Bedřich Smetana

Bedřich Smetana (2. března 1824 Litomyšl – 12. května 1884 Praha) byl významným českým hudebním skladatelem, dnes známým především cyklem symfonických básní Má vlast a operami Libuše a Prodaná nevěsta. Jeho skladby vznikaly v období romantismu.
Život
Smetana se již od svých 4 let na popud svého otce věnoval hudbě. Učil se hrát na housle a později i na klavír. Po absolvování základní školní docházky šel studovat gymnázium v Plzni, ale studiu se moc nevěnoval. Po odmaturování odchází za prací do Prahy, kde studuje hudbu u Josefa Proksche, sám se živí jako učitel hudby. V té době začíná komponovat svoje první skladby. Měl velký talent.
Poté roku 1848 zakládá svoji hudební školu a ožení se také s Kateřinou Kolářovou, s níž má čtyři dcery (tři zemřely). V letech 1856–1861 žije ve švédském Göteborgu, kde komponuje další polky a řídí koncerty klasické hudby. Při návratu do Čech mu v roce 1859 umírá i jeho první žena. V Čechách pak často pobýval v Obříství, kde se v roce 1860 oženil podruhé s Barborou („Betty“) Ferdinandovou; ještě se na rok vrátil do Švédska. Poté se marně ucházel o místo ředitele pražské konzervatoře a potýkal se s finančními problémy.
Úspěch mu zajistilo až uvedení opery Braniboři v Čechách a Prodaná nevěsta, kterou složil v letním sídle v Obříství. Za Branibory v Čechách také získal cenu za nejlepší českou operu. Ale první opravdovou typicky českou operou byla až Prodaná nevěsta. Díky tomuto úspěchu se v roce 1866 stal dirigentem orchestru Prozatímního divadla. Měl malý a skromný domek ve vesnici Týn nad Bečvou východně od Olomouce.
Po roce 1870 se začal zhoršovat zdravotní stav Bedřicha Smetany. Náhle trpěl úpornými kožními vyrážkami a řadou dalších obtíží. Až do nedána se myslelo, že důvodem těchto komplikací byl syfilis. Toto tvrzení však vyvrátil doktor Jiří Ramba, který zkoumal lebku Bedřicha Smetany. Nechal zhotovit rentgenové snímky a lebku přeměřil. Svým výzkumem zjistil, že Smetana měl výrazně menší pravou část obličeje, kterou se v pozdějším věku snažil zakrýt mohutným plnovousem. I další nález ho hodně překvapil, zjistil totiž, že na obličejových kostech měl jednoznačné známky dlouhodobého infekčního zánětu – osteomyelitidy. Ve zkratce se dá říct, že Smetana jako jedenáctileletý v době, kdy pobýval v Jindřichově Hradci, utrpěl těžké zranění a přechodně ztratil sluch. Došlo k tomu nejspíš při explozi nálože, skleněné láhve naplněné střelným prachem, kterou chlapci zakopali na poli. Výbuch vmetl Smetanovi do obličeje střepy, čerstvě pohnojenou půdu a navíc mu ránu vymyli nečistou vodou z nedalekého rybníka Vajgaru. Vznikl zánět, který Smetana při tehdejší neznalosti antibiotik a dalších léků, jako zázrakem přežil. Jenomže zánět později přešel do chronického stádia a zachvátil mozkové pleny, čímž se podle současného lékařského poznání vysvětlují nejrůznější obtíže, které musel skladatel po celý život snášet.V dobových dokumentech se můžeme dočíst, že ho trápilo ,, zapálení močového měchýře“, často u něho docházelo ke ,, krčním katarům“, měl závratě a zvracel. Mikroskopické vyšetření prokázalo, že zánět těžce postihl také ušní kůstky, což vedlo k postupné ztrátě sluchu. Nakonec se dostavily i psychické potíže. To vše spolu s velmi bolestivým a hnisavým zánětem kůže, mylně pokládaným za příznaky jinak nebolestivých luetických vředů, vedlo k všelijakým dohadům o příčinách jeho nemoci.[zdroj?] Poslední léta svého života strávil Smetana u své dcery Žofie a jejího manžela v myslivně v Jabkenicích u Mladé Boleslavi (žil zde od roku 1875). Ani obtíže a hluchota ho ale nezlomily a komponuje dál opery Tajemství, Hubičku a Čertovu stěnu, oba smyčcové kvartety, klavírní cykly Sny a České tance, řadu sborových děl, dokončil zde cyklus Má vlast a začal nový cyklus symfonických tanců Pražský karneval.
Jeho zdravotní stav se prudce zhoršil v roce 1884 a tak musel být 20. dubna 1884 převezen do ústavu pro duševně choré V Praze - Kateřinkách. Těžké poslední chvíle skladatelova života popsal Antonín Sova v básni Smetanovo kvarteto Z mého života. Na stavbě Národního divadla řekl Bedřich Smetana památnou větu „V hudbě je život Čechů.“