Erich von Manstein

Tento budoucí polní maršál se narodil v Berlíně roku 1887 ve vojenské rodině. Jeho vlastní i adoptivní rodiče patřili k pruské vojenské šlechtě. Erich byl desátým dítětem Eduarda von Lewinského, generála dělostřelectva. Byl adoptován bezdětnou sestrou své matky Hedvikou rozenou von Sperlingovou, provdanou za Georga von Mansteina, který se stal generálem pěchoty. Další sestra se provdala za budoucího polního maršála a prezidenta Hindenburga. Generál von Manstein byl poměrně zámožný, ačkoli nevlastnil žádné statky, ale spolu s rodinou své ženy dostával příspěvky za službu v prusko-francouzské válce, ve které byl jeho otec velitelem sboru.
Erich studoval pět let na štrasburském lyceu a potom, ve věku třinácti let vstoupil do kadetky a v Berlíně sloužil v pážecím sboru na dvoře císaře Viléma II. Když mu bylo 20 let, byl povolán do prestižního 3. gardového pluku, ve kterém sloužil Hindenburg. Mezi jinými se zde setkal s von Brauchitschem, vrchním velitelem pozemní armády v letech 1938 až 1941, a jinými. Připomeňme alespoň Hindenburgova syna Oskara a generály Kurt von Schleichera a von Hammersteina-Equorda, kteří byli hlavními osobami vojenských intrik třicátých let.
Erich von Manstein byl jak doma, tak i v armádě vychováván ve vojenských tradicích a generálském duchu starého pruského vojenského rodu, posíleného navíc o luteránské puritánství. Manstein jej sám popsal jako vojenskou tradiční představu prostoty a rytířství a vojenského pojetí cti. Manstein byl svou extrémní pečlivostí a požadavky na chování, disciplínu a etiketu typickým produktem své společnosti. Podle jeho nejznámější fotografie, na níž je zachycen se všemi svými vyznamenáními, s přimhouřeným okem a s lehce arogantním výrazem, může člověk tento pocit snadno nabýt. Občas býval arogantní, netolerantní až pedantický. Byla ale zároveň velmi inteligentní, s jasnými názory, čehož si byl na druhou stranu vědom a dával to ostatním pocítit. Za rezervovaným zevnějškem se skrýval citlivý člověk, který však držel své city pevně pod kontrolou. Mnohým jeho podřízeným proto chyběl jakýsi otcovský přístup. Nikdy se však netajil se svými názory, a bylo-li to nutné, neváhal je říci svým nadřízeným do očí, Hitlera nevyjímaje. Byl respektován pro rychlost a přesnost svých schopností posoudit situaci a najít jádro problému, pro stručnost a jasnost příkazů, které vydával, a pro klid a rozvahu, s jakou přicházel na svá rozhodnutí.
Manstein nadšeně vytáhl do války, jež se měla změnit ve světovou. Bojoval jak na západní tak na východní frontě, kde by v listopadu zblízka zasažen dvěma kulkami u Katovic. Od té doby měl pravou nohu trochu chromou. Po uzdravení prodělal celou válku v různých štábních funkcí na generálním štábu. Ztráta starého světa, řádu a jistot, což viděl v Německém císařství, jež po válce přestalo existovat, jím hluboce otřásla. Jako vlastenec začal sloužit republice. Poslušnost, věrnost, plnění povinností zůstaly pro Mansteina po celý život hlavními ctnostmi.
V lednu 1920 si u příbuzných ve Slezsku všiml mladé ženy Jutty Sibylly von Loesch. O tři dny později požádal o její ruku. Manželství, z nějž vzešly tři děti, vydrželo celý život. Na podzim 1929 jako major nováček objevil v operačním oddělení generálního mobilizačního plánu armády závažné nedostatky. Špatně pochodil u podplukovníka Wilhelma Keitela, pozdějšího šéfa vrchního velení branné moci, z jehož oddělení zamítnutý plán pocházel. Keitel ho musel předělat, což mladému, ctižádostivému majorovi von Manstein vyneslo vedle respektu u reichswehru i částečný odpor z řad sboru. Až do jeho propuštění a i později panovala mezi Mansteinem a Keitelem vzájemná antipatie.
Tradice reichswehru předpokládala, že důstojníci museli opakovaně sloužit u jednotek. Od října 1932 do ledna 1934 velel Manstein praporu v Kolbergu. V udržovaném městečku u Baltu prožil nejkrásnější léta své kariéry. Málo ho zajímalo, co se 30. ledna 1933 událo ve vzdáleném Berlíně. V Hitlerově uchopení moci neviděl prusky konzervativní velitel praporu ani tak hrozbu, jako spíše šanci dopomoci Německu ke staré velikosti a to hlavně se silnou armádou. Několikrát navštívil zasedání říšského sněmu a byl doslova znechucen nedůstojným partajničením. Zbývalo pouze východisko přechodné diktatury vůdce nejsilnější strany. Když s tímto řešením souhlasil i starý Hindenburg, pak byla ta věc pro něj a další vojáky v pořádku.
30. června 1934 došlo k tzv. noci dlouhých nožů. Vedení SA bylo vyvražděno. Sám Manstein měl z SA strach a obával se zatčení. S takovýmto řešením ale nesouhlasil, zvláště když byli zastřeleni generálové von Bredow a von Schleicher. Ale Hitler zbrojil a potřeboval odborníky. Manstein 1. července 1935 postoupil do čela operačního oddělení a 1. října 1936 byl povýšen na generálmajora. Jako vrchní ubytovatel teď působil v nejužším kruhu velení armády. Počítal s dalším postupem a proto si koupil dům v Berlíně. V únoru 1938 byl nečekaně přeložen do Lehnice. Hitler totiž propustil ministra války Wernera von Blomberga a vrchního velitele armády Wernera Freiherr von Fritsche a on jako jejich blízký spolupracovník byl nyní v Berlíně nežádaný. Přesto ještě vstoupil v čele svých jednotek do Rakouska. Náčelník generálního štábu Ludwig Beck chtěl Masteina přesvědčit, aby spolu s ním a dalšími generály vystoupili proti Hitlerovi, ale o tom nechtěl Manstein nic slyšet. Zatím vedl své jednotky při obsazování Sudet.
I pro něho začala druhá světová válka. 31. srpna 1939 v 17 hodin dostala skupina armád Jih pod velením Gerda von Rundstedta rozkaz napadnout Polsko. Jako náčelník štábu vypracoval plány útoku na Varšavu a poté, co v říjnu byly boje úspěšně ukončeny, byla Rundstedtova skupina armád přeložena na západní frontu, kde Hitler naléhal na ofenzivu.
Teď přišla Mansteinova chvíle. Brzy se o něm začalo mluvit v celé armádě. Plán, ke kterému se přikláněla většina důstojníků, byl v podstatě totožný s plánem, použitým v roce 1914. Mocným úderem dobýt Nizozemí, pak se stočit na jihozápad a posléze oblehnout Paříž. Von Manstein však předložil vlastní plán, který navrhoval, aby Němci překročili oproti očekávání Ardeny, hornatý a neprostupnými lesy porostlý kraj v Belgii, o kterém se všeobecně přepokládalo, že tudy tanky neprojedou.
Von Manstein neustálým obhajováním své strategie lezl nadřízeným na nervy. V lednu 1940 ho jmenovali velícím generálem 38. pěchotního sboru, umístěného v německém vnitrozemí. Přestože se bezpochyby jednalo o povýšení, cíl tohoto kroku byl nad slunce jasnější – odsunout věčného kverulanta co nejdál od centra strategického rozhodování. Někteří Mansteinovi přátelé mu však vymohli osobní rozhovor s Hitlerem. Došlo k němu v Berlíně 17. února 1940. Von Manstein později napsal, že „…Hitler překvapivě rychle pochopil podstatu problému…a plně souhlasil s tím, co jsem mu řekl.“ Mansteinův plán byl nakonec schválen se všemi důsledky známými z historie. Francie padla během sedmi týdnů a britská expediční armáda musela rychle přes Dunkerque opustit Evropu. Je vcelku paradoxní, že von Mansteinův vlastní sbor sehrál v této operaci jen zanedbatelnou úlohu.
Po německém vpádu do Sovětského svazu roku 1941 se von Mansteinovi splnil jeho největší sen: konečně mu svěřili velení tankového sboru. S 11. armádou se potom probojoval na Krym a v létě 1942 se zmocnil významné sovětské bašty, přístavu Sevastopol. Tímto činem si vysloužil hodnost polního maršála. V bojích u Leningradu se mu příliš nevedlo. Zde ho také zastihla zdrcující rána. Nedaleko jeho štábu padl v boji jeho syn.
Von Manstein se zapsal do obecného povědomí právě díky těmto dvěma strategickým úspěchům, nicméně jeho vojenský génius dostal největší příležitost teprve po katastrofě u Stalingradu. Poté, co se Paulus vzdal s celou 6. armádou, hrozilo reálné nebezpečí, že se zhroutí celé německé jižní křídlo. Bezchybně provedeným bočním protiúderem se mu podařilo vyrvat Sovětům Charkov a přinutit je k bezhlavému ústupu. V tankové bitvě u Kurska, která následovala, však von Mansteina rozdrtila několikanásobná početní převaha Rusů. Potom již nemohl učinit nic jiného, než zajistit alespoň spořádaný ústup, a to navzdory Hitlerovým rozkazům neustoupit. Manstein chtěl reorganizovat velení na východní frontě, podnikat taktické ústupy a protiútoky, vzdát se bezcenných území atd. na což Hitler reagoval jeho penzionováním na jaře 1944. 24. února 1950 britský tribunál pro válečné zločiny odsoudil Mansteina k 18 letům vězení. Trest byl později snížen na 12 let, ale již 6. května 1953 propustili Mansteina na svobodu.

Literatura:
Lucas, J.: Hitlerovi žoldnéři. Praha 1997
Barnett, C.: Hitlerovi generálové. Brno 1997
Knopp, G.: Hitlerovi válečníci. Praha 2002
Livesey, A.: Velké bitvy slavných vojevůdců. Praha 1996