastní představivostí, má sice třebas nějaký reálný obraz, jistě však není vhodné k jejímu zkoumání, zkrátka – to, co je lidskou fantasií vybájeno (byť na základě smyslů, dosti možná klamavých), není realita a nemusí se jí ani vzdáleně podobat. Je zjevné, že lidská mysl je v mnoha věcech navyklá automatickému chápání pozorovaných věcí, čímž však může dosti snadno činit chyby: vidí-li člověk třeba jen jednu stěnu s okny, předpokládá, že je to součást domu a soudí tedy, že je to dům, i když tomu tak nemusí být, a zrovna tak pozorujeme-li lidské tělo, chápeme a tvrdíme o něm, že je to člověk sám, přestože není možné prokázat, že je to vskutku tak.
V tomto tedy tkví Descartesovo »myšlení bez předsudků«, jež ve svých dílech prosazuje; to je podstatný argument celé Descartesovy metody, již v Meditaci užívá: smyslově vnímanou realitou si nelze být jist, je-li však zkoumána duše, kterou samozřejmě nelze vnímat smysly a není tedy možno ji chápat mylně na základě chybného vnímání, nabývá pravda (a to Descartesova jistá a nezpochybnitelná pravda, po níž se pídí) nesrovnatelně jasnějších obrysů, než by kdy mohla nabýt předmětná, hmotná skutečnost.
V třetí meditaci se Descartes věnuje Bohu, snaže se o prokázání jeho existence. Leč i tehdy, pokud ony důkazy chápu správně (přičemž podle Descarta vlastně ani není možno je chápat špatně, anžto jde o exaktní myšlenky), nepovažuji je za fungující; všechny kupříkladu stojí na předpokladu, že nic, co je skutečné, nevzniká bez příčiny; tuto skutečnost, na níž stála zvláště barokní věda, nám však vyvrátila kvantová mechanika. I když však přijmeme tuto premisu, nalezneme v Descartesově argumentaci jiné díry: při zkoumání, co je skutečné, Descartes často pracuje s Platónovým pojmem idea, a vychází ze zmíněného předpokladu, že každá idea musí mít nějaké příčiny; běžně tak tomu bývá na základě pozorování světa (ať už je klamný, nebo ne) – užiji platonického příkladu, pozoruji (smysly vnímám) lavice všelikých tvarů a různých dřevin a na jejich základě si vytvořím ideu lavice. Inu, o tom, že není možné, aby se něco reálně existujícího samo od sebe vyskytlo, čili vniklo bez příčiny, stěží dnes bude někdo pochybovat – pročež je nutné si položit otázku: je idea reálně existující? Není to jistě otázka nijak nová, vždyť byla hlavním předmětem filosofických disputací zvláště v raném středověku. Tehdy se scholastici rozdělili na dva myšlenkové tábory – tzv. nominalisté tvrdili, že tyto ideje jsou jen pouhým nejednoznačným pojmenováním nějakého souboru věcí, kdežto realisté považovali za skutečné naopak právě a pouze ony ideje, zatímco jim náležící hmotné věci jsou pomíjivé a z idejí odvozené. Těžko říci, zda René Descartes z onoho sporu nějak vycházel, jeho filosofie však odpovídá spíše tvrzením realistů: ačkoli chápe Descartes ideje jako doménu rei cogitansis, tedy mysli, nikoliv těla, považuje je za reálné tím způsobem, že se na ně vztahují zákony o příčině a následku, a staví je tak na úroveň rerum extensae – věcí »rozptýlených«, hmotných. To je, dle mého soudu, věc vcelku bezpečně napadnutelná. A to, že věci nereálné (ideje, myšlenky, představy) mohou vznikat a měnit se bez příčiny, je vcelku jasně patrné – těžko by například matematické nekonečno mohlo mít nějakou oporu v reálném světě.
Vraťme se však přece ještě k Descartesovu zpochybnitelnému důkazu: Bůh je chápán jako věc naprosto dokonalá, věčná, nekonečně dobrá, nedělitelná a jsoucí (existující). Taková je Descartesova idea, jakož ostatně i mnoha dalších filosofů, a jen ona sama Descartesovi stačí k tomu, aby uvěřil v boží existenci: ona idea naprosto dokonalého jsoucna se bezpochyby nemůže zakládat na ničem, co by nám mohlo být zřetelné, nepochází z vnějšího světa od nějaké nedokonalé příčiny, a ježto nemůže, jak praví Descartes, být důsledek (idea Boha) méně dokonalý, než jeho příčina (žádným řádným způsobem to však již nedokazuje a o tomto tvrzení proto lze rovněž pochybovat), musela být idea dokonalého vytvořena podle něčeho, co je rovněž naprosto dokonalé – a jediným takovým jsoucnem je právě Bůh, idea Boha mu tedy musí být vrozená. Oponovat lze ještě tím, že přechováváme ideje jiných abstraktních a zcela dokonalých věcí, typicky kupříkladu geometrických tvarů: idea dokonale rovnostranného trojúhelníku je velice zřejmá, jistě to však neznamená, že by se musela zakládat na stejně dokonalé příčině: žádná taková totiž ve skutečnosti nikde neexistuje.
Nu, a k dokázání existence Boha používá Descartes rovněž již tradiční argumentaci o příčině a následku: nic skutečného nevzniká bez příčiny, a existuje-li něco skutečně (o čemž není pochyb, neb už dříve bezpečně dokázal, že existuje on sám), musel mít nějakou příčinu svého vzniku. Tou může být Bůh, ale i něco jiného, méně dokonalého; jelikož však i ono musí mít nějakou svou příčinu, dojdeme nakonec tak jako tak k Bohu, jenž je sám sobě příčinou. Je to argumentace věru prastará, leč chápání něčeho, co by mohlo být »samo sobě příčinou«, může modernímu člověku připadat obtížné, neboť je to kruh (vlastně tvrdíme, že „Bůh vznikl díky tomu, že ho stvořil tentýž jediný Bůh“).
Ani jeden z těchto dvou důkazů tedy nemohu považovat za hodnověrný, ježto však Descartes svým úsudkům věří bez výhrad a záležitost s existencí Boha bere jako vyřízenou, vyvozuje z toho další věci, jimiž nemá valný smysl se zabývat, jsou-li vyvozené mylně. Přesto však některé z jeho závěrů alespoň stručně jmenuji: s tím, že existuje Bůh, totiž není možné, abychom žili v klamu, jak původně musel Descartes předpokládat (a jak musím já nyní předpokládat stále, přijmu-li jeho metodu), neboť při vší své dokonalosti není možné, aby Bůh jednal nějak klamavě a zlotřile, poněvadž jakékoli zlo či klam je známkou nedokonalosti. Také se hodně zabývá tím, že řeší, jak je možné, že byl člověk stvořen s tolika zdánlivými nedokonalostmi, a soudí, že nejde o nedokonalost ve smyslu čehosi negativního (neboť něco negativního, a tedy nedobrého, by nekonečně dobrý Bůh nikdy nestvořil), nýbrž jen o absenci přítomnosti božské dokonalosti a člověk je na pomezí mezí dokonalým jsoucnem (Bohem) a nicotou, a ani vlastní lidské chyby vlastně nejsou známkou toho, že by byly lidské bytosti stvořeny špatně: chybné jednání vysvětluje jako důsledek nesprávného chápání reality, což je zapříčiněno jedině tím, že lidský rozum je konečný, které je vůlí (jež byla člověku naopak dána nekonečná) přenesena v činy; nedokonalosti těla pak mají příčinu v tom, že jej vystavujeme podmínkám, pro něž nebylo stvořeno. Přesto je však s podivem, že je člověk očividně méně dokonalý než Bůh, i když je jeho příčinou, a Descartes si to vysvětluje jednoduše tím, že všeobecně dokonalý a nejlepší Bůh je tím pádem i nekonečně mocný, dobrý a prozíravý, není tedy možné, aby omezený člověk mohl prohlédnou jeho záměry.
To však spíše už jen ku shrnutí zbylých významných Descartesových myšlenek; není třeba jim už dále věnovat příliš mnoho prostoru, jsou-li vystavěny na mylných základech. Hlavním a nedocenitelným přispěním Descartesa moderní filosofii zůstává, jak už bylo řečeno, jeho přístup; metoda, při níž zavrhujeme vše, co není jisté, a nové myšlenky stavíme jen na opravdu pevných základech.



Hodnocení: (hodnotilo 12 čtenářů)

Ohodnoť tento referát:

(špatný)
(horší)
(průměrný)
(lepší)
(dobrý)



 
 


 
 
Referáty | Čtenářský deník | Životopisy |
Zásady zpracování cookies

© provozovatelem jsou iReferaty.cz (Progsol s.r.o.). Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
Referáty jsou dílem dobrovolných přispivatelů (z části anonymních). Obsah a kvalita děl je rozdílná a závislá na autorovi. Spolupracujeme s Learniv.com. Zveřejňování referátů odpovídá smluvním podmínkám. Kontakt: info@ireferaty.cz
Naši partneři: WarThunder.info | Calorie-Charts.info