Mongolsko

PŘÍRODNÍ POMĚRY

Mongolská republika ležící ve východní části centrální Asie je jednou z nejméně obydlených zemí na světě.
Na severu má společnou hranici s Ruskem v délce 3 000 km a na jihu s Čínou v délce 4 760 km. Velmi krátkou hranici má Mongolsko na západě s Kazachstánem, a to 150 km. Celková rozloha Mongolska je 1 566 500 km2, což je asi tolik kolik má Aljaška. Na tomto území žije však jenom 2,4 miliónů obyvatel (1995).
Většina Mongolska leží v nadmořské výšce nad 1 500 m.
Mongolsko leží v centru Asie a jeho povrch je tvořen náhorní plošinou s vysokými horstvy. Na západě je Mongolský Altaj se stále zasněženými vrcholky hor, které jsou vesměs vyšší než 4000 metrů. Patří sem i nejvyšší hora země (4362 m). Na východ od Altajských hor je velká jezerní pánev s více než 300 jezery, které vymezují úrodnou pánev zavlažovanou řekami Selenga a Tuul. Selenga je největší mongolskou řekou, která ústí do ruského Bajkalu. V jihovýchodním cípu této pánve leží Ulánbátar, mongolské hlavní město a obchodní centrum.
Plošinný typ reliéfu má jižní a jihovýchodní Mongolsko, kde se rozkládá poušť Gobi. Na mapách je označována jako poušť, ale na okrajích je to spíše suchá step, kde lze ještě provozovat pastevectví. Mongolský výraz gobi znamená step, zatímco poušť je cel a ta se v Mongolské části Gobi nachází jen na ploše 10 000 km2. Zcela bez vegetace jsou tamní osamělé kopce a horské hřbety. Gobi nemá žádné řeky, ale zato hodně mělkých vysychavých slaných jezer.
Větší část Mongolska leží v aktivní seizmické zóně, proto jsou v zemi častá zemětřesení.

PODNEBÍ

Mongolsko leží zhruba ve stejné zeměpisné šířce jako Rakousko, ale vysoká nadmořská výška a poloha uvnitř obrovského kontinentu mu zajišťuje drsné podnebí s krátkými a mírnými léty od května do září a dlouhými zimami během nichž může teplota poklesnout v celé zemi až pod –50° C. Průměrné teploty mají velké rozpětí a v Ulánbátaru sahají od –26° C v lednu do 16° C v červenci. Také srážky se značně liší.
Náhlé přívaly dešťů často zbůsobují záplavy. Průměrné roční srážky jsou od asi 460 mm v horách do asi 100 mm v poušti Gobi.
Mongolsko je známé svými jasně slunečnými dny, kterých je průměrně 240 do roka.
V roce 1996 bylo na 23 miliónů akrů půdy v severním Mongolsku zničeno obrovským požárem, který zuřil přes 3 měsíce.







HISTORIE

Součastné Mongolsko zaujímá pouze severní část historického Mongolska (tzv. Vnější Mongolsko), zatímco větší část (Vnitřní Mongolsko) je součástí Číny.
Kmenové svazy tu vznikaly už před počátkem letopočtu (např. Hunové) a v 10. – 12. století se stala většina území součástí říše Kitanů. V roce 1206 však byl místní vládce Teműdžin provolán chánem pod jménem Čingis a sjednotil nejprve kmeny na území Mongolska. Poté podnikl (a po něm jeho nástupci) rozsáhlé výboje, které zasáhly většinu Asie a východní i střední Evropu. Za Őgedeje ležel mezi Českými zeměmi a Japonskem jediný stát – Mongolská veleříše. Ve druhé polovině 13. století byla dobyta i Čína, zároveň se říše rozpadla na jednotlivá území a v samotném Mongolsku vznikla postupně řada knížectví. V roce 1636 dobyli Madžurové oblast vnitřního Mongolska, poté v roce 1691 připojili ke své říši i Vnější Mongolsko (území dnešního Mongolsko). V 19. století zde probíhalo soupeření mezi Ruskem a Japonskem o získání vlivu. Po revoluci v Číně (1911) byla s ruskou podporou vyhlášena nezávislost Vnějšího Mongolska. Ta se po jednání s Čínou změnila v deklarování autonomie Vnějšího Mongolska pod ruským protektorátem (1913). Po revoluci a za občanské války v Rusku se snažilo území ovládnout Japonsko (1918-1921), ale nakonec zemi vyklidilo stejně jako čínské jednotky. V roce 1924 byla zrušena monarchie a vyhlášena Mongolská lidová republika. Její vláda uzavřela smlouvu se SSSR o pobytu jejích jednotek (na „ochranu“ Mongolska před čínským vpádem. Vnitřní Mongolsko pak zůstalo součástí Číny.
Až do roku 1990 držela veškerou moc v zemi Mongolská lidová revoluční strana. Po omezení sovětské pomoci a demonstracích, které následovaly, podalo vedení komunistické strany demisi a v zemi byly povoleny opoziční strany. V roce 1992 byla přijata nová demokratická ústava a v září téhož roku se všechna ruská vojska stáhla ze země. V roce 1994 byla podepsána smlouva o přátelství s Čínou a plně obnoveny všestranné styky.

OBYVATELSTVO

88,5% obyvatelstva jsou Mongolové (1989), z nichž je nejvíce Chalchů (79%) a Ojratů (západní Mongolové – 13%). V zemi žije rovněž menšina Burjatů. Z etnických jsou nejvýznamnější skupinou Kazaši. Kazaši jsou původně turkotatarským národem a žijí převážně na západě. Tvoří 5% celkové populace země. Mnoho Kazachů emigrovalo po roce 1991 do Kazachstánu, kdy tato země získala nezávislost.
Od 40. let 20. století se mongolština přepisuje cyrilickou abecedou. Znovuzavedení tradičního písma, které připomíná arabštinu a píše se vertikálně, je na jednom z prvních míst v seznamu změn, které chtějí uskutečnit součastní nacionalisté.
Většina Mongolů vyznávala tibetský buddhismus, dokud komunistická vláda nezahájila v letech 1937 – 1939 mohutnou protináboženskou kampaň, která ho téměř úplně vymítila. Buddhismus, který byl v zemi povolen po 2. sv. válce, zažil renesanci v 90. letech a stal se ústředním bodem obnovujícího se mongolského národa. Od roku 1994 je státním náboženstvím opět lámaismus (tibetský buddhismus), další věříci se hlásí k islámu a k šamanismu, část populace jsou ateisté.
Téměř polovina městského obyvatelstva žije v Ulánbátaru. V posledních několika desetiletích se projevil radikální nárůst populace a víc než polovina Mongolů je mladší než 15 let. Po zhroucení komunistického režimu začalo Mongolsko zavádět významné změny do vzdělávacího systému a do systému zdravotní a sociální péče.

HOSPODÁŘSKÁ ČINOST

Mongolové byly tradičně kočovnými kmeny, nomády, kteří žili především v kulatých stanech – jurtách a pásli stáda koz, ovcí, krav, koní, jaků a velbloudů. Ale po roce 1952 zavedla komunistická vláda kolektivní chov dobytka a založila státem řízené statky pro pěstování obilovin. To sice zrychlilo proces usazování se lidí na jednom místě, ale nevyhovovalo to národní povaze. Mnozí pastevci stále ještě vlastní jurty a pokračují v kočovném způsobu života. Po 2. světové válce začíná chovu dobytka konkurovat hornictví, které se s výraznou ruskou pomocí rozvinulo v oblasti Erdenetu a Darhanu. V současnosti zajišťuje vývoz mědi, která směřuje do Číny, skoro dvě třetiny příjmů z exportu.
Po rozpadu SSSR ztratilo Mongolsko nejen svého tradičního obchodního partnera, ale i zdroj významné pomoci, a ocitlo se v hluboké krizi. Dnes však se země pomalu a jistě obrací k privatizaci a tržnímu hospodářství. Rozvijí se obchod s Jižní Koreou,Japonskem a Čínou a je naděje, že země má bohaté zásoby ropy. Mongolsko dostává humanitární pomoc z USA a dalších západních zemí, které dodávají potraviny a zdravotní materiál.

VLÁDY

Mongolsko je republikou zavádějící systém více politických stran. Dominantní Mongolská lidová revoluční strana byla původně jedinou stranou – komunistickou a stále ještě existuje. Zřekla se však komunismu a už není jedinou a vedoucí stranou ve státě ani nemá monopol moci. Podle nové ústavy, která vstoupila v platnost v roce 1992, se změnil název země z Mongolské lidové republiky pouze na Mongolskou republiku a následně země odstoupila od socialismu. Prezident a členové jednokomorového zákonodárného parlamentu jsou voleni přímo na období pěti let. V čele vlády stojí předseda vlády.
PREZIDENTI:
1990 – 1996 Punsalmágín Očirbat
od 1996 Nacagín Bagabandi

MONGOLSKO V PŘEHLEDU

Oficiální název Mongolsko
Rozloha 1 565 500 km2
Obyvatelstvo 2 354 000
Hustota zalidnění 1,5 obyv. na km2
Hlavní město Ulánbátar – 619 tisíc obyv.
Politický systém republika
Měna 1 tugrik = 100 mungů
Jazyky mongolština (úřední), kazaština, ruština aj.
Náboženství lámaističtí buddhisté, muslimové
Využití půdy pastviny 79%, lesy 9,7%, orná půda 1%
Dovoz spotřební zboží, strojírenské výrobky, pohonné hmoty, chemikálie, potraviny
Vývoz dobytek, koně,vlna, maso, měď
Hrubý domácí produktna hlavu 263 USD (1993)
Nárůst obyvatel + 1,6% (1986 – 91)
Průměrná délka života muži 64, ženy 68