F.L.Věk

František Ladislav Věk
F.L.Věk se narodil v Dobrušce 11.dubna roku 1769. V sousedství žil starý pán – Žalman, který měl rád malého Františka. Žalman vyznával po otci víru českobratrskou. Byl proto pronásledován (jediná povolená víra byla katolická). Z těchto důvodů se uzavíral starý pán do sebe. Šestiletého Františka lákala zahrada pana Žalmana jakou doma neměli a často se zaběhl do sousedství. Jednou se dostal až k oknu a uviděl, jak Žalman čte nějakou knihu. Bylo to zvídavé dítě, a tak se na knihu Žalmana zeptal. Ten se jen zamračil a mlčel. Za pár dní drábové knihu starci vzali. Žalman se domníval, že Věkovi jej udali a zanevřel na ně. Věkovi se odstěhovali na náměstí a František začal chodit do školy; měl nadání na zpěv a hudbu vůbec. Jednou v neděli přišel k Věkům regent Hanásek. Jeho bratranec Strádecký prý potřeboval sopranistu a tak, kdyby Františka pustili do Prahy. Rodiče rozhodli, že jej pustí. Věk se stal vokalistou benediktinského kláštera. Věk prožil nejvíce času v knihovně, zejména v oddělení zakázaných knih, ze kterých poznával historii. Později Josef II klášter zrušil. Věk si odnesl nějaké knihy a Žalmanovi vrátil jeho knihu, kterou mu drábové zabavili. Tím se opět usmířili. Věk pak v Praze studoval filosofii. Na studia si přivydělával u Butteauových, kde učil hrát na housle němou Paulu. Zde se také seznámil s Václavem Thámem. František a Paula se do sebe zamilovali. František na Thámovo doporučení začal navštěvovat přednášky matematika Vydry. Vydra zabrousil často do historie a věřil že český jazyk nevymře. Vydra se stal Věkovi přítelem. Věk se na nátlak Butteauových zabýval divadlem, v té době potulným zaměstnáním. Když se to dověděl jeho otec, chtěl Františka odvést. František odmítl, nedovedl si představit život bez Prahy a studování. Paula se vdala za Tháma. František se vrátil domů, nic ho už v Praze nedrželo. Otec mu odpustil, když se začal věnovat obchodu. Neuvědomoval si, že František zájem o obchod jen předstíral. František toužil, aby se mohl vrátit do Prahy. V Králíkách, kam se František vydal za obchodem, se setkal s rodinou Butteauovou a dověděl se, že Paula i Thám odešli ke kočovného divadlu a že žijí ve velké bídě. Paule se narodil syn a tím se jí vrátila řeč. Thám rozmluvil Františkovi jeho úmysl vrátit se k divadlu a František se stal obchodníkem. Český národ je poněmčen – nastává doba nejtemnějšího temna. František se ujmul v plné míře obchodu po otcově smrti. V Praze se dověděl, že se Thám dal na pití. V české expedici Krameriově se scházeli vlastenci. Zde se také František potkal opět s Vrbou – s člověkem, se kterým rostl nový obrozenecký svět. Věk se v Dobrušce stal obroditelem okolí. Sledoval zahraniční politiku a rozmlouval o ní s lidmi. Nastalo období rozruchu, chystala se korunovace Leopolda II. Lid věřil, že český národ bude zachráněn. Z Dobrušky přijelo mnoho lidí do Prahy. Také František a Márinka, jeho milá. Korunovační řeč byla v češtině. František se po návratu do Dobrušky oženil s Márikou.

Nakladatelství OTTO
Otto, Jan (1841-1916)
Český knihkupec a nakladatel narozený v Přibyslavi. Přelom 19. a 20. století představoval jakousi zlatou éru českých nakladatelů. Dodnes jsou jména jako Vilímek, Laichter, Topič, Kočí a celá řada dalších skutečnými pojmy. Vzdor jejich nesporným nakladatelským zásluhám je však zastiňuje Jan Otta, který se - v hovorovém jazyce jako Oťák - stal synonymem pro žel dosud nepřekonanou českou univerzální encyklopedii. Jejích 28 dílů (včetně 1 dílu doplňků) vycházelo v Ottově nakladatelství v letech 1888-1909, pracovalo na ní několik stovek odborných spolupracovníků a jen několik redaktorů. A to v době, kdy se prakticky nepoužíval telefon a jezdilo se bryčkou či chodilo po Praze pěšky. Neutuchající zájem o tento slovník - vzdor jeho nynější zastaralosti v mnoha oborech, a to nejen technických - dokonce způsobil, že vychází jeho reprint a vydání na CD-ROM. Ottovu nakladatelskou činnost však nelze omezit na toto jediné, byť pozoruhodné dílo. Vždyť Ottova světová knihovna (na kterou později s úspěchem navázala Světová četba) do svého ukončení v roce 1931 dosáhla téměř 2 000 titulů. Seznamovala české čtenáře ve vesměs kvalitních překladech s významnými díly světové literatury, když nejvýznamnější - jako anglická či ruská - měly své 1. samostatné řady. Součástí ediční politiky byly i naučné tituly včetně na svou dobu vynikajících jazykových slovníků. Mezi další počiny náležela i 'Laciná knihovna národní', jedna z vůbec prvních Ottových edic, která čtenáře seznamovala s díly českých autorů za cenu dostupnou vskutku všem. V nakladatelství vycházely i sebrané spisy: Vrchlického, Arbesa, Světlé, ale i Shakespeara a dalších autorů. Pro náročnější byly připraveny výpravné knihy o Národním divadle, proslulý Brehmův život zvířat a desítky dalších. Ani tím se však zásluhy nakladatelství zdaleka nevyčerpaly. Otto stál také za vydáváním časopisů, jako byl 'Lumír', 'Zlatá Praha' či 'Světozor'. Když se v roce 1911 slavilo 40 let trvání nakladatelského domu, byl to opravdu celonárodní svátek. Jan Otto jistě vzpomínal na své začátky, kdy byl po 10 let účetním a disponentem v tiskárně E. Grégra, než se osamostatnil. Nyní působil jako mj. předseda grafické společnosti Unie, předseda správní rady 'Živnostenské banky', a roku 1912 byl dokonce jmenován členem panské sněmovny. Zemřel v Praze. Po Ottově smrti se podnik změnil ve společnost s ručením omezeným a vzdor snaze jeho majitelů, mezi něž patřil i Ottův zeť, se od 20. let dostával do chronických potíží. Nakonec v letech 1935-36 svou činnost musel ukončit a největší projekt - dodatky k Ottovu slovníku naučnému (Ottův slovník naučný nové doby, Praha 1930-1943) - převzalo nakladatelství 'Novina'. Podobně dopadli i další renomovaní nakladatelé, Otakar Štorch-Marien či František Borový. V každém případě na svého důstojného nástupce čeká Otto dodnes.

Karel Václav Rais
Narodil se 4.1.1859 v Lázních Bělohradě v rodině drobného rolníka a tkalce. Po absolvování studií v Jičíně, začal roku 1877 učit v Trhové Kamenici na Železných horách. Psal články do pedagogických časopisů. Po Kamenici se přestěhoval do Hlinska a následně do Prahy. Patřil mezi zakladatele a redaktory časopisu Zvon, přátelil se s A. Jiráskem, J. Thomayerem, Z. Wintrem aj. Zemřel v Praze 8.7.1926.
Pro mládež Karel Václav Rais psal historické příběhy – Doma (1903), Pod Zvičinou (1907), Poslední léto (1924).
Pro dospělé psal Rais až do roku 1885 převážně verše, v satirických epigramech a alegoriích zesměšňoval poddanost a zištnost, varoval před nesvorností národa. Verše vydával většinou pod pseudonymem Prokop Bodlák. Venkov pokládal za zdroj kladných hodnot, město naopak za zdroj úpadku.
Karel Václav Rais navázal na venkovskou povídku Vítězslava Hálka a Karolíny Světlé a na Nerudovu prózu.

ČERPALA JSEM Z WEBU: www.cesky-jazyk.cz, www.ireferaty.cz,www.ereferaty.cz,
PRAMEN: INTERNET