Sókrates

Jedinečný Sókratés (469 – 399 př.n.l.)

Mám-li vybrat jednoho jediného filosofa, který mě výrazným způsobem zaujal, bez váhání volím moudrého Řeka Sókrata, člověka, který se do dějin zapsal památným citátem „vím, že nic nevím“, za nímž se skrývá dlouholeté úsilí dopracovat se za poznáním, za věděním.
Podle některých vědců je Sókratés pouze smyšlenou postavou, kterou si vymyslel jiný řecký filosof – Platón, avšak toto tvrzení není podložené dostatečnými důkazy, a tak se držme toho, že Sókratés skutečně existoval. Navíc se domnívám, že ať už je pravda jakákoli, byla by velká škoda ochudit se o tak unikátní osobu celé lidské historie, která, dle mého názoru, nemá obdoby.
Sókratés byl, stejně jako jeho otec, vyučený kameník a tomuto řemeslu se také v mládí věnuje, avšak pravděpodobně se mu dostává vzdělání také v oblasti gymnastiky, hudby a gramatiky, kde se seznámil s díly tak slavných autorů, jakými byli například Homér či Hésiodos. Byl tedy dostatečně sečtělý a rozhodně měl odkud čerpat nápady pro své zvídavé otázky, které kladl athénským občanům a díky kterým se jeho osoba stala tak známou. Vyptávat se bylo de facto jeho „povolání“ nebo lépe řečeno poslání. Rád se účastnil takzvaných symposií, což byly vlastně hostiny, kde se poměrně často a rád oddával alkoholovým radovánkám, a kde měl rovněž prostor k diskusím na nejrůznější témata. V oblasti rétoriky měl možnost tréninku i doma. Byl totiž ženatý s Xantipou, což prý byla velmi hádavá žena a Sókratés musel čelit několikeru sporů, avšak on sám tvrdil, že „když se naučil žít s Xantipou, dovedl by se vypořádat s kterýmkoli jiným člověkem právě tak, jako krotitel koní je po zkrocení opravdu divokých zvířat schopen jednoduše nakládat se zvířaty klidnými“. Sókratés svými dotazy hledal zodpovězení otázky, jaké věci skutečně jsou a dostalo-li se mu nějaké odpovědi, neustále ji svému respondentovi vyvracel, čímž se postupně dopracoval až ke zjištění, které zformuloval slavnou větou: „Vím, že nic nevím“.
V Sókratově těle prý občas zazníval jakýsi vnitřní hlas – takzvaný daimonión – který by asi leckterému člověku způsobil nemalé psychické problémy, avšak Sókratés nejenže se za něj nestyděl, ale dokonce se ho naučil zvládat a kontrolovat.
Sókratův daimonión a také jeho zvědavost, respektive touha po poznání se však bohužel staly trnem v oku athénskému obyvatelstvu a Sókratés byl obžalován za zavádění nových božstev a za kažení athénské mládeže, za což byl také posléze odsouzen k trestu smrti. Sympatická je jeho obhajoba před soudem, hájí se sám, odmítá advokáta. Říká, že smrti se nebojí a athénskému obyvatelstvu dává zřetelně najevo, že jeho zabitím by vlastně uškodilo samo sobě. Athéňané však tento víceméně pravdivý názor nesdílejí – obhajoba je marná – Sókratés má být usmrcen požitím bolehlavu.
O průběhu Sókratova soudu nám podrobnější informace zanechal v díle Apologie Sókratova jeho žák Platón, který se myšlenkám svého učitele hodně věnuje rovněž v několika dialozích, nejznámější jsou patrně Faidón a Kritón.
Ačkoliv Sókratés sám nesepsal žádné filosofické dílo, výrazně se zasloužil o rozvoj filosofie. Největší přínos spatřuji v metodě tázání, kterou dovedl do dokonalosti. Jedná se v podstatě o vylučování hypotéz, kdy „horší“ hypotézy vylučovány a nahrazovány „lepšími“ až do té doby, kdy nevedou ke sporu. Takto se postupně dospívá k axiomům, které jsou nepopiratelné, a na nichž hypotézy stojí.
Sókratés byl prototypem moudrého člověka, který nepohrdal prostými lidmi a nebál se zeptat druhých na jejich názor, a proto je v mých očích prvním skutečným filosofem. Na své počínání však bohužel doplatil. I takový je však kolikrát osud vzdělaných lidí.