Tunis

Tunisko

Než začnu vyprávět o své cestě po exotické zemi Tunisu, přiblížím Vám, kde se nachází a o jakou zemi se jedná.

Oficiální název: Tuniská republika
Hlavní město: Tunis
Rozloha: 163610 km2
Počet obyvatel: 9924742
Hustota zalidnění: 60 lidí na km2
Nezávislost od: 20. března 1956
Měna: tuniský dinár (TND) =1000 millímů
Úřední jazyk: arabština
Rozloha vodní plochy: 8250 km2
Rozloha pevniny: 155360 km2
Délka hranic: 1424 km
Délka pobřeží: 1148 km
Sousedící země: Libye, Alžírsko
Průmyslová odvětví: potravinářský, strojnický prům., stavebnický
Zemědělství: pěst. obilnin, olivovníku, datlových palem, citrusů, vinné révy, zeleniny, chov ovcí, koz, hovězího dobytka, oslů, mul, velbloudů
Přírodní zdroje: fosfáty, ropa, zemní plyn, sůl,
Nejvyšší hora: Džabal Šambí - 1.544 m n. m
Nejnižší bod: Šott el-Džeríd - - 17 m n. m
Největší město: Tunis (1.520.000 obyvatel)
Železnice v km: 2152
Silnice v km: 18997
Přístaviště: Bizerte, Gabes, La Goulette, Sfax, Sousse, Tunis, Zarzis
Vojenská služba: ve věku 20 let
Náboženská příslušnost: muslimové 99%

Tunisko sousedí na západě s Alžírskem a na jihovýchodě s Libyí, jejichž společná hranice měří celkem 1424 km. Sever a východ země tvoří pobřeží Středozemního moře o délce 1148 km. Pobřeží je na severu příkré, na jihu pozvolné a písečné. V zálivu Malá Syrta leží ostrov Djerba. Z Tuniska to není daleko do Evropy, na Sicílii je to pouhých 138 km. Na území Tuniska najdete také nejsevernější výběžky afrického kontinentu, Bílý mys a mys Bon.

Z hlediska geografie se Tunisko dělí na čtyři rozdílné oblasti. Na severu hory, na jihu poušť, ve střední části step a na severovýchodě oblast Sáhel, neboli arabsky pobřeží. Severní jedna třetina země je hornatá, zbylé dvě třetiny jsou nížiny.

Sever
Severu dominují především hory. Hlavním horským pásem je pohoří Dorsale, které je jedním z výběžků pohoří Atlas a ve kterém se nachází i nevyšší vrchol Jebel Chambi (1.544 m). Dorsale se táhne od Kasserine a vybíhá k úrodnému, zelenému poloostrovu Cap Bon. Úrodná oblast severního Tuniska se nazývá Tell. Severnímu pobřeží se říká Korálové pobřeží, o což se zasloužily bohatá naleziště korálů. Tato část pobřeží je převážně skalnatá a na severu ho lemují zelené úrodné pláně s hustým pohořím Kroumirie. Mezi oběma pohořími leží údolí Medjerda, které zavlažuje jediná tuniská stálá řeka Oued Medjerda. Jižní pobřeží je nízké a s dlouhými písečnými plážemi s množstvím lagun.

Centrální step
Rozsáhlou část středního Tuniska pokrývá step. Tyto rozlehlé stepi jsou předělem dělícím hornatý sever od vyprahlé pouště na jihu. Srážky jsou tady jen sporadické, zdrojem vlhkosti jsou „breezy“, větry pravidelně vanoucí z teplého moře nad chladnější pevninu. Ve vyšších polohách je charakteristickým porostem tráva esparto, v nižších oblastech se vyskytují solná jezera.

Jih
Od stepi směrem na jih ubývá vegetace a krajina přechází v četná solná jezera zvaná chotts. Zanedlouho jsou všude jen nekonečné písečné duny Sahary. Toto „písečné moře“ neboli Erg zaujímá zhruba třetinu rozlohy země. V Tunisku je to přesněji řečeno poušť Velký Východní Erg (Grand Erg Oriental). Sahara však není písek, jsou zde i hory, prolákniny, vyschlá údolí vádí a solná jezera (šoty). Největším solným jezerem je Chott El Jerid o rozloze 5.000km2, dalším je Chott El Gharsa o rozloze 1.300km2. V některých oblastech jsou kameny nebo hlinitý povrch. Jižní větry vanoucí z výhně pouště ničí zemědělství i ostatní vegetaci. Díky nim se Sahara rozšíří každý rok o zhruba 3 kilometry. Tunisané se snaží postupu pouště zabránit, každý rok vysazují na jejím pomezí ohromné množství dřevin, které mají zabránit proměně úrodné půdy v nehostinnou pustinu.

Oázy
Protikladem pouště jsou oázy. Tyto kousky země se zelenými palmami ležící u zdroje sladké vody uprostřed písečných dun byly již odedávna nutnou zastávkou karavan a poutníků. Oázy se nacházejí v suchých údolích v blízkosti spodních vod. Jejich obyvatelé jsou mistry zavlažování. Propracovaný systém kanálů vedoucích od spodních vod vybudovali již staří Punové a Římané.

Podnebí
Tuniské podnebí je pod vlivem dvou různých klimat. Na severu a při pobřeží Tuniska převládá subtropické středomořské podnebí s horkým létem a mírnou zimou. Na jihu země se vyskytuje suché kontinentální podnebí s velkými teplotními výkyvy. Vrcholy horských pohoří na severozápadě jsou po většinu roku zasněžené.

Ve středomořské oblasti se průměrné teploty pohybují v zimě kolem 13°C, v létě kolem 26°C. Roční průměr srážek je 500 mm - 1.000 mm, v horách až 1.500 mm. Na Sahaře průměrné teploty v průběhu roku kolísají kolem 23°C, v létě ale dosahují maxima až 50°C. Mezi dnem a nocí jsou v poušti výrazné teplotní výkyvy, z denních čtyřicetistupňových veder v noci teploty mohou klesnout v noci až k bodu mrazu. Roční průměr srážek je zde kolem 200 mm, velká část pouště je ale celoročně bez srážek.

Cesta do Tunisu
Svoji cestu jsem započal odletem ve vojenském speciálu TU 154 z letiště Praha Ruzyně.
Let byl velmi zajímavý, i když jsem neletěl poprvé. Po přistání na letišti Monastiru v Tunisu na nás měl čekat autobus, který by nás dopravil do hotelu Marhaba v městě Sousse.
Ale autobus měl zpoždění, a tak jsme měli asi 2 hodiny volno, které jsme využili ke krátké prohlídce města.

Monastir
Město Monastir leží na původních základech fénické osady Rous Penna a je místem plným kontrastů. Staré civilizace se zde setkávají s moderní architekturou. Moderní bílé město se širokými třídami plnými palem a písečnými plážemi vás zcela jistě okouzlí.

V zóně Skanes, asi 3 km od Monastiru, je mezinárodní letiště. Za prohlídku stojí především obranná pevnost Ribat, kde se natáčela celá řada slavných filmů jako například Ježíš Nazaretský, a také mauzoleum bývalého prezidenta Habiba Bourguiby – krásná stavba se zlatou kopulí a dvěma štíhlými minarety.

Po prohlídce města jsme odcestovali do Sousse, kde jsme byli ubytovaní v hotelu Marhaba.
Hotelový komplex Marhaba je složen ze tří hotelů, rozlehlou zahradou, bazény a pláží.
To bude na nějaký čas mé útočiště pro vyjížďky do okolních měst.
Odpoledne jsem si šel zaplavat do moře, abych si vychutnal po zbytek dne slanost vody a všude zalézajícího jemného písku.
Na druhý den ráno jsem vyrazil na 4 denní výlet směr Sfax, Gábes, ostrov Džerba, Matmata a oáza Douz, která je branou Sahary.
První zastávka na cestě Sfax v tomto městě jsme se dlouho nezdrželi, protože není tolik turisticky atraktivní.

Sfax
Je to druhé největší město v Tunisku, průmyslové město. Známé je především zpracováním oliv z obrovského olivového háje, který se v jeho blízkosti nachází. I pro zvídavého turistu se však něco najde. Především zde můžeme navštívit zajímavé archeologické muzeum s antickými a islámskými sbírkami. Za zmínku stojí i obchodní přístav, ne však pro svoji starobylost a atmosféru, ale pro jeho moderní vybavení. I místní olivové háje jsou velice krásné.

Druhá zastávka je město Gabés.
Gabés
Město Gabés se nachází uprostřed planiny Arad, která je jednou ze čtyř předsaharských oblastí Tuniska. Původně to byl fénický přístav na břehu Gabéského zálivu, nazývaného ve starověku Malá Syrta. Vyváželo se z něj do celého Středomoří zboží, které sem dopravovaly karavany přes poušť až ze Súdánu.
Za druhé světové války byl Gabés vybombardován a z historických památek se nic nedochovalo, až na mešitu Sidi Boulbaby, která pochází ze 7. století a nedávno byla zrestaurována. Turistickou atrakcí je lidové tržiště Jara, které je centrem obchodního života města. Prodává se zde koření, hena, slaměné klobouky, keramika a ovčí kožešiny.
Gabés je proslulý svojí přímořskou oázou. Rozkládá se na ploše přibližně 6 km2 a je v ní asi 300 tisíc datlových palem. Oáza je zavlažována 200 prameny. Ve stínu vysokých palem zde rostou olivovníky, fíkovníky a granátová jablka a v jejich stínu zase vinná réva, obilí a zelenina. Dnes se navíc v oáze pěstuje hena, která se vyváží do celého Tuniska, tabák a banány. V centru oázy leží vesnička Chenini. Po Římanech zde zbyla hráz, která je dosud funkční a zadržuje vodu. Do centra oázy je možné zajet koňskou drožkou (jejich stanoviště je ve městě na kraji oázy).

Třetí zastávka ostrov Džerba.
V přístavu jsem se nalodil na trajekt směr Džerba. Byla to moje první plavba po moři, a tak jsem měl trochu obavy z mořské nemoci. Moře bylo na tolik klidné, že jediné co jsem cítil, byl lehký vánek z pohybu lodi.
Nedaleko přístavu máme zajištěno ubytování na jednu noc ve skromně zařízených chatkách.

O ostrovu se traduje pověst, že kdysi dávno prý zavál vítr Odyssea a jeho druhy k neznámému území. Odysseus vybral nejstatečnější muže, aby prozkoumali, zda na pobřeží nehrozí nebezpečí. Omyl! Obyvatelé byli laskaví a každému nabídli ovoce, jemuž říkali lótos. Ten byl tak lahodný, že kdo ho jednou ochutnal, už nikdy nechtěl místo opustit. To místo byl ostrov Džerba.

Podle Homérovy pověsti bylo Odysseovi divné, že se jeho lidé z pobřeží nevracejí. Vydal se za nimi a zjistil, jaké kouzlo je tam zdržuje. Muži plakali, když je silou odváděl k lodím. Nakonec je musel připoutat k pryčnám, aby mohly jeho lodě odplout za dalšími dobrodružstvími...
Dobyvatelé a nájezdníci se tu střídali jeden po druhém: Féničané, Kartaginci, Římané, Vandalové, válečníci byzantské říše a nakonec v 7. století Arabové. Připočteme-li španělskou, tureckou a pak francouzskou kolonizaci, pak časté vpády na ostrov zřejmě přispěly ke značné rezervovanosti místních - do svých příbytků pozvou cizince jen zcela výjimečně. Džerba je a není Tunisko. Historie ostrova je v mnohém specifická a její stopy jsou na zdejších budovách i lidech vidět dodnes. Na stavbách domů je to znát - zvenčí vypadají jako malé pevnosti (takzvané "menzely") a až na výjimky byly stavěny v dostatečné vzdálenosti od nebezpečného pobřeží. Dnes je zejména severovýchodní pobřeží ostrova nekončícím řetězem hotelů a dlouhých písčitých pláží, které spolu s mělkým mořem vytvářejí ideální podmínky zejména pro dovolenou.
Po jednodenní zastávce na Džerbě jsem se zpátky přeplavil do Gabesu, odkud jsem pokračoval do Matmaty, protože jsem chtěl vidět na vlastní oči, kde se pohyboval Luk Skywalkr z hvězdných válek

Matmata
Berberská jeskynní obydlí v Matmatě jsou jednou z nejnavštěvovanějších tuniských turistických atrakcí. Přestože se tady střídají jeden zájezdový autobus za druhým, stojí jejich návštěva za to.
Matmata leží asi 45 kilometrů jihozápadně od Gabes. Vedle starých berberských obydlí, z nichž mnohé byly přeměny na hotely pro turisty se nachází nová Matmata. Tady si vesničané postavili už povětšinou moderní domy.
Matmatu si určitě nenechá ujít žádný milovník Hvězdných válek. Není divu, že okolní scenérie připomínající měsíční krajinu upoutala filmaře. Právě tady se totiž nacházela domovská planeta Luka Skywalkera. Místo, kde se natáčelo, je tady povinnou zastávkou a zůstaly tady dokonce i nějaké kulisy.
Berberští obyvatelé Matmaty stavbou svých příbytků nalezli způsob, jak se skrýt před prahnoucím sluncem a zároveň také chránit před útoky nájezdníky. Najdete tady několik desítek zákopových jeskynních domů troglodytů vytesaných do vápence zvenku připomínajících pahorky. Všechny domy mají podobnou strukturu, uprostřed v hloubce asi 6 metrů je velký centrální dvůr, ze kterého vedou vstupy do pokojů. Dolů vedou svislé chodby, kterými se sestupuje po schodišti, pomocí žebříku nebo jen po laně.

Před náročnou cestou do Sahary přespím v malém hotýlku na okraji Matmaty. Vstával jsem za svítání a vyrážel do oázy Douz.

Oáza Douz je označována za tuniskou bránu Sahary. Douz je největší ze západních tuniských oáz usazená přímo na okraji pouště Grand Erg Oriental – Velkého východního Ergu.

Douz sice je bránou do pouště, ve skutečnosti však pokud chcete vidět skutečné písečné duny, musíte se odtud vydat ještě o kus dál. Poušť tady sice začíná, ale krajina v bezprostředním okolí Douzu zas tak zajímavá není a je v podstatě plná turistů na krátkých velbloudích výletech. Obrovské typické saharské duny leží o něco dál na jihu.
Na kraji městečka můžete obdivovat palmerii, kde se stejně jako v ostatních oázách pěstují datle. Celá oblast je domovem beduínských nomádských a polonomádských kmenů.
Chtěl jsem jet dále do pouště, a tak jsem podnikl krátkou výpravu do pouště. Zvolil jsem raději cestu džípem, protože dlouhé putování na hřbetu velblouda není nic pro mě.
Viděl jsem skutečnou Saharu a velké písečné duny. Je to zážitek na celý život.
Po výletu plném zážitků se vracím zpět na hotel, abych si odpočinul a nabral sílu na další okruh cestování.
Užívám si dva nepřetržité dny na pláži, koupání a sluníčka.
Za dva dny lenošení jsem nabral novou sílu a ráno vyrážím do centra městečka.

Sousse
Sousse (Sús) je třetím největším městem Tuniska a je také významným přístavem.
Opevnění Starého města, neboli Medíny, je nádherným dokladem islámské světské architektury. K nejskvělejším příkladům patří mohutná přístavní pevnost Ribat, která byla v 9. století vybudována z podnětu aghlabitského emíra jako článek řady obranných klášterů. Ribat byl něco mezi hradem a klášterem a dnes je v něm umístěno archeologické muzeum s druhou nejrozsáhlejší sbírkou artefaktů v celém Tunisku. Do Mediny je přístup třemi branami, Bab El Jedid, Bab El Ghibli a Bab El Ghardi. Impozantní a jedinečně zachovaná Medína je skutečným architektonickým klenotem.
Nad městem se tyčí impozantní citadela Kasbah, jejíž věž Chalaf al-Fatah, byla součástí řetězu signálních věží, pomocí kterých bylo možno předat rychle důležitou zprávu od Magrebu až po Egypt. Úkolem věží bylo obrana muslimských zemí proti křesťanským nájezdům. Také na Velké Mešitě je vidět mnoho obranných prvků, její strážní věže kdysi sloužily také k obraně přístavních skladišť.
V 9. století př.n.l. založili Féničané na pahorku nedaleko moře na místě dnešního Sousse kupeckou osadu jménem Hadrumetum, která se brzy stala vyhlášeným přístavem Středozemního moře.
Z římských dob se dochovaly pouze katakomby, které sloužily jako pohřebiště.

Arabové město znovu vystavěli v 9. století pod jménem Soussa a z této doby pochází hlavní islámské památky, Ribat, Velká mešita a Medina. Toto období za vlády dynastie Aghlábovců bylo dobou největšího rozkvětu města. Ve 12. století se Sousse stalo útočištěm tureckých korzárů a z tohoto důvodu bylo mnohokrát cílem dobyvačných pokusů ze strany Francouzů nebo Italů.

Sousse je dnes živým a pulsujícím městem. Jeho architektonické památky, muzea, moře i tradiční řemeslné súky v Medíně jsou kouzelnou směsicí, která zapůsobí na každého návštěvníka tohoto zajímavého města.

Nepředpokládal jsem, že ve městě strávím celý den, ale byl jsem uchvácený atmosférou přístavu, starobylé Mediny a tržiště. Tržištěm jsem procházel snad tisíckrát, působilo velmi příjemným a zajímavým dojmem. Také jsem nakoupil pár upomínkových předmětů a dárečků domů.

Ten den jsem šel brzo spát, protože na druhý den mě čekal další výlet směr Hammamet, Nabeul, hlavní město Tunis a Kartágo.

Hammamet
Hammamet nacházející se na poloostrově Cape Bon (65 km jižně od hlavního města) patří mezi nejznámější turistická letoviska v Tunisu. Mohli bychom zde najít Berbery, Féničany, Araby, Andalouisany či Turky. A všichni toto místo nějak ovlivnili. Na severovýchodě v Kerkouane se nachází nejlépe dochovaná punská vesnice na světe. Medina, staré město, je největším turistickým magnetem Hammametu. Byla postavena v roce 904 n.l. přímo na pláži a byla často přestavována. Její zdi chrání Velkou mešitu, lázně a úzké, větrné uličky s nespočetným množstvím obchodů prodávajících suvenýry a jídlo. Dominantu města pak tvoří stará pevnost z 15. století. Zde se nachází mauzoleum Sidi Bou Ali, patrona města.
Pokračoval jsem dál do modrého městečka hrnčířů Nabeul, kde jsem prošel jen nejdůležitější části města.

Nabeul
Umění nabeulských hrnčířů je vyhlášené snad již od dob římských a skoro vše v tomto městě se točí kolem tohoto řemesla. Koneckonců obrovská keramická váza jako symbol města vás vítá již při příjezdu. Žije zde asi 30.000 lidí, z nichž většina se živí jako řemeslníci, převážně výrobou uměleckých předmětů.
V uličkách města se nachází mnoho malých dílniček, ve kterých řemeslníci vyrábějí své výrobky. Práci hrnčířů tady můžete přímo sledovat. Vyrábí se buď nevypálená kamenina nebo glazovaná keramika. Většinou se jedná o nejrůznější předměty běžné potřeby jako misky, džbány, vázy, ale i složitější umělecké výtvory v typických barvách modré, zelené a žluté na bílém podkladě.
Slavné nabeulské kachle mají dlouhověkou tradici sahající až do dob antických. Kachlíky různých barev a vzorů můžete vidět úplně všude. Jsou jimi obložená průčelí mnoha domů, portály, okna, lemují chodníky i zídky, jsou jimi oblepeny věže minaretů.
K dalším tradičním výrobkům stejně proslulým jako keramika patří výroba parfémů podle tradičních receptur, rákosové rohože, krajky a výšivky.

Z časových důvodů jsem pokračoval dál do hlavního města Tunisu, kde jsem měl zajištěný nocleh v hotelu.
Vycházka večerním městem byla okouzlující a rozzářená tisíce světly.

Tunis
Tunis je jedním z nejotevřenějších měst islámského světa. Dnes je městem kontrastů mezi starou arabskou medinou a tváří moderní metropole s výškovými budovami. Staré francouzské koloniální budovy mu dodávají také trochu evropský vzhled.
Tunis je hlavním a také největším městem Tuniska. Historickým centrem města je medina se spletí uliček a obchůdků. První osídlení Tunisu pochází z doby před čtyřmi tisíci lety, osada byla ale zničena společně s Kartágem roku 146 př.n.l. Později Římané osídlení obnovili a ve 13. století již byl Tunis skutečným městem. Medina, základ města byla vystavěna na úzkém pruhu země mezi jezerem Tunis a solným jezerem Sebkhet Sejoumi. Solné jezero je dnes postupně vysušováno a na jeho místě se staví nové čtvrti.
Během Ottomanské nadvlády se 16. století stalo pobřeží dnešního Tuniska základnou pirátů ve Středozemním moři. Za francouzské nadvlády došlo k výstavbě celé nového moderního města.
Nejzajímavějším místem k návštěvě je zcela jistě medina s typickým súky a rozmanitou spletí uliček, v níž se nachází elegantní symbol Tunisu, mešita Zitouna. Tzv. Olivová mešita je největší a nejuctívanější mešitou v zemi. Umayyovští vládci ji nechali postavit v 7. století stejně jako nejpodstatnější část starého města. V 9. století byla mešita Aghlabity přestavěna a dokončena.

Tunis je vcelku příjemným, liberálním městem. Koloniální část města je velmi přehledná. Arabské staré město je zase naopak spleť nádherné islámské architektury.

Na okraji hlavního města leží turisty vyhledávaná čtvrť Sidi Bou Said, kam jsem se vydal i já.

Sidi Bou Said je nádherná modrobílá vesnička v poklidu žijící na útesech nad tuniským zálivem. Městečko dostalo jméno světce Sidi Bou Saida, který zde ve 13. století zemřel. V 16. století dobyli město Španělé, kteří později museli ustoupit muslimům, vyhnaným z Andaluzie. Toto etnikum dalo městečku jeho dnešní typický charakter založený především na modré a bílé barvě.
V městečku je malé muzeum výše uvedeného světce, kde na vás dýchne atmosféra dávné doby, která je umocněná voskovými figurínami. V muzeu nabízí návštěvníkům silný mátový čaj, který jsem ze zvědavosti také ochutnal.
Sidi Bou Said je známé také tím, že zde filmaři natáčeli jeden z dílů o krásné Angelice -
„Angelika a sultán “.

Muzeum Bardo
Největším muzeem v Tunisku je Muzeum Bardo, které se nachází v bývalém bejově paláci. Bardo je po káhirském muzeu se svými sbírkami druhým nejvýznamnějším muzeem v Africe. Nachází se zde artefakty s nesčetných tuniských archeologických nalezišť, zejména z antických a punských dob. Unikátní je sbírka římských mozaik a samozřejmě nechybí také islámské umění.

Muzeum je velmi rozsáhlé a zajímavé svými mozaikami. Bloudil bych tam dlouho, ale čas mě tlačil k další cestě do rozbořeného města Kartága.


Kartágo

V roce 841 př.n.l. založili féničtí vystěhovalci, z města Tyru, na pobřeží Severní Afriky, dnešního Tunisu, město, které pojmenovali Nové Město neboli Kart Hadašt, z něhož později vznikl název Kartágo. V průběhu 6. století př.n.l. se Kartágo postupně změnilo v mocné město, které mělo vybudováno válečné loďstvo, uměle založené přístavy a řada kolonií. V této době, nazývanou dobou rozkvětu Kartága, usilovali o dominantní postavení ve Středomoří Řekové a podnikali na Kartágo neúspěšné nájezdy. Daleko obávanějším protivníkem se stal později vzmáhající se Řím, který ve třech punských válkách Kartagince porazil. Nakonec v roce 146 před n.l. slavné město zničil a srovnal se zemí římský vůdce Publius Cornelius Scipio mladší. Za vlády Caesara bylo město opět obydleno a znovu se stalo hlavním městem, tentokrát římské provincie Afriky a třetím nejdůležitějším městem římské říše po Římu a Antiochu. V polovině 5. století n. l. jej ničily nájezdy Vandalů a v 7. století jej úplně zničili Arabové. Sloupy i jiné prvky z pobořených svatyň a občanských budov ze staré doby použili Arabové k výstavbě města Tunisu. Archeologickými vykopávkami byly odhaleny domy, obchody i jiné budovy pocházející z 2. nebo 3. století př.n.l. Většinu z nich si dnes můžeme prohlédnout - například amfiteátr, základy zdí lázní Antonia Pia a řadu vil. Kartágo bylo chráněno z jedné strany mořem s obchodním a válečným přístavem a z druhé vysokou hradbou. Město uzavíralo ve svém středu mocný hrad na pahorku Byrsa.

Po zhlédnutí Kartága odjíždím zpět do hotelu, kde mě čekají poslední dva dny u moře.
Ráno dlouho spím, a pak jdu na pláž. Stavím hrady a zahrabávám se do jemného písku.
Zaujal mě barevný padák, který se mi vznášel nad hlavou a v tu chvíli mě napadla myšlenka jaké to může být, tam nahoře a vidět moře z výšky.
Zaplatil jsem si jeden let padákem a prožil ten krásný okamžik z letu.
Po večeři mě čeká balení a ráno cesta na letiště. Říkám si „ Páni, jak ta dovelená utekla “
Na letišti nastupuji do našeho speciálu a odlétám směr domov.
V letadle se mi ještě hlavou honí zážitky strávené cestováním, poctivě si je ukládám do paměti, pro nezapomenutelnou vzpomínku na krásy Tunisu. Mám také pár fotografií, aby se mi lépe vzpomínalo.

A to je vše co bych, Vám chtěl říct o své cestě do Tunisu. Pokud nevíte kam na dovolenou, doporučuji rozhodně Tunis.