Jaromír Nohavica

Jaromír Nohavica
[7.6.1953]


Písničkář, básník, textař, překladatel. Narodil se roku 1953 v Ostravě v muzikální rodině, kde se často zpívalo a hrálo. Otec, novinář a básník, ho směřoval ke vzdělání a zpřístupnil mu svět tehdejší inteligence. Prázdniny zase Jaromír Nohavica trávil na venkově, na valašské vrchovině. Poměrně brzy dostal příležitost psát písňové texty pro ostravské zpěvačky a zpěváky pop-music. Z toho se zrodila především dlouhodobá spolupráce s Marií Rottrovou. Mezitím však Nohavica zkoušel studovat na Vysoké škole báňské, oženil se, přestěhoval se za ženou do Českého Těšína, šel na vojnu, narodila se mu dcera Lenka, pracoval jako dělník i jako knihovník.

V roce 1981 se o Nohavicovi dozvěděl odborný svět, když pro Marii Rottrovou otextoval píseň "Lásko, voníš deštěm". Přes protesty celé rodiny tehdy šel na "volnou nohu" jako textař. Ale už následující rok (kdy se také narodil syn Jakub) se objevil v jiné pozici - jako host na festivalu Folkový kolotoč sám vystoupil s kytarou a přednesl vlastní písně. Psal si písničky sice již dlouho, ale do té doby nenašel odvahu hrát je pro někoho jiného než pro své známé, rodinu či kamarádům na vojně. Nohavicův křest před folkovým publikem byl mimořádně úspěšný - jeho písně podpořené pokorným, přesvědčivým zpěvem a účelnou hrou na kytaru si ihned získaly své posluchače.

Tématická šíře textů je pro Jaromíra Nohavicu typická. Najdeme vedle sebe písničky milostné, z vojny, s historickým námětem, o sportu, zhudebněné básně (Bezruč, Blok) a překlady ruských písničkářů Vladimira Vysockého a Bulata Okudžavy. Hudební podklad je také rozmanitý - od lidového nápěvu k šansonu, od blues k valčíku, patrné jsou východní vlivy. S Nohavicovými písněmi se lidé ztotožnili, protože dokázaly nejen vyjádřit zpěvákovy vnitřní pocity, ale i trefně pojmenovat společenskou situaci - ať už přímo nebo přes náznaky (písně sportovní, trampské). Jaromír Nohavica tak vlastně zaujal místo opuštěné písničkáři, kteří emigrovali nebo museli emigrovat. Příznačné je, že jeho velkým vzorem byl Karel Kryl.

Během 80-tých let Jaromír Nohavica rychle získal popularitu, která však tehdejšímu komunistickému režimu vadila. Nohavica byl proto opakovaně zakazován a příliš mnoho desek v té době nevydal. První velké desky (Darmoděj) se dočkal až rok před pádem komunismu. Po revoluci se začal těšit obrovské popularitě, kterou ne zcela unesl a skončil až na protialkoholní léčbě. Roku 1993 pak vychází album Mikymauzoleum, která je označováno za přelomové album Nohavicovy tvorby. Od té doby je Nohavica opět velmi tvůrčí a vydává několik dalších velmi úspěšných desek (Tři čuníci, Divné století). Začal spolupracovat s dalšími zkušenými hudebníky (Karel Plíhal, Radek Pastrňák, Vít Sázavský a další) a se Sázavským s Vřešťálem dokonce estavil skupinu Kapela s níž veřejně vystupoval.

Do dnešní doby patří mezi naše nejpopulárnější muzikanty, nicméně vzhledem k hloubce a stylu jeho tvorby ho lze právem označit za skutečného básníka. Mnoho jeho textů již stačilo zlidovět.


Jaromír Nohavica je moravský multiumělec, který zvládá sólový zpěv, hru na kytaru, heligonku i vystupování s vícečlenným souborem. Jeho písničky se vesměs staly klasikou a jeho obliba mezi českým publikem je ohromná. Ve známost vešel svými kulpety, hospodskými odrhovačkami i vážnými melancholickými skladbami.

Maturoval v roce 1971, přerušil studium na VŠ báňské, dálkově studoval na SŠ knihovnické v Brně (1978-1981). Nejdříve textař ostravských zpěváků a kapel, pak písničkář. Po řadě zákazů vydává od roku 1988 své písně na gramofonových deskách. Debutuje deskou Darmoděj (1988), následují: V tom roce pitomém, Osmá barva duhy, Mikymauzoleum, Tři čuníci (písně pro děti), Divné století, Moje smutné srdce a Babylon. S elektrifikovanou doprovodnou kapelou zpívá poprvé na koncertní desce Jaromír Nohavica a Kapela: Koncert (1998). Jeho spolupráce s rockovými muzikanty vyvrcholila v roce 2002 při práci na filmu Rok Ďábla. S albem Babylon se pak Nohavica vrací ke střídmé, zklidněné poloze, reprezentované předchozím řadovým albem Moje smutné srdce.

Nohavica začal svou sólovou dráhu poměrně pozdě. Ač už byl renomovaným textařem a zvláště jeho písně pro Marii Rottovou budily obdiv, na folkové scéně se vynořil až ve své třicítce. V době, kdy většina pop hvězd končí, byl katapultován na hvězdné nebe tehdejší šedé umělecké zóny. Od svých prvních veřejných vystoupení v roce 1982 pomáhal přežít nekonečně dlouhé a nudné čekání na zázrak v osmdesátých letech. Mohl a nemohl, směl a nesměl, “někdy hrdina, někdy deserter”, jak sám o sobě zpíval, vzal na sebe těžkou a nevyžádanou roli zástupce a nástupce Karla Kryla, mluvčího své generace. Možná o to v prvním plánu ani nestál, ale jeho talent zformulovat do písně názor celku a atmosféru doby ho do této situace přivedl jaksi proti jeho vůli. I dnes stále a znovu dokazuje, že má od boha nadání zachytit a slovy vyjádřit současné pocity obyčejných lidí v bezohledném světě.

Syn rozhlasáka, v době normalizace vyhozeného z práce, absolvent brněnské Střední knihovnické školy a poutník s pevným výchozím bodem v Českém Těšíně vytvořil několik desítek písní, z nichž mnohé v průběhu času zlidověly: Když mě brali za vojáka, Dokud se zpívá, Ještě se neumřelo, Kometa, Zatímco se koupeš…, Pochod marodů. Člověk je mohl slyšet všude, i když na dlouhohrajících gramofonových deskách až do roku 1988 nevycházely. Okouzlovaly svou průzračně jednoduchou krásou a šlo-li o protest songy, tak i jasnými a srozumitelnými formulacemi. Tak jako to kdysi dokázal Jaroslav Seifert, jehož básně zdálky v Nohavicových písních rezonují.