film v souvislosti s literaturou

Film je druh syntetického umění. Jako tvůrčí dílo podává obraz světa, (ať už jde o imaginární ztvárnění nebo jevovou skutečnost) s využitím specifických vyjadřovacích prostředků, především audiovizuálních. Jeho cílem je, obdobně jako v jiných druzích umění, vzbuzení estetického účinku, film má zároveň i funkci zrcadla nastaveného člověku, aby si v konfrontaci s autorským hodnotovým systémem představených významů uvědomil svůj subjektivní postoj.
Film je syntetický výsledek kolektivní tvorby pod vedením režiséra. Dělí se na film umělecký (hraný a animovaný) a publicistický. V nejširším významu film označuje i celý soubor společenských činností s ním spjatých, tj. kinematografie.
Film vznikl v 90. letech 19. století, za vynálezce moderní kinematografie jsou pokládáni bratři Lumiérové, kteří v prosinci 1895 otevřeli první kino na světě (Cinématographe Lumiére). V prvním období po vynalezení kinematografu byl film pouze technickou zajímavostí, zprvu se rozvíjel jako němý film, obsah byl sdělován pomocí obrazové složky a u filmů hraných pomocí mimiky a gestikulace, často s hudebním doprovodem. Zahrnuje období od konce 19. století do konce 20. let 20. století. Filmové umění se začalo utvářet až po objevení specifických výrazových prostředků (montáž – různé druhy záběrů a jejich obrazově zvuková skladba). V teorii filmového umění se výrazně uplatnil Sergej Michajlovič Ejznštejn.
V našich zemích se první filmová projekce konala v Karlových Varech roku 1896. K českým průkopníkům kinematografie patří Viktor Ponrepo, majitel prvního stálého kina v Praze (od r. 1907). Rozmach filmového podnikání nastal u nás po vzniku Československé republiky. První organizované úsilí o umělecký film vzniká v roce 1927 v souvislosti se založením „Klubu za nový film“ v Devětsilu. Angažují se v něm K. Teige, J. Honzl, J. Frejka, E.F. Burian, V. Nezval. Programem je vytvořit nezávislou filmovou kritiku, která by měla vést k tvorbě dobrých českých filmů. V éře němého filmu vynikli režiséři Gustav Machatý (např. film Erotikon), Karel Lamač (první filmová verze Haškova Švejka s Karlem Nollem v hlavní roli) a Karel Anton, který také využíval literárních předloh (Mácha – Cikáni, Mrštík – Pohádka máje, E. E. Kisch - Tonka Šibenice). Začíná i dokumentaristika – Karel Plicka.
Po nástupu zvuku ve 30. letech nastává pravý rozmach českého filmu. Zájem o film se rozšiřuje, hodně pozornosti mu věnuje tisk, roku 1930 je založen Klub filmových novinářů, roku 1933 je zahájen provoz na Barrandově a vzniká i Filmové studio, jakási náhrada za filmovou školu. Klade požadavky na vyšší kulturu námětu, slova i zvuku, na exteriér, na péči o dorost a dramaturgii. Za uměleckou úroveň filmu se angažuje celá umělecká fronta. Z tohoto období pocházejí veselohry Vlasty Buriana (např. C. K. polní maršálek, To neznáte hadimršku), jeho filmy režíroval Karel Lamač. Podle scénáře V. Nezvala natočil Gustav Machatý film ze soboty na neděli. Jindřich Honzl se vyrovnává s dadaismem ve filmech Pudr a benzín, Peníze nebo život autorské dvojice Voskovce a Wericha. Významně se do filmové tvorby zapojil Vladislav Vančura, jeho film Před maturitou spolurežíroval Svatopluk Innemann, hudebně spolupracoval E. F. Burian. Na filmu Marijka nevěrnice s námětem z Podkarpatské Rusi se spolu s Vančurou literárně podíleli Ivan Olbracht a Karel Nový, hudebně Bohuslav Martinů a výtvarně B. Feuerstein.
Významnými režisérskými osobnostmi byli dále Martin Frič, Milan Cikán, Vladimír Slavinský. Z hereckých osobností této doby jmenujme Voskovce a Wericha, Hugo Haase, Ference Futuristu, Sašu Rašilova, Oldřicha Nového, mezi dámami kralují Růžena Šlemrová, Věra Ferbasová, Světla Svozilová, Nataša Gollová, Anny Ondráková, Adina Mandlová, Zita Kabátová, Hana Vítová a Lída Baarová. Asi nejpopulárnějším manželským párem doby byli Theodor Pištěk a Antonie Nedošínská.
V druhé polovině 30. let po založení Československé filmové společnosti za předsednictví V. Vančury vznikají hodnotná umělecká díla, přistupuje se k modernímu zpracování literárních předloh. K nejlepším patří:
- Maryša – bratři Mrštíkové
- Hlídač č. 47 – Josef Kopta
- Vojnarka, Filosofská historie, Psohlavci – A. Jirásek
- Jan Výrava – F. A. Šubert
- Hej rup, Svět patří nám, Pudr a benzín, Peníze nebo život – Voskovec + Werich
- Fidlovačka, Švanda dudák – J. K. Tyl
- Dobrý voják Švejk – se Sašou Rašilovem v hl. roli
- Naši furianti – Stroupežnický
- Loupežník, Bílá nemoc (rež. Hugo Haas, hrál i dr. Galéna)
- Otec Kondelík a ženich Vejvara – podle románu Ignáta Hermanna
- Muži v ofsajdu, U nás v Kocourkově (napsal Poláček, poprvé hrál Werich bez Voskovce)
- Věra Lukášová – podle B. Benešové
- Okénko – zfilmovaná hra Olgy Scheinpflugové
- Grandhotel Nevada – podle hry Fr. Langera
- Klapzubova jedenáctka – E. Bass
- Škola základ života, Cesta do hlubin študákovy duše
- Eva tropí hlouposti – podle povídky Fan Vavřincové

40. léta dělí film na dvě části. Přechodem jedné části k druhé bylo ukončení války. Do roku 1945 byl film v rukou okupantů, Němci omezovali výrobu českých filmů, většina filmových tvůrců nuceně nepracovala, ať už odešli do zahraničí (Haas, V+W), nebo nesměli tvořit (Honzl, Burian). I tehdy však vznikaly kvalitní filmy (např. Babička). V prvních letech po válce prosazuje Čs. filmová společnost program vypracovaný ilegálně ještě za okupace, mimo jiné jde o zamezení výroby komerčních kýčů a otevření cesty mladým talentům. Po Vítězném únoru se začaly točit filmy postavené na schématu budovatelského románu, velmi populární jsou filmy historické (M. V. Kratochvíl, Jirásek)
Mezi oceňované filmy poválečné doby patří Krakatit režiséra Otakara Vávry, ten se k Čapkově předloze vrátil ještě jednou v r. 1980 a natočil podle ní film Temné slunce. Režisér Karel Steklý získal v r. 1947 Zlatého lva na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách za film Siréna podle M. Majerové, Jiří Krejčík zfilmoval Týden v tichém domě podle povídky J. Nerudy, Jiří Weiss Uloupenou hranici. Úspěšné byly filmy rež. Václava Kršky podle Šrámkových knih Měsíc nad řekou a Stříbrný vítr. Podle Poláčkova románu byl natočen film Hostinec U kamenného stolu. Začíná se rozvíjet kreslený a loutkový film (Karel Zeman, Jiří Trnka).
Koncem 50. let a v letech šedesátých dochází k uvolňování poměrů i v rámci filmu, dochází k dalšímu rozvoji filmové tvorby, do popředí zájmu tvůrců vstupuje člověk a jeho myšlenkové a citové zápasy moderní doby. Režiséři – Martin Frič (s 90 filmy patří k předním tvůrcům české kinematografie), Elmar Klos (rež. Úspěšný film Smrt si říká Engelchen podle Mňačkova románu), Ján Kádár , Oldřich Lipský (známý zejména komediemi, velmi populární parodie Jiřího Brdečky Limonádový Joe), bratři Machové, Otakar Vávra; nová herecká generace – Zázvorková, Kopecký, Lipský, Horníček, Brodský, Sovák, Hrušínský a další, král komiků té doby – Jaroslav Marvan
1951 – Císařův pekař, Pekařův císař
1952 – Dovolená s Andělem, Haškovy povídky ze starého mocnářství, Pyšná princezna
1954 – Byl jednou jeden král
1955 – Anděl na horách, Hudba z Marzu, Muž v povětří (jedna z posledních velkých rolí V. Buriana), Vzorný kinematograf Jaroslava Haška
1956 – Dědeček automobil (podle A. Branalda), Dobrý voják Švejk, Hrátky s čertem (podle Drdy)
1958 – Srpnová neděle (podle Hrubína)

60. léta – zlatá éra české kinematografie
Vedle debutantů z 50. let (Lipský, Podskalský, Zeman) a stálic (Frič) přichází nová vlna filmových tvůrců – Miloš Forman, Jaroslav Papoušek, Věra Chytilová, Jiří Menzel. Období přineslo dva oscarové filmy – Ostře sledované vlaky (J.Menzel, podle B. Hrabala), Obchod na korze (Kádár – Klos, podle L. Grosmanna)
1962 – Romance pro křídlovku – podle F. Hrubína
1963 – Až přijde kocour – hl. role Werich, rež. Vojtěch Jasný
1964 – muzikály Starci na chmelu, Kdyby tisíc klarinetů; Dita Saxová (podle Lustiga)
1965 – Perličky na dně – manifestační pocta režisérů nové vlny B. Hrabalovi; Zločin v dívčí škole – podle povídky Škvoreckého
1966 – Dáma na kolejích; Kočár do Vídně (podle J. Havlíčka)
1967 – Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou (podle Lustiga); Hoří, má panenko; Rozmarné léto (podle Vančury), Soukromá vichřice (podle Párala),Ucho (Jeden z nejslavnějších tzv. trezorových filmů, který se na plátna kin dostal až dvě desetiletí po svém dokončení. Zobrazuje ničivý strach, který v éře vrcholného stalinismu ovládal i stranické špičky, ukazuje devastující podezírání, které nachází svůj výraz ve všudypřítomném odposlouchávání. A tyto vnější atributy režisér Karel Kachyňa, jenž se opírá o vynikající scénář Jana Procházky, rozehrál skrze bohaté předivo vztahů mezi ústřední manželskou dvojicí, která během jedné probdělé noci strávené v hádkách i usmiřování, si ujasňuje, zda i ona se neocitla v nemilosti. Předností filmu jsou nejen výtečně napsané dialogy, ale především mimořádně sugestivní herecké zvládnutí obou hlavních rolí Radkem Brzobohatým a Jiřinou Bohdalovou)
1968 – Šíleně smutná princezna
1969 – Skřivánci na niti (Hrabal), Ecce homo Homolka, Světáci – komedie
1970 – komedie Čtyři vraždy stačí, drahoušku; Hogo fogo Homolka; Pane, vy jste vdova!

70. léta – doba okleštění filmové produkce, někteří filmoví tvůrci emigrují – Vojtěch Jasný, Jiří Weiss (Uloupená hranice, Romeo, Julie a tma, Vlčí jáma), Ivan Passer (Intimní osvětlení), Miloš Forman (ještě v ČSR natočil Hoří, má panenko; Lásky jedné plavovlásky; Černý Petr; v emigraci několikrát dostal Oscara – Přelet nad kukaččím hnízdem podle románu Kena Keseye, Amadeus podle románu Petra Shaffera, ...), J. Kádár, některé filmy končí v trezoru, emigrují i někteří herci (V. Pucholt) a autoři literárních předloh (Škvorecký, Kundera, ...)
- filmová autorská dvojice Svěrák – Smoljak, noví režiséři – Karel Smyczek, scénáristé – Radek John, oblíbená spolupráce Vorlíček – Macourek – např. crazy komedie
1971 – Dívka na koštěti (rež. Vorlíček)
1972 – Homolka a tobolka
1973 – Noc na Karlštejně, Tři oříšky pro Popelku
1974 – komedie – Drahé tety a já, Holky z porcelánu, Jáchyme, hoď ho do stroje, Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách
1976 – Léto s kovbojem (podle románu J. Kolárové), Marečku, podejte mi pero, Na samotě u lesa (Svěrák – Smoljak)
1977 – Adéla ještě nevečeřela, Což takhle dát si špenát (Vorlíček – Macourek)
1980 – Postřižiny

80. léta – vstup Marie Poledňákové – jeji film S tebou mě baví svět označen za veselohru století, scénáře Haliny Pawlovské, debut Bolka Polívky, mladí režiséři – Smyczek, Troška, zazářil i MUDr. Ladislav Pecháček – společně s rež. Dušanem Kleinem začali úspěšnou sérii „Básníků“
Po r. 1989 – snaha nahradit co nejrychleji to, co tu bylo za socialismu, někdy na úkor kvality
1981 – Pozor, vizita (podle Branalda)
1982 – Jak svět přichází o básníky
1983 – Bota jménem Melichar, Jára Cimrman ležící, spící; Sestřičky (podle Branalda), Slunce, seno, jahody; Tři veteráni (podle pohádky Wericha), Slavnosti sněženek (Hrabal)
1984 – Rozpuštěný a vypuštěný (Svěrák – Smoljak)
1985 – Vesničko má středisková (scénář – Svěrák, režie Menzel, nominován na Oscara); Skalpel, prosím (podle V. Stýblové)
1986 – Dva na koni, jeden na oslu (podle hry O. Daňka), Jonáš a Melicharová (filmová verze hry J. Suchého), Smrt krásných srnců (podle O. Pavla)
1987 – Jak básníkům chutná život, Nejistá sezóna (o divadle Járy Cimrmana), Šašek a královna (podle hry Bolka Polívky)
1988 – Dobří holubi se vracejí (podle románu L. Pecháčka), Pražská pětka (společné filmové vystoupení pěti avantgardních skupin)
1989 – Konec starých časů (podle Vančury), Muka obraznosti (podle Párala), Něžný barbar (podle Hrabala), Slunce, seno a pár facek

90. léta – zaměření na předlohy Škvoreckého, Švandrlíka, pozornost věnována V. Havlovi, téma – restituce a neočekávaná dědictví, historická témata – 50. léta
1991 – Obecná škola, Slunce, seno, erotika; Tankový prapor; Žebrácká opera (podle hry V. Havla)
1992 – Černí baroni
1993 – Jedna kočka za druhou (adaptace hry J. Hubače Dům na nebesích), Konec básníků v Čechách, Krvavý román (podle románu Josefa Váchala); Šakalí léta (podle P. Šabacha)
1994 – Andělské oči (podle Hrabala), Díky za každé nové ráno (Pawlowská), Příliš hlučná samota (Hrabal), Saturnin (Jirotka, film i seriál)
1995 – Eine kleine Jazzmusik (Škvorecký), Golet v údolí (Olbracht), Playgirls (Páral, čistě komerční záležitost)
1996 – Kolja (scénář Z. Svěrák, režie Jan Svěrák, získali Oscara)
1997 – podle románů Michala Viewegha – Báječná léta pod psa, Výchova dívek v Čechách
1999 – Pelíšky

2000 – Kytice- film na motivy jednotlivých balad K.J. Erbena (Vodník, Polednice, ...)
2001 – Tmavomodrý svět – o českých letcích za druhé svět. války – opět spolupráce Svěráků
2002 – Fimfárum Jana Wericha, Útěk do Budína (podle Vančury)
2003 – Pupendo (námět P. Šabach)
2004 – Milenci a vrazi (podle Párala)
2005 – Román pro ženy (podle Viewegha)
2006 – Obsluhoval jsem anglického krále (Hrabal), Účastníci zájezdu (Viewegh)
2007 – Vratné láhve (Svěrákové)

www.cfn.cz – na těchhle stránkách najdete všechny české filmy od začátku minulého století i se stručným obsahem – doporučuju se tam podívat, ať se neučíte jenom telefonní seznam
klidně doplňujte filmy podle vlastního výběru

významné režisérské osobnosti
Otakar Vávra – režisér a scénárista, adaptace významných děl české literatury (Filosofská historie, Panenství (Majerová), Kouzelný dům, Pacientka dr. Hegla (Pujmanová), Pohádka máje (Mrštík), Předtucha (Pujmanová), Němá barikáda, Občan Brych, Krakatit, Zlatá reneta (Hrubín), Romance pro křídlovku, Třináctá komnata (Neff), Kladivo na čarodějnice, Putování Jana Amose, Oldřich a Božena), trvalý zájem o české dějiny a osud národa (Cech panen kutnohorských, Jan Hus, Jan Žižka, Proti všem, Dny zrady, Osvobození Prahy)

František Vláčil – režisér, malíř, grafik, expresivní obrazová forma, hluboký filozofický podtext, dramatičnost, výrazná psychologie postav, Markéta Lazarová (Vančura), Údolí včel (Körner), Adelheid (Körner), Dým bramborové natě (B. Říha), ...

Jiří Menzel – scénárista, režisér i herec, čerpá hlavně z Vančury (Rozmarné léto, Konec starých časů) a Hrabala (Perličky na dně, Ostře sledované vlaky, Skřivánci na niti, Posřižiny, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále), další filmy – Srdečný pozdrav ze zeměkoule, Na samotě u lesa, Vesničko má středisková, Žebrácká opera, Zločin v šantánu ...

Jiří Krejčík – režisér, psychologická dramata (Svědomí), osobité přepisy literárních děl (Týden v tichém domě, Vyšší princip), životopisné filmy (Božská Ema o Emě Destinové)

Evald Schorm – filmový a divadelní režisér, působil v Činoherním klubu, Studiu Y, Divadle Na zábradlí, tvůrce pořadu Laterny magiky Zázračný cirkus, filmy Den sedmý, osmá noc; Farářův konec, ...

Juraj Herz – scénárista a režisér, komedie (Holky z porcelánu, ...), pohádky, horory, originální přepisy filmových děl (Sběrné surovosti – Hrabal, Spalovač mrtvol – Fuchs, Petrolejové lampy – Havlíček, ...)

Věra Chytilová – představitelka tzv. nové vlny, v 70. a 80. letech zobrazuje etický úpadek společnosti – Hra o jablko, Kalamita, Faunovo velmi pozdní odpoledne, Šašek a královna, Kopytem sem, kopytem tam ...

Jan Hřebejk – nar. 1967, Šakalí léta, Pelíšky, Musíme si pomáhat, Pupendo, Kráska v nesnázích, Horem pádem, Medvídek, U mě dobrý
Jan Svěrák – nar. 1965, český režisér a scénárista, syn Zdeňka Svěráka.V letech 1983–1988 vystudoval pražskou FAMU, sice katedru dokumentaristiky, ale jeho dokumenty brzo začaly být stylizované (Vesmírná odysea II) nebo zcela fiktivní - Ropáci (1988), kterými se proslavil a získal za ně tzv. studentského Oscara). V 90. letech začal točit celovečerní hrané filmy a stal se patrně nejúspěšnějším režisérem své generace: jeho filmy (snad vyjma rozpačitěji přijatého Akumulátora 1) se těší velkému diváckému úspěchu a pravidelně získávají řadu cen na filmových festivalech; Obecná škola byla nominována na Oscara, Kolja jej získal. Další filmy – Jízda, Tmavomodrý svět. Poslední projekt Vratné lahve, premiéra snímku v českých kinech proběhla v březnu 2007.