Didaché

Didaché – Učení dvanácti apoštolů

Spis, kterým se budeme zabývat získal svůj název podle slov, jimiž začíná: „Učení dvanácti apoštolů“ (Διδαχὴ τῶν δώδεκα ἀποστόλων). Jedná se o spis z prvního století, datovaného Adolfem Adamem do rozmezí let 80 – 130 po Kr. Spis je anonymní, neobsahuje žádnou zmínku o autorovi ani o účelu sepsání. Spis tudíž získává autoritu přečtením a následným prozkoumáním jeho obsahu.
Didaché má 16 kapitol, které jsou oproti novozákonním knihám krátké – kapitoly mají v průměru 6 veršů (v rozmezí od 2 do 14 veršů na kapitolu). Spis je napsán jednoduchým a striktním jazykem plným metafor tak, aby nepřipouštěl dvojznačný výklad.
Prvních pět kapitol tvoří celek popisující dvě cesty, kterými se člověk může vydat: cestu života a cestu smrti. První čtyři kapitoly jsou věnovány cestě života a pátá cestě smrti. Celý tento celek je uveden slovy: „Jsou dvě cesty, cesta života a cesta smrti, a tyto dvě cesty se v mnohém liší“ (1,1). Kromě výše zmíněného jednolitého celku prvních pěti kapitol je každá kapitola samostatným oddílem, který má své téma a vyjadřuje se k nějakému problému a nebo popisuje liturgický postup (eucharistie, křest, nedělní bohoslužba).
Jednotlivé kapitoly jsem pojmenoval podle jejich ústředního tématu. Podívejme se nyní blíže na tyto jednotlivé kapitoly a na jejich obsah, poselství a soulad s kánonem Nového zákona tak, jak jej vidíme:
1.Cesta života: milování Boha a štědrost
První kapitola čtenáře uvádí do učení o cestě života, základním příkazem je milovat Boha a svého bližního (1,2). Poté následuje soupis pravidel jednání, jak by se měl křesťan chovat v určitých situacích. V podstatě zde autor vykládá etiku Božího království z Ježíšova kázání na hoře v Mt 5-7 kapitole.
2.Cesta života: zákazy
Tato kapitola je soupisem příkazů začínajících předponou „ne-“, je zde uvedena část desatera (Ex 20,13-15;17) a mnoho dalších zákazů, které určují, jak křesťanovo chování nemá vypadat. Co mi chybí na této kapitole je uvedení autority, z které jsou křesťanům vydávána tato nařízení, nebo jejich zdůvodnění.
3.Cesta života: vyhýbání se zlému
Naproti tomu kapitola třetí už vyznívá trochu jinak, protože uvádí důvod tohoto chování - začíná slovy: „Mé dítě, vyhýbej se všemu zlému a všemu, co se mu podobá“ (3,1). Je soupisem příkazů, které zakazují zlé jednání a způsoby, jak se mu vyhýbat, které obsahuje i vysvětlení jednotlivých nařízení a jejich důsledků (např. 3,4a:„Dítě mé nezabývej se znameními, protože to vede k modloslužbě“). Nařízení v této kapitole jsou koncipována tak, aby se člověk nedostal do situace, kde by se mohl být vystaven pokušení, či hříchu. Tento záměr je dobrý, nicméně se mi nezdá úplně nejšťastnějším řešením prohlásit dobrý záměr zákonem.
4.Cesta života: jednání s bližním a závěr
Čtvrtá kapitola uzavírá pojednání o cestě života příkazy jak jít cestou života. Celý oddíl o cestě života je pak uzavřen slovy: „Taková je cesta života“ (4,14b). V této kapitole je několik věcí, se kterými se nemůžu ztotožnit:
„Dítě mé, ve dne i v noci budeš pamatovat na toho, kdo k tobě promlouvá slovo Boží. Budeš jej ctít jako Pána. Kde se mluví o Kristově vládě, tam je Kristus. Každého dne budeš vyhledávat osoby svatých, aby ses opíral o jejich slova.“(4,1-2)
Nemohu se ztotožnit s myšlenkou: „kde se mluví o Kristově vládě, tam je Kristus.“ Ježíš nám dal totiž jinou podmínku, než jen o něm mluvit: „Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích“ (Mt 7,21). Celý oddíl o cestě života říká, že toto je cesta života. Chybí mi tam ale Kristus Ježíš – On je ta cesta životu, ale nikde v celém oddíle o cestě života nebylo zmíněno Ježíšovo jméno. Pouze titul Kristus, či Pán. Ano, to On je, ale v době, kdy letělo heretické učení o tom, že Ježíš a Kristus jsou dvě osoby by mi přišlo vhodné se vyjádřit k tomuto problému vyznáním víry, že Ježíš je Kristus.
5.Cesta smrti
Je výčtem špatných a zlých vlastností či činností člověka. Je uvedena slovy, že je to cesta „špatná a plná prokletí.“

6.Podobat se Pánu jak to jen jde
Kdo je schopen nést celé jho Páně je dokonalý, kdo toho schopen není je nabádán, aby dělal alespoň to, co může. Trochu mi to vyznívá jako nabádání k tomu dělat si u Boha zásluhy: avšak apoštol Pavel pokládal vše, co mu mohlo být připočteno za zásluhy za ztrátu pro Krista (Fp 3,8).
7.Křest
Oddíl ustanovující liturgickou podobu křtu.
8.Půst a modlitba
Zde oddíl nařizuje: „Nedržet své posty spolu s pokrytci“ (8,1a) a pokračuje dny, kdy se člověk má postit, což je z mého pohledu úplně stejné pokrytectví, jako u těch, od kterých se chtějí odlišit. Člověk se může upřímně postit kdykoliv, nepotřebuje k tomu nějaké speciální dny. Další nesrovnalost v tomto oddílu je u modlitby Páně, přesněji v jejím závěru: „neboť tvá je moc i sláva na věky“ (8,2c). Modlitba Páně v tomto znění je až na závěr shodná s modlitbou uvedenou v evangeliu podle Matouše. Závěr je přidán.
9.Eucharistie
Zde nacházíme liturgickou podobu večeře Páně: modlitbu za kalich a modlitbu za chléb. Dále je zde nařízení, že pouze pokřtění ve jménu Páně ji můžou přijímat (9,5).
10.Modlitba po eucharistii
Po večeři Páně je zde uvedena modlitba, kterou se mají lidé modlit. Děkovat jinými slovy je dovoleno pouze prorokům (10,7). Toto nařízení mi připadá jako vytváření nějaké tradice, která je dobrá, ale když se zapomene její skutečný význam, stane se vyprázdněnou. Také tento příkaz naráží na osobní svobodu každého jednotlivce, který může děkovat Bohu svým způsobem, pokud tím nečiní pohoršení pro ostatní.
11.Rozpoznání falešných proroků
Tato kapitola vybízí k pohostinnosti pro Boží služebníky a varování před falešnými proroky. Zároveň kapitola obsahuje i několik znaků falešného proroka (zdržuje se dlouho, chce peníze, předává falešné učení, etc.), aby mohl být církví rozpoznán. Věřící lidé jsou vybízení k distancování se od falešných proroků.
12.Lenoši
Křesťané se poznají podle pilné práce na Božím díle. Nejsou zahálčiví kupčíci s Kristem (12,5), před kterými Didaché varuje.
13.Pravdivý prorok zasluhuje odměnu
Každý pravdivý prorok, který se usadí v obci křesťanů má nárok na prvotiny. Pokud prvotiny nejsou předány proroku, mají být rozdány chudým.
14.Neděle
Popisuje obsah nedělní bohoslužby a vybízí k čistotě. Zakazuje přijít někomu, kdo není smířen se svým bližním, aby „oběť nebyla znesvěcena“ (14,2). S tímto výrokem se též nemohu ztotožnit – církev má podle mého názoru napomáhat šířit Boží lásku a odpuštění. Bůh odpouští, ale církev má k rozhodnutí pro přijetí této zvěsti lidi vést.
15.Vztahy ve sboru
Oddíl popisuje ustanovení diakonů a biskupů vzkládáním rukou a vzájemné vztahy v rámci sboru.
16.Výzva k bdělosti a poslední dny
Poslední kapitola spisu vyzývá k bdělosti. Křesťané mají žít tak, jako by Pán měl přijít každým okamžikem: v očekávání a připravenosti. Následuje popis posledních věcí.
Celý spis Didaché působí jako sbírka příkazů, nařízení a zákazů. Ustanovuje dost striktní podobu křesťanského života i formu bohoslužby. Dnešní věřící člověk by byl svázaný danými pravidly a neměl takovou svobodu, co se týká formy uctívání Boha a formy bohoslužby. Taková striktní pravidla jsou zajisté velmi dobrá pro člověka, který nedávno uvěřil a co se ve víře teprve snaží zorientovat. Pro člověka, co má jasně vyřešené otázky, které Didaché řeší jsou pravidla spíše omezující. Dále množství pravidel zastiňuje hlavní křesťanskou zvěst o Ježíši Kristu. Ten mi jako čtenáři velice chyběl v textu Didaché. Byly použity pouze tituly: Pán, Kristus, popř. neosobní pojmenování: Bůh. Bez Boha, se kterým máme osobní vztah jsou všechna sebelépe myšlená pravidla chladná, neosobní a omezující.
Didaché však nadále zůstává důležitým svědectvím o životě a víře prvotní církve, ze které se můžeme nechat inspirovat, povzbudit a poučit, abychom lépe mohli sloužit našemu Pánu a nedělali stejné chyby jako naši předkové.

BIBLIOGRAFIE:
SPISY APOŠTOLSKÝCH OTCů. Přel.: DRÁPAL, D.; SOKOL, J.; VARCL, J. Praha, KALICH s.r.o., 2004. str.: 15-25. Pozn.: Učení dvanácti apoštolů – Didaché, přel.: Dan Drápal. ISBN: 80-7017-003-4
ČLÁNKY:
Wikipedie: otevřená encyklopedie, Didaché
Early Christian Writings © 2001-2006 Peter Kirby, Didache