Tibet - historie, současnost a odhad vývoje do budoucna

2. TIBETSKÁ AUTONOMNÍ OBLAST
Tibetská autonomní oblast (psáno latinkou: Bod-rang-skyong-ljongs) je autonomní oblast tibetské národnosti v Čínské lidové republice.

2. 1. Obecné informace
Správním střediskem Tibetské autonomní oblasti je Lhasa. Celková rozloha autonomní oblasti je 1 228 400 km². Počet obyvatel v roce 2004 byl 2 740 000 osob s přirozeným přírůstkem 1,86 % (ročně). Hustota osídlení je 2,2ob/km². Hrubý domácí produkt na osobu je 7720 RMB , což je z Čínského HDP pouze 0,586 %.
Tibetská autonomní oblast leží na jiho-západě Čínské lidové republiky, na sever od Nepálu a Indie. Je to nejvýše položený stát na světě. Jižní hranici Tibetu tvoří horstvo Himaláje, západní hřeben Karakorumu a severní pohoří Altyn-tagh, sousedící s Čínským Turkmenistánem. Tibet se dělí na tři hlavní oblasti, známé jako Čholkha-sum. Území od Ngari-korsum v západním Tibetu do Sogla-kjawo je známé jako Ücang; území od Sogla-kjawo až k hornímu ohbí řeky Mačhu (Žlutá řeka) se nazývá Doté (Kham); a území od Mačhu k Čhörten-karpo se říká Domä (Amdo). Tibeťané říkají, že nejlepší náboženství je v Ücangu, nejlepší muži v Khamu a nejlepší koně v Amdu.
V průměru je nadmořská výška až 4900 metrů nad mořem. Proto se Tibetu často říká „střecha světa“. Na jeho hranicích s Nepálem se tyčí Mount Everest (Džomolangma, Džomogangčän, Džomogangkar). Svou rozlohou se jedná o druhou největší provincii Čínské lidové republiky, obývá ji však nejméně obyvatel ze všech provincií, což z Tibetské autonomní oblasti činí nejřidčeji osídlenou oblast Číny.


3. NÁBOŽENSTVÍ

3.1. Historie náboženství
Původním náboženstvím Tibetu od pradávných dob byl Bön. Jednalo se o šamanismus ovlivněný čínským taoismem. Podle starých kronik by zakladatelem bönu jistý Šenrab Miwo z Žangžungu v západním Tibetu. Doba, kdy tento světec žil, zůstává sporná. Jedni vyznavači bönismu soudí, že byl současníkem Buddhy; druzí mají a to, že byl převtělením Buddhy. Proti tomu další tvrdí, že Šenrab Miwo byl převtělencem horlivého buddhisty, jenž se později postavil proti Buddhově nauce.
Buddhismus se dostal poprvé do Tibetu v 7. století, a to z Nepálu a Indie, avšak jeho skutečnému, aktivnímu šíření došlo až za vlády Padmasambhavy v 8. století. Vliv bönismu postupně upadal, avšak dosud se tato víra udržuje v některých odlehlých končinách země. Bylo vytlačeno a nejspíše vymizí, protože ustupuje buddhismu.
Buddhisté věří, že Buddha byl zakladatel tohoto náboženství. Sám dosáhl osvícení, to je nejvyšší stav, blaho, kterého může člověk dosáhnout.
V Tibetu žijí také stoupenci islámu a hinduismu. Před komunistickou okupací existovala v zemi svoboda náboženského vyznání a kultu.

3.2. Charakter lidí
Tibeťané se velmi silně opírají o svou buddhistickou víru a věří v zákon karmy, který říká, že odměny a tresty v tomto životě jsou výsledkem lidských skutků v minulém životě. To je jeden z důvodů, proč jsou Tibeťané tak velice soucitní, čestní, srdeční a se svým údělem stotožněni.
K ženám jsou zdvořilí a berou je jako sobě rovné, a to i přesto, že u jejich sousedů v Číně a Indii bylo ženě přisuzováno nižší postavení.
I když před komunistickou okupací převládal v Tibetu feudální systém podobný tomu, který je znám ze středověké Evropy, nebyli ani nejchudší rolníci a nevolníci jakkoli omezováni ve svém pohybu a náboženském vyznání.

4. HISTORIE

4.1. Osamostatnění Tibetu v roce 1912
K srážkám ve východním Tibetu docházelo již v roce 1903. Číňané se začali vojensky usazovat v Gartharu a v dalších místech.
Náčelník z Čangly ve východní Tibetu zabral v roce 1896 ňagrongskému guvernérovi některá jako území. Guvernér se domáhal jejich navrácení, avšak náčelníka z Čangly podporovali Číňané z S’-čchuanu, kteří k němu vyslali vojsko pod velením důstojníka Tchang Liho. Číňané tehdy zabrali značnou část východotibetského území a náčelník z Derge i s celou svou radinou byli zajati a odvlečeni do S’-čchuanu. Otec i matka dergeského panovníka ve vězení zemřeli. Dva z jeho synů byli ale na prosbu tibetské vlády propuštěni na svobodu. Po skončení vyjednávání s Číňany byla Tchang Liho vojska stažena.
V roce 1909 se dozvěděla tibetská vláda, že do Tibetu bylo posláno početné čínské vojsko, aby hlídkovalo na obchodních tržištích. V roce 1910 dosáhla čínská vojska pod velením generála Čung Jinga břehů řeky Kjičhu. Číňané pak dorazili do Lhasy a stříleli příslušníky Lhaské policie.
Dalajlama utekl z Lhasy do Ja-ungu, kde zamýšlel zůstat, ale když se dozvěděl, že čínské vojsko dorazilo již do Phagri, vzdáleného pouhý den cesty, rozhodl se pokračovat dále do Indie, kde zůstal. Jednal s Indií a s Velkou Británií ohledně záležitostí v Tibetu. Příštího rána bylo vysláno deset vojáků, aby přinesli jeko hlavu
V Tibetu lidé postupně začali vzdorovat a napadali čínské vojenské hlídky i strategické cíle stále častěji a častěji, protože Číňané pošlapávali tradiční hodnoty v Tibetu. Dalajlama se v roce 1912 vrátil do Tibetu. Rozesílal dopisy do různých klášterů a podporoval tím odpor proti Číně.
V Pekinku se mezitím sešel britský velvyslanec Sir John Jordán s čínským prezidentem Jüan Š‘-kchajem a vyjádřil mu protest proti čínským vojenským akcím v Tibetu a proti pokusům Číňanů udělat z Tibetu čínskou provincii. Ten poslal do Tibetu dopis s nařízením návratu do Číny. Číňané s Tibetem podepsali smlouvu o bezproblémovém odchodu z Tibetu 12. srpna 1912. Některé vojenské posádky ale v Tibetu zůstávaly. Nakonec 6. ledna 1913 podepsali kapitulaci a poslední čínští vojáci byli přinuceni vydat se na cestu zpět. Třináctý dalajlama se vrátil do Lhasy.

4.2. Nezávislost Tibetu
Dalajlama po návratu odměňoval tituly za boj proti čínskému útlaku. Tibeťané předložili důkazy o tom, že Tibet byl nezávislým státem od nejdávnějších dob. Číňané se ale nechtěli vzdát a argumentovali proti historickými událostmi. Ale pouze ústně a své tvrzení nemohli nijak dokázat. Mezi Tibetem a Čínou vzniklo území, které si nárokovali obě strany. Sir Henry McMahon 17. února 1914 navrhl toho území rozdělit na Vnitřní a Vnější Tibet. Tibeťané nakonec na tento návrh přistoupili.
Na tomto území docházelo k fyzickým i politickým bojům až do roku 1933. V tento rok zemřel třináctý dalajlama. Od této doby do roku 1950 nebyly v Tibetu žádné vojenské střety. Boj v úřednictvu samozřejmě pokračoval dále.

4.3. Invaze komunistické Číny
V říjnu v roce 1949 již byli v Číně u moci komunisté, kteří rozhodli o anexi Tibetu. Čínští komunisté oznámili skrze rozhlasovou stanici Peking, že Tibet je součástí Číny a že Čínská lidová osvobozenecká armáda zahájí do Tibetu pochod, aby Tibeťany osvobodila od cizích imperialistů. Tibetská vláda na to reagovala prohlášením, že Tibet součástí Číny nikdy nebyl a že osvobozovat od cizích imperialistů není třeba, protože žádná cizí mocnost nad Tibetem nevládne.
Velvyslanci obou zemí se sešli v Dillí, aby mohli vést mírový spor. Čínský velvyslanec předložil dva návrhy. První byl o tom, že Čína bude spravovat věci týkající se tibetské národní obrany a za druhé měl být Tibet uznán za součást Číny. Tibetský velvyslanec nechtěl s návrhy souhlasit. Během jednání, 7. října 1950, náhle čínská vojska zaútočila z osmi různých směrů na východní Tibet. Tibetský velvyslanec tedy požádal, aby Čína své vojsko okamžitě stáhla. Jeho výzvu však komunisté neakceptovali. Čtrnáctému dalajlamovi byla nabídnuta plná moc i když mu tenkrát bylo pouhých 15 let, protože tibetský regent Tagdag odstoupil. Ten k řízení země jmenoval dva ministerské spolupředsedy Lozang Tašiho a Lukhangwu. Pak na doporučení odešel do Ja-tungu. 25. října oznámila vláda Čínské lidové republiky, že její jednotky dostaly rozkaz k pochodu na Tibet. To bylo tedy 18 dní poté, co již Čínská armáda na Tibet zaútočila. Dalajlama odjel z Lhasy do Ja-tungu, kde se cítil bezpečněji.
26. října 1950 Indická vláda u vlády Čínské protestovala proti použití síly v Tibetu. Dva dny nato dostala vláda Indie žádost od Tibetu, aby mu přišla na pomoc. 6. listopadu 1950 podtajemník britské vlády v Indii učinil prohlášení, že Velká Británie vyslovila nad čínskou invazí a použitím sily hlubokou lítost. Tibet tedy poslal telegram Spojeným národům. Ale Spojené národy nezasáhli a vyzvali zůčastněné strany konfliktu, aby vzniklou situaci vyřešili vzájemnou dohodou.
Velká Británie měla s Tibetem uzavřené smlouvy, což dokazovalo, že považovala Tibet jako nezávislý stát. Přesto prohlásila, že právní postavení Tibetu není zcela jasné. To bylo pro Tibeťany trpkým zklamáním, protože bylo jasné, že tímto ztratili spojence.
Tři dny po prohlášení Velké Británie prohlásil indický místopředseda vlády a ministr vnitra Sardár Vallabhbháí Patél, že je neospravedlnitelné pozvednout meč proti tradičně mírumilovnému tibetskému lidu a veřejně se tak postavil na stranu Tibetu. Čína nedala na prohlášení Indie a reagovala tím, že vyslala armádu do Tibetu, protože tam jsou cizí zájmy, které spřádají intriky proti Číně.
Z Tibetu byla vyslána delegace přímo do Pekingu, aby se pokusila vyřešit konflikt mírově, protože Indie, Velká Británie ani Spojené národy Tibetu nepomohou. Hned jak se delegace dostala do Číny, bylo jí zakázáno konzultovat vše s dalajlamou či s Tibetskou vládou. Číňané v Pekingu padělali Tibetské pečetí a přinutili tibetskou delegaci zpečetit dohodu o opatřeních k mírovému osvobození Tibetu, běžně nazývanou jako Sedmnáctibodová dohoda z 23. května 1951.
V červenci roku 1951 dorazil do Ja-tungu čínský komisař a administrátor civilních a vojenských záležitostí Tibetu generál Čang Ťing-wu a požádal dalajlamu, aby se vrátil do Lhasy. 24. července dalajlama Ja-tung opustil. 17. srpna 1951 dorazilo do Lhasy 20 000 čínských vojáků. Tím začal taktický útlak tibetského lidu. Číňané požadovali enormní zásoby jídla pro sou armádu a navíc rozkládali své tábory na zemědělské půdě. V důsledku toho se dosud stabilní tibetské hospodářství zhroutilo. Zásoby se tenčily, ceny několikrát stouply. Poprvé ve svých dějinách se obyvatelé Lhasy ocitli na pokraji hladomoru. Lidé sice protestovali, ale situace se dále zhoršovala. Statečný Lukhangwa uvedl, že čínským požadavkům nelze vyhovět, protože tibetské zemědělství stačí pokrýt vlastní potřeby. Dále prohlásil, že není důvod, aby ve Lhase zůstávalo tak početné čínské vojsko, a že sami Číňané porušili Sedmnáctibodovou dohodu a proto je absurdní se na ni odvolávat. Otevřeně požadoval stažení čínských vojsk, která Tibet protizákonně okupovala. Čínské úřady obvinili dva tibetské první ministry ze spiknutí s imperialistickými silami. Důrazně od dalajlamy požadovali, aby odvolal Lukhangwu, který stál v cestě jejich programu veřejného blaha. Pokud tak neudělá, jejich vojska tak učiní za něj. Dalajlama neměl na vybranou a čínské úřady poslechl.
Číňané zahájili stavbu dvou silnic mezi Lhasou a Čínou. Jedna vedla se S’-čchuanu přes Kham, druhá z Lan-čou přes Si-ning. Silnici stavěli političtí vězni z Číny a nádeníci z Tibetu. V Damu, asi sto padesát kilometrů severně od Lhasy, bylo vybudováno letiště. Číňané proklamovali, že letiště a silnice budou používány ku prospěchu Tibetu. Ale hned po dokončení staveb začaly po silnicích proudit vojenské dodávky pro čínská vojska v Tibetu. To byl jen další krok k upevnění diktátorské moci v Tibetu.
V roce 1954 byl dalajlama pozván do Pekingu, aby se zúčastnil zasedání Všečínského shromáždění lidových zástupců. Tibeťané se obávali, že by mu mohlo být zabráněno v návratu do Tibetu. Dalajlama se přesto do Pekingu vydal. Bylo to 11. července 1954. V Pekingu se zúčastnil zasedání čínského parlamentu a několikrát se setkal s předsedou Mao Ce-tungem, místopředsedou Ču Tem a ministerským předsedou Čou En-lajem. Dalajlama byl ale omezován v tom, že se nemohl svobodně vyjadřovat. Před jeho odjezdem do Lhasy v březnu roku 1955 předložila pekingská vláda návrh na ustanovení „Přípravného výboru autonomní oblasti Tibet“. Tento čínský návrh formálně umožňoval účast zástupců z různých oblastí Tibetu na čínských záležitostech. V praxi to ale vypadalo tak, že tyto zástupce si Čína sama zvolila.
Bylo potřeba udělat v Tibetu reformy, kvůli zaostalosti oproti ostatním zemím. Ale všechny navržené reformy Číňané odmítali i přesto, že Tibeťané po těchto reformách volali. Počátkem roku 1957 zahájili komunističtí Číňané intenzivní přípravu k budování svých vojenských sil v Tibetu. To naznačovalo, že se připravují k zavádění svých reforem s použitím síly.

4.4. Vzpoura proti invazi
Číňané nemilosrdně ostřelovali z děl kláštery a města. V roce 1958 se Tibeťané z Khamu a Amda uchylovali do hor jako partizánští bojovníci. Hnutí odporu se postupně zvětšovalo a šířilo i do ostatních provincií Tibetu. Čínské úřady informovali dalajlamu, že pokud bude protestovat proti jejich politice, bude prohlášen za nepřítele a zatčen.
8. lisptpadu 1958 uveřejnili tibetské noviny text s čínskou propagandou. Podobné články se začaly objevovat ve všech novinách v Tibetu. Poměry se každým dnem stávaly napjatější. Číňané oznámili, že všichni Tibeťané žijící ve Lhase, kteří se tam nenarodili, se musí vrátit do místsvého narození. Východotibetský odboj vedl Adung Gönpo Taši. Vytvořil základnu o několika tisících mužů a měl spojení s vůdci dalších hnutí odporu po celém Tibetu. Zformoval vojsko zvané Dobrovolnická armáda národní obrany. Odpor byl stále silnější a napadal čínské konvoje a vojenské tábory stále častěji a častěji. Stále více lidí, kteří trpěli pod nadvládou Čínské lidové republiky nacházelo cestu do revolučních táborů. Chtěli se také přidat k boji proti svým utiskovatelům. Právě v této chvíli vystoupil Výbor tibetské sociální péče se sídlem v Indii. Obrátil se na mírumilovné národy celého světa, aby nedopustili zničení Tibetu, náboženství a jejího lidu. Chtěl, aby ostatní státy zakročily a vrátily této zemi mír.
Obyvatelé východního Tibetu trpěli, protože zásobovali mohutnou Dobrovolnickou armádu národní obrany. Ale jídlo a další věci jim odevzdávali rádi, protože věděli, že pomáhají lidem, kteří bojují za nezávislost Tibetu. Číňané se často převlékali za tyto bojovníky a napadali tibetské obyvatele a způsobovali tím paniku, mnoho škod a utrpení. Chtěli tím vnést svár mezi tibetské obyvatele a Dobrovolnickou armádu. Tibeťané si toho byli ale naštěstí velice dobře vědomi.
Čínská armáda se sice snažila odpor ve východním Tibetu potlačit, ale její úsilí se setkávalo pouze s nepatrným úspěchem. Její útoky vyvolávaly u Tibeťanů ještě více nenávisti a ještě silnější opozici. Čínská vláda dokonce po Tibetu chtěla, aby se vyslala Tibetská armáda proti potlačení vzpour. Tibetská vláda věc zvažovala, ale to by znamenalo zabíjení Tibeťanů Tibeťany. Nebo v druhém případě se mohlo stát, že se tibetětí vojáci přidají na stranu Dobrovolnické armády národní obrany a dojde ještě k většímu masakru a strádání tibetského lidu. Číňané pohrozili, že nasadí své vojáky v těžké zbroji, pokud tibetská vláda něco nepodnikne. Vláda nechtěla dělat nic, ale nakonec vyslala do center odboje vládní představitele, aby se pokusili povstalce přimět k dobrovolnému složení zbraní. Tento plán byl proveden, ale tibetští povstalci pokračovali s odbojem dál.
Na návštěvu do Tibetu měl přijet i indický ministerský předseda Džaváharlál Néhrú. Ten byl celosvětově známou postavou a jeho návštěva mohla Tibetu pomoci, protože by poměry v Tibetu viděl na vlastní oči. Čínská lidová republika mu ale sdělila, že není schopná mu zajistit bezpečnost, protže situace v zemi není nijak dobrá a doporučila mu, aby svou návštěvu odložil na neurčito.
Koncem roku 1958 tibetské hnutí natolik zesílilo, že bylo možno kontrolovat jižní a východní Tibet. Tibetská vláda se snažila řešit všechny konfliky mírově ve prospěch Tibetu. Ale šance na osvobození se zmenšovaly, protože Číňané své vojenské síly trvale posilovali. Do Lhasy sice docházeli zprávy o vítězství tibetských bojovníků. Vlastenecké pocity Tibeťany povzbuzovaly.
V únoru 1959 pozvali čínské úřady dalajlamu ke shlédnutí divadelního představení. Velitele jeho osobní stráže ale upozornili, že má dalajlama přijít sám, bez svého doprovodu. To bylo něco naprosto neobvyklého. O čínském požadavku jednali vládní úředníci a ti pozvání shledali za krajně podezřelé. Zpráva, že má dalajlama navštívit čínský vojenský tábor, se roznesla po celé Lhase. Lidé se začali o dalajlamu bát, protože by ho komunisté mohli unést.
Dalajlama měl čínské velitelství navštívit 10. řezna. Toho dne zhruba 30 000 Tibeťanů ze Lhasy obstoupilo Norbulingku ve snaze chránit dalajlamu proti Číňanům. Ve Lhase mezitím několik úředníku společně s vůdci, které zvolilo obyvatelstvo, svolali schůzi, na níž zaznělo, že Tibet již neuznává čínskou autoritu, založené na Sedmnáctibodové dohodě. Dále následovala masová demonstrace proti komunistům. Tibetští vojáci, kteří museli nosit čínské uniformy je nyní svlékali a odkládali. Dalajlama se opakovaně snažil stoupající napětí utlumit.
Všude ve Lhase panoval zmatek a nejistota. Dobrovolnická armáda národní obrany a partyzánští bojovníci přeťali všechny čínské spoje v jiřním Tibetu. Následovala povstání v mnoha dalších oblastech. Tibeťané se snažili chránit dalajlamu. Shromáždili všechny dostupné zbraně a okolo Norbulingky začali budovat obranný val. V noci 17. března 1959 dalajlama v přestrojení Norbulingku opustil a uprchl směrem k Indii. Číňané o jeho útěku nevěděli, přestože dalajlama se svou skupinou procházel blízko jejich vojenského tábora.
Když dorazili k řece Cangpo, byl již dalajlama pod ochranou partyzánů. Když se dozvěděl, že Číňané rozpustili tibetskou vládu, založil 29. března 1959 novou dočasnou vládu. Když dorazili do Cchony, vyslal dalajlama do Indie dva své emisary, aby tam požádali o politický azyl. Brzy poté mu indický ministerský předseda Néhrú azyl udělil.
Dva dny poté, co dalajlama ze Lhasy uprchl, ostřelovali Číňané Norbulingku. K bombardování se přidaly útoky tanků a pěchoty. Přibližně 12 000 lidi bylo nemilosrdně zabito a moho dalších bylo zajato. Teprve třetího dne se Číňané dozvěděli o dalajlamově útěku. Okamžitě vyslali vojsko a letadla, aby po něm pátrala. Nepodařilo se jim přijít dalajlamovi na stopu. Zanedlouho začaly všemy možnými cestami proudit do Indie a sousedních zemí proudit tisíce zubožených tibetských uprchlíků.
Do Indie jezdili novináři z celého světa, ale dalajlama se zdržel jakéhokoliv projevu. Nechtěl tím ohrozit mírová jednání s Čínskou lidovou republikou. Až 20. června měl dalajlama svou první tiskovou konferenci, na níž naznačil jasný obraz politického statusu, který si pro svoji zemi přál. Řekl:„Já a moje vláda…jsme plně připraveni uvítat mírové a přátelské řešení současné tragické situace a předpokladu, že toto řešení bude zaručovat zachování práv a pravomocí, kterým se Tibet těšil a které bez jakéhokoli cizího vměšování vykonával před rokem 1950.“
V Mansúrí uskutečnili dalajlamovi úředníci setkání, na němž bylo dohodnuto věnovat pozornost hlavním problémům poskytování materiální podpory a sociální péče tibetským uprchlíkům, kteří po tisících přicházeli do Indie. Vláda Indie poskytla velkou pomoc a ve vhodných okresech umožnila postavit vesničky pro usídlení běženců.
Několik měsíců potom navštívil dalajlama Dillí a setkal se s představiteli indické vlády a s mnoha dalšími zahraničními osobnostmi. Při této příležitosti byla probírána možnost předložení otázky Tibetu v OSN. Při této příležitosti dalajlama v projevu 5. září 1959 v Dillí řekl:„Je to právě této souvislosti, že jsme se rozhodli, i přes opačné mínění vlády Indie, obrátit se na OSN. Ať už tam naše výzva dopadne jakkoli, upřímně doufáme a pevně věříme, že věc pravdy a lidskosti nakonec zvítězí.“
9. října 1959 se ve Všeobecném výboru Spojených národů rozhodovalo, i přes ostrou opozici ze strany komunistů, jestli vůbec má být otázka Tibetu vůbec zařazena do jednání Valného shromáždění.

4.5. Období po potlačení vzpoury
Území autonomní oblasti tvoří více než polovinu celkové rozlohy historického Tibetu, které se dostalo do závislosti na Číně již ve 13. století. Roku 1912 se o přibližné rozloze současné autonomní oblasti osamostatnilo, roku 1950 však byl tento novodobý tibetský stát násilně obsazen a anektován komunistickou Čínskou lidovou republikou. Dne 21. října 1950 jednotky Čínské lidově osvobozenecké armády dostaly rozkaz vpochodovat do Tibetu. Oficiálním ideologickým ospravedlněním vojenské invaze byla snaha „zachránit tři miliony Tibeťanů před imperialistickým útlakem a zabezpečit ochranu západní čínské hranice“. Vojska tibetské vlády nebyla schopna invazi zabránit. Oficiálně se pak Tibet dostal pod přímou čínskou nadvládu 23. května 1951 podepsáním tzv. Sedmnáctibodové dohody. Pozemkové reformy a další společenské změny necitlivě zaváděné čínskou vládou vedly ve druhé polovině 50. let k nepokojům, které 10. března 1959 přerostly v ozbrojené povstání proti čínské nadvládě, skrytě podporované Spojenými státy. Povstání bylo během několika dnů krvavě potlačeno. Dalajláma 17. března uprchl do Indie, kde požádal o politický azyl, a od té doby žije v emigraci. Právě v Indii byla 9. dubna 1959 vytvořena Tibetská exilová vláda. Oficiálně byla Tibetská autonomní oblast vyhlášena až v roce 1965.
5. 49. VÝROČÍ POKUSU O OSAMOSTATNĚNÍ TIBETU

Tibeťané si připomínají neúspěšný pokus o odtržení od Čínské lidové republiky. 10. března 2008 bylo 49. výročí. Dalajláma v projevu u příležitosti 49. vyročí potvrdil, že bude i nadále usilovat o získání autonomie. Zatím proběhlo šest kol jednání mezi jeho zástupci a Pekingem. Tyto jednání se konají od roku 2002 a zatím nepřinesla žádnou změnu.
Ve světě existuje akce „Vlajka pro Tibet“, kde každoročně protestují stovky lidí. Chtějí dosáhnout toho, aby byl Tibet znovy svobodný.

5.1. Demonstrace
Asi sto bývalých běženců se na protest pokusilo přejít indicko-tibetské hranice. Čínská lidová republika ale varovala, že lidé, co překročí tyto hranice budou zatýkáni. "Tento pochod může být největším našim protestem od roku 1959, kdy jsme museli odejít do exilu. Jsme předurčeni jít domů a nikdo nás nemůže zastavit," řekl jeden z účastníků pochodu.
Dále v Tibetu u města Lhasa, ale i v jiných oblastech Tibetu propukly 10. března 2008 mírumilovné demonstrace proti čínské okupaci Tibetu přerostly. Čínské orgány zasáhly a dali tím podnět k násilným protestům. Ty byli Čínou násilně uklidněny. Podle tibetské exilové vlády při této akci zemřelo 80 Tibeťanů.

5.2. Embargo na informace z Tibetu
Protesty se rozšířily i mimo Tibetské autonomní území. Čínská lidová republika uvalila přísné informační embargo na veškeré informace týkající se momentální situace v Tibetu. Zahraniční novináři museli odjet z Tibetu a oblasti demonstrací byly uzavřeny. Nefungovaly mobilní telefony ani internet. Čínská vláda se zřejmě bojí svědeckých informací. K nám se dostala informace od jedné české občanky z Tibetu pomocí SMS zpráv, které poslala 19. března 2008 ráno. Text SMS zprávy zní:„ ... ted jsem potkala asi 40 nakladaku s ozbrojenejma vojakama, cinani mi rekli, ze jedou do Yushu, bude tam dalsi velkej protest! Jestli muzes dej to nekam na web, ja se tady skoro ani nemuzu otevrit mail. Dnes rano mi prodali listek uplne jinam nez jsem chtela. Easy- neumim cinsky, nechteji abych byla nekde, kde jsou nejaky tibetani. Je to fakt husty, vyptavaj se me, sledujou kam jedu a co fotim..je hezky, ze se demonstruje v ue, ale cine je to evidentne uplne jedno, aspon podle toho, co se tady deje. Potkavam dalsi a dalsi nakladaky, bude strasny... jako ve Lhase..paneboze..“

5.3. Dopisy čínské vládě s žádostmi o nepoužívání násilí
Do Číny proudí velké množství dopisů z celého světa, které žádají o nenásilné zacházení s občany Tibetu. Mimo jiné i z České republiky. V dopise od občanských sdružení Luneta, M.O.S.T., Namasté Nepál, Potala, Olympic Watch a Člověk v tísni se píše, že jsou otřeseni obrazovým zpravodajstvím, které z Tibetu v posledních dnech uniklo a že jsou zepokojeni tím, že v těchto chvílích je mnoho Tibeťanů vystaveno atmosféře strachu a nesvobody. Dále žádají vládu Čínské lidové republiky, aby nepoužívala násilí proti protestujícím. A také že dostali zprávu, že některé nemocnice odmítají ošetřit zraněné Tibeťany. Žádají také, aby těmto lidem byla poskytnuta lékařská péče. V dalším bodě žádají v souladu s předolympijskými sliby Číny, aby vpustila do Tibetu novináře a další média a odblokovala internet a mobilní sítě. V další části dopisu naléhavě požadují nezávislé prošetření situace v Tibetu vyšetřovatelskou misí OSN a českou nezávislou vyšetřovatelskou misí. Dále chtějí, aby se zahájil dialog mezi Tibetskou exilovou vládou s vládou Čínské lidové republiky. A ještě apelují na organizátory Olympijských her, aby zvážili účast Olympijských her v Pekingu. Nechtějí, aby se tyto hry konaly v zemi, kde jsou pošlapávána lidská práva. Dopis je z 20. března 2008.
I Česká vláda poslala podobný dopis. V něm mimo jiné žádá o propuštění preventivně zadržených osob.

5.4. Rozhlasová stanice Hlas Tibetu
V Norsku existuje rozhlasová stanice Hlas Tibetu (Voice of Tibet). Vysílá v tibetštině a v mandarínské čínštině. Signál dosahuje do Tibetu, Číny, Indie, Bhútánu a Nepálu. Při dobrých atmosférických podmínkách jde naladit i v Evropě. Funguje již 12 let. Stanice vysílá důležité informace o momentálním dění v Tibetu. V Číně je poslech tohoto rádia zakázán a někteří lidé za pouhý poslech této frekvence sedí ve vězení. Čína se snaží toto vysílání co nejvíce rušit. Proto jsou na území Tibetu obrovské rušičky, které na stejné frekvenci vysílají hudbu a bubnování. Čína se zavázala neporušovat svobodu slova tím, že podepsala rezoluci OSN. Nyní to podle zahraničních zpravodajů porušuje. „Jsem velmi zklamán, že OSN nereaguje a proti čínskému rušení vysílání neprotestuje,“ říká Alme, administrativní šéf Voice of Tibet v Oslu. Dále se Alme domnívá, že toje tím, že Čína má vysoké postavení v OSN a má právo veta. Je zklamán jednáním ostatních zemí a jejich vlád, protože dosud nevystoupili proti chování Číny. Dále říká, že USA nebo Evropská unie mohou dělat mnohem víc.

5.5. Vztah Číny s dalajlamou
Čínský premiér Wen Ťia-pao na zasedání parlamentu Číny řekl, že za tibetské nepokoje může dalajláma. Nejednalo se prý o názor všech Tibeťanů, ale pouze několik radikálů, které z exilu ovládá dalajlama. Nařkl ho, že lže a že provokuje separatistické nálady. Dále Wen Ťia-pao upozornil, že potlačení demonstrací ve Lhase bylo v souladu s právními normami. „Mnohokrát jsme prohlašovali, že přestane-li dalajlama se separatistickou činností, vždy budeme připraveni otevřít dveře pro dialog,“ řekl Wen Ťia-pao.




6. BUDOUCNOST

Podle mého názoru se dění v Tibetu může vyvíjet dvěma způsoby.

6.1. Čína se stane velmocí?
Čína se nyní velice rychle ekonomicky rozrůstá. Ostatní státy mohou stále posílat dopisy s žádostmi, aby Čína Tibeťany neutiskovala. Ta to bude i nadále ignorovat. V srpnu 2008 mají být v Pekingu Olympijské hry. Zvažuje se, jestli vůbec se tam mají pořádat. To kvůli nepokojím v Tibetu a Čínskému utlačování Tibeťanů. Také proto, protože Čína porušuje základní lidská práva a ústavu OSN. Ať už se Olympijské hry budou nebo nebudou konat v Čínské lidové republice, Čína se bude dále rozvíjet. Tibetské nepokoje potlačí. A Tibeťani budou přežívat stejně jako od roku 1951 do dnešní doby.
Ještě mě napadlo, že by se mohl opakovat rok 1912. Tibetští obyvatelé by vyhnali Číňany z Tibetu a bránili se tak dlouho, dokud by to Čínu neoslabilo natolik, aby uznala Tibet jako samostatný stát. Jenomže v roce 1912 se to stát mohlo, protože Tibet byt odhodlaný bojovat a Čína nebyla o tak moc silnější než její protivník. Myslím si, že dnes je Tibetský lid také odhodlán bojovat za svobodu, ale tentokrát má proti sobě silnějšího soka než na začátku minulého století. Bez cizí pomoci Tibet nemá naději na úspěch. A myslím si, že nikdo mu nepomůže, protože se nikdo nechce zaplést do vojenského konfliktu s Čínou. Nyní to je veliká mocnost.
Nyní k 49. výročí pokusu o osamostatnění byl další pokus o odtržení Tibetu od Číny. Ta odpor potlačila a nějak to politicky zakamufluje, že bude všechno zase v pořádku. Ještě nás ale čeká rok 2012. To bude sté výročí osamostatnění Tibetu. Nejspíše se Tibeťané pokusí o další odtržení, ale asi bezvýsledně. Akorát budou další mrtví a bude napsána další hromada dopisů z celého světa.

6.2. Mezinárodní vlivy
Již skoro 60 let žijí TibeŤané v útlaku. V srpnu mají být Olympijské hry v Pekingu. Zviditelnili se pár měsíců před tím. Jestli se rozhodne, že Olympijské hry v Pekingu nebudou, bude to jistě veliký skandál a bude se pátrat, jak to vlastně okolo 49. výročí v Tibetu bylo. Ideální by bylo, kdyby USA, EU a třeba ještě Rusko pohrozili vojenským napadením Čínské lidové republice. Bez mrtvých by byl vyhlášený samostatný Tibetský stát. Dalajlama by se vrátil z Indie do Lhasy a Tibet by se začal pomalu rozvíjet.


6.3. Omezování základních lidských práv a svobod
Ale těžko říct, jestli ostatní světové velmoci budou chtít válčit za svobodu Tibetu. Například válka v Íráku. Sice se tvrdí, že to bylo kvůli zbraním hromadného ničení, ale v Íráku bylo hodně ropy, která je pro USA a zbytek světa jistě užitečná a mnohem levnější, než kdyby bylo vše po starém. Bohužel v Tibetu jsou pouze Himaláje. Je tam sice také nerostné bohatství, ale ne tak cenné jako v Íráku. Možná se mýlím, ale podle mého názoru byla válka v Íráku kvůli ropě.
Nebo se čínští komunisté umoudří a Tibet nechají být, protože přestanou ignorovat všechny zprávy z okolního světa. To se mi ale nezdá moc pravděpodobné.
7. ZÁVĚR

Na závěr bych chtěl poznamenat, že jsem rád, že se mi objasnily věci okolo problémů v Tibetu.
Pracoval jem hlavně s knihou od Cipöna Wangčhughy Dedäna Žagabpy: Dějiny Tibetu, s která mi pomohla nejvíce. Je možné, že je v ní subjektivní názor, protože autor patřil do Tibetské vlády a na vlastní kůži prožíval, co se v Tibetu odehrávalo. Dále jsem vycházel z knihy s názvem Tajemná země na střeše světa od Helmuta Uhliga, která je podle mého názoru objektivnější, ale ne tak podrobná, jako Dějiny Tibetu. Dalším dílem jsou Tibetské mýty a legendy od Andrease Gruschkeho. Autor ve svém díle převypravuje náboženské příběhy, proto mi tato kniha pomohla spíše v pochopení mentality tibetských občanů.
Při práci s literaturou a internetem, jsem narazil na internetu na články, které vůbec neodpovídají všem okolním zdrojům. Slyšel jsem ze všech možných stran, že na internetu nejsou jenom samé pravdivé věci, ale myslel jsem si, že to budou jenom nějaké nepřesnosti. Narazil jsem na článek, který sympatizoval s Čínskou lidovou republikou a Tibetští občané v něm byli vyobrazeni jako agresoři. Ve článku byla popisována i historie vztahů mezi Tibetem a Čínou. Snad ani polovina neseděla s tím, co jsem se dočetl v ostatních článcích a v použité literatuře.
V této práci jsem se hodně zabýval historií Tibetu. To proto, abych lépe pochopil, jakým směrem se může vývoj Tiberu ubírat. Jednoznačný směr jsem bohužel nenašel. Nejpravděpodobnější se mi bohužel zdá možnost, kdy Tibet zůstane autonomní oblastí a již se nikdy neosamostatní.
Bylo by pěkné, kdyby byt Tibet znovu samostatným státem. Ale je těžké odhadovat, jestli Tibet podpoří ostatní mocnosti světa kvůli omezování lidských práv pouze dopisy nebo faktickými skutky. Také se mi zdá pravděpodobné, že kdyby ostatní mocnosti hrozili Číně vojensky a Čína se bránila, zemřelo by na celém světě několikanásobně více lidí, než nyní žije v celém Tibetu.
Také jsem při psaní této práce pochopil, že když slyšíme nebo čteme nějakou zprávu, co se kde stalo nebo se právě děje, nemusíme to pochopit úplně správně. Pokud redaktor novin chce, aby si čtenáři něco mysleli, tak si to myslet budou. Pro vlastní názor je nejlepší znát zprávy od obou stran.

Jan Vít