Hledej:
iReferáty.cz je internetová databáze referátů. Referáty, seminární práce, životopisy a čtenářský deník pro střední a základní školy.

Metody vyučování

Zařazeno: iReferaty.cz > Referáty > Občanská nauka > Metody vyučování
 
Titulek: Metody vyučování
Datum vložení: 27.1.2008
Referát vložil: carodejka0030

 

Metody vyučování

Metoda (z řeckého methodos) znamená cestu nebo postup, uspořádaný systém vyučovací činnosti učitele a učebních aktivit žáků, směřujících k dosažení daných výchovně-vzdělávacích cílů“ .
Vyučovací metody jsou způsoby předávání a osvojování vědomostí, dovedností a způsobilostí. Prostřednictvím metod se uskutečňuje vazba cíle a obsahu pedagogického procesu s jeho výsledkem, který je dán změnami ve vědomostech, dovednostech a postojích žáků. Stupeň korelace mezi cílem a výsledky ukazuje mimo jiné i účinnost použitých metod.
Metody se realizují v procesu osvojování konkrétního obsahu, jsou spjaté se specifikou vyučovacího předmětu a konkrétními didaktickými úlohami. Učitel musí být s různými vyučovacími metodami dostatečně obeznámen, aby mohl v konkrétní situaci volit jejich optimální kombinaci. Ve vyučovacím procesu se mohou různé metody střídat nebo uplatňovat souběžně.
Volba vyučovací metody záleží na řadě faktorů, které musí učitel vzít v úvahu již při přípravě vyučovací hodiny (úroveň žáků, vybavení školy a třídy aj.).

Volbu metody ovlivňují tyto faktory:
• učivo (tzn. předmět, téma konkrétní vyučovací hodiny),
• věk žáků,
• intelektové předpoklady a učební zkušenosti žáků,
• organizační forma vyučování
• vybavení školy (laboratoře, počítače, didaktická technika, knihovna, atd.),
• profesionální a osobnostní předpoklady učitele.


Klasifikace vyučovacích metod

I. Hledisko vycházející ze ZDROJE POZNÁNÍ
a. Slovní metody - metody slovního projevu jsou založeny na vnímání a chápání řeči posluchači, kteří si osvojují nové poznání. Z psychologického hlediska můžeme vyčlenit tři hlavní aspekty vnímání řeči: vnímání (percepce), chápání (myšlenková činnost) a zapamatování (mnemická činnost).
V pedagogickém procesu k těmto aspektům přistupuje ještě apercepce, což je propojování nových poznatků s minulými zkušenostmi, dosavadními poznatky, aktuální motivací, potřebami a zájmy žáků.
Učitel si při své práci někdy neuvědomuje, jak náročnou činností pro žáky je vnímání, chápání a zapamatování poznatků, které jim předává.
Předpokladem efektivity metod slovního projevu je i úroveň řeči učitele, která by měla být srozumitelná, jasná a dostatečně výrazná. Učitel by měl dbát na správnou a pečlivou výslovnost, správný rytmus a tempo řeči a stále sledovat reakce svých posluchačů.
Mezi slovní (verbální) metody patří:
• metody monologické, tzn. výklad učitele ve formě vyprávění, vysvětlování nebo školní přednášky;
Vyprávění spočívá v předávání poznatků a zkušeností epickou formou. Jeho znaky jsou konkrétnost, dramatičnost, živost, vytváření představ. Často se v něm využívá i emocionální přístup se záměrem vyvolat u posluchačů citové zaujetí. Kultivovaným vyprávěním zajímavých příběhů lze u posluchačů vyvolat dlouhodobou koncentrovanou pozornost. Tuto metodu používají nejčastěji učitelé mladších žáků.
Vysvětlování neboli výklad zahrnuje nejen popis, ale i analýzu příslušných jevů. Považuje se za univerzální kognitivní orientovanou metodu použitelnou ve většině výukových situací. Vysvětlování žákům pomůže pochopit podstatu jevu nebo funkci předmětu a osvojit si ji. Vysvětlování záměrně navazuje na zkušenosti žáků a jejich dříve osvojené poznatky. Schopnost učitele srozumitelně a výstižně vysvětlovat učivo patří k jeho základním kompetencím.
Přednáška je nejnáročnější ze všech slovních metod, a to pro učitele i pro žáky. Ve školní praxi se přednáška využívá převážně při výuce starších žáků a studentů, u nichž lze předpokládat delší soustředěnou pozornost a rozvinutou schopnost abstraktního myšlení.
• metody dialogické, při nichž dochází k výměně názorů mezi učitelem a žáky nebo mezi žáky navzájem; patří sem rozhovor, dialog, diskuse, panelová diskuse, brainstorming;
Rozhovor je komunikace dvou nebo více osob, které si vyměňují názory nebo zkušenosti a hledají odpovědi na určité otázky. Jako dialogická pedagogická metoda spočívá v tom, že formou otázek a odpovědí osvětluje určitý jev nebo problém a vede žáky k novým poznatkům V různých didaktických situacích plní metoda rozhovoru různé funkce. Učitel ji může používat ve všech etapách vyučovacího procesu:
1) při sdělování nových poznatků, kdy zjišťuje, zda se může opřít o to, co už žáci znají a využít jejich osobní zkušenosti;
2) při upevňování vědomostí (ústních cvičeních), kdy si učitel ověřuje, zda žáci pochopili jeho výklad, a doplňuje nebo zpřesňuje to, čemu žáci neporozuměli;
3) při zkoušení a hodnocení vědomostí, kdy učitel zjišťuje úroveň osvojení poznatků za účelem klasifikace;
4) při opakování probraného učiva, kdy učitel klade otázky aby upevnil,prohloubil a upřesnil znalosti žáků.
Dialog se chápe jako rozvinutější forma rozhovoru a vymezuje se jako jazykový projev střídavě pronášený dvěma nebo více mluvčími, kteří se vzájemně oslovují. Předpokladem je rovnocenné postavení partnerů, kteří si kladou navzájem otázky a stejným dílem na ně odpovídají. Metoda dialogu
je pro žáky velmi náročná, neboť komunikace má povahu výměny názorů.
• práce s textem – studium literatury, práce s učebnicí, slovníky, encyklopediemi, odbornými časopisy, čtení textů z displeje počítače, písemné práce různého druhu.
Práce s textem se obvykle chápe jako výuková metoda založená na zpracování textových informací, jejichž využití směřuje k osvojení nových poznatků, jejich rozšíření, prohloubení a upevnění. Je to metoda, v níž dominuje žákovo učení, buď samostatné, nebo podporované učitelem. Při práci
s textem je důležité především to, aby mu žák porozuměl, to znamená dovedl v něm najít klíčové pojmy a poznatky a postihnout vztahy mezi nimi. Při učení z textu žák uplatňuje různé poznávací operace (vnímání, zapamatování, myšlení, představivost, fantazii) a někdy i emoce.

b. Názorné a demonstrační metody- zaujímají významné místo zejména při výuce přírodovědných předmětů.
Umožňují, aby výuka byla dostatečně konkrétní, přesvědčivá a zajímavá. Spojují v sobě metodu předvádění (demonstrace) a pozorování. Předvádění je činnost prováděná za účelem pozorování. Předváděny bývají reálné předměty a jevy nebo jejich modely či obrazy, a to buď přímo, nebo zprostředkovaně pomocí přístrojů. Činností žáků je pozorování. Sledovaný jev je předváděn za účelem tohoto pozorování, nebo probíhá nezávisle, například při exkurzi.
• Demonstrační pokus může být ve vyučování zařazen různými způsoby:
- před výkladem nového učiva, kdy má především motivační význam; vzbuzuje zájem o následující učivo
- současně s výkladem nového učiva – toto zařazení je pro učitele obtížné, protože klade vysoké nároky na jeho pozornost; musí se soustředit nejen na výklad učiva a sledování žáků, ale ještě věnovat pozornost technice provedení pokusu;
- po výkladu nového učiva, kdy je demonstrační pokus ilustrací, případně aplikací probraného učiva; pokud je takto zařazený pokus součástí většiny vyučovacích hodin, stává se podnětem k tomu, aby žáci
sledovali pozorně výklad, protože očekávají, že nové poznatky budou záhy potřebovat
• Exkurze je organizační forma vyučování, v níž převládají názorně demonstrační vyučovací metody. Dobře organizovaná exkurze je metoda s vysokou poznávací aktivitou, nikoliv pouze výlet určený ke zpestření vyučování. Kromě funkce kognitivní má exkurze také funkci motivační a výchovnou. Žáci se při ní bezprostředně seznamují s realitou a vnímají její vlastnosti.
Rozlišují se dva základní typy exkurze:
1. exkurze všeobecná, kde převládá funkce orientační, motivační a výchovná; žáci se jejím prostřednictvím mají seznámit s určitým prostředím (závodu, provozu, laboratoře);
2. exkurze tematická, která má především funkci poznávací a je zaměřena na seznámení žáků s konkrétní technologií, procesem a jeho výsledky; provádí se především na SOS, kde může být zařazena do učebních plánů. Na závěr exkurze se doporučuje požadovat od žáků písemně zapracovanou zprávu (protokol), zahrnující odpovědi na předem připravené otázky.
• Práce s obrazem - didaktický obraz v nejširším pojetí zahrnuje názorné ztvárnění učiva, od prosté kresby na tabuli, přes nástěnné obrazy, ilustrace v učebnicích až po obraz vytvářený prostředky dynamické projekce s počítačovou grafikou.
• Instruktáž - uplatňuje se zejména při vytváření a rozvíjení různých druhů kompetencí, zejména motorických, ale také pracovních, technických a sociálních.

c. Metody vytváření praktických dovedností - v každém vyučovacím předmětu si žáci osvojují vědomosti a dovednosti a na jejich základě se potom vytvářejí prakticky využitelné kompetence.
Mezi nejběžnější metody vytváření praktických dovedností patří:
• napodobování (přebírání určitých způsobů chování od jiných lidí). manipulování (prostřednictvím ohmatávání, přemísťování, ochutnávání a rozebírání předmětů snaží poznávat věci kolem sebe),
• laborování (umožňuje provádět jednoduché pokusy, jimiž si žáci ověřují poučky a další poznatky) a
• experimentování (ve škole může mít několik podob: praktické experimentování ve smyslu zkoušení a ověřování různých jevů a školní experimentování, které představuje zjednodušenou formu výzkumné činnosti)

d. Aktivizující metody - se charakterizují jako postupy, při nichž se výchovně vzdělávacích cílů dosahuje především na základě vlastní učební činností žáků a které vedou k rozvoji myšlenkové kultury žáků, a to z hlediska získávání vědomostí i myšlenkových dovedností, rozvoje iniciativy a poznávacích potřeb
• Metoda diskuse je taková forma komunikace a učitele a žáků, při níž si všichni účastníci vzájemně vyměňují názory na dané téma, na základě svých znalostí uvádějí argumenty pro svá tvrzení, a tím společně nacházejí řešení daného problému. Diskuse rozvíjí u žáků schopnost aktivně a pohotově využívat myšlenkové operace, formulovat podstatu problému, přesně se vyjadřovat.
• Heuristické metody jsou zaměřeny na tvůrčí řešení problémů. Na rozdíl od tradičních postupů učitel nesděluje žákům poznatky přímo v hotové podobě, ale vede je k tomu, aby je samostatně objevovali, přičemž tento proces objevování iniciuje, usměrňuje nebo i řídí, zejména na jeho počátku. Snaží se získat žáky pro samostatnou poznávací činnost různými způsoby, které mají vyvolávat jejich zájem a potřebu objevovat. Může například klást problémové otázky, upozorňovat na různé problémy a rozpory, seznamovat se zajímavostmi apod. Tyto postupy při správné aplikaci mohou u žáků zdokonalovat schopnosti vnímání a pozorování, rozvíjet fantazii a imaginaci, vést je k osvojení metod a technik samostatné práce, rozvoji kritického a divergentního myšlení i dovednosti zpracovávat informace.
• Situační metody navazují na tradiční požadavek spojení školy se životem. Spočívají v řešení problémů, které vycházejí z nějaké skutečné události, konfliktu nebo střetu zájmů v aktuální sociální situaci.
• Inscenační metody bývají v různých pedagogických koncepcích označovány různými termíny, jako dramatická výchova, hraní rolí, interakční hry apod. Jejich podstatou je sociální učení v modelových situacích.

e. Metody využívající moderní technické prostředky –
• Televizní výuka
• Výuka podporovaná počítačem
• E-learning

II. Hledisko ETAP vyučovacího procesu
expoziční metody – metody podání učiva: např. přednáška, vyprávění, popis, instrukce, různé metody zprostředkovaného přenosu didaktické techniky či manipulací s předměty, heuristické metody, samostatná práce žáků
a) metody motivační – usměrňují zájem žáka; motivační vyprávění, motivační rozhovor a motivační demonstrace,
b) metody opakování probraného učiva – ústní reprodukce, reprodukce spojená s demonstrací, rozhovor, písemné řešení úloh;
metody osvojování nového učiva
a) metody slovního projevu – monologické (výklad, popis, vysvětlení, přednáška), dialogické (rozhovor, diskuse),
b) metody práce s učebnicí nebo jinými texty,
c) metody smyslového pozorování (demonstrace),
d) metody manipulace s předměty – laboratorní práce, frontální pokus, didaktická hra,
e) metody nácviku dovedností,
f) metody písemných prací;
fixační metody - metody opakování a procvičování učiva;opakování vědomostí ústní, písemné, rozhovor, beseda, dramatizace, nácvik dovedností
a) metody ústního opakování vědomostí,
b) metody písemného opakování a procvičování,
c) metody upevňování dovedností;
metody prověřování a hodnocení žákovských výkonů = diagnostické a klasifikační
a) klasické diagnostické metody – ústní zkoušky, písemné zkoušky, praktické zkoušky, didaktické testy,
b) metody získávání diagnostických údajů – pozorování, explorační metody (pedagogická anamnéza, diagnostický rozhovor, pedagogický dotazník).

III. Hledisko MÍRY SAMOSTATNOSTI žákova učení
a. metody informativní, založené na předkládání hotových poznatků, které si žáci osvojují jako vědomosti, obvykle na základě paměťových procesů; patří sem výklad, vyprávění, demonstrace, ilustrace, učební činnosti žáků jsou např. naslouchání, zapisování, reprodukování textu, popis jevů;
b. metody reproduktivní a aplikační, směřující k upevňování vědomostí a k utváření některých dovedností spojených s užitím postupů a zvládnutím algoritmů; v učení se uplatňuje paměť, porozumění, vybavení; žáci reprodukují s porozuměním, interpretují, vysvětlují postupy a užívají je při řešení úloh; patří sem např. laboratorní metoda, řešení typových úloh;
c. metody aktivizující, usilující o to, aby žáci aktivně vstupovali do procesu poznávání, zapojovali se do řešení problému, odhalovali vztahy, vyvozovali závěry, srovnávali jevy, posuzovali a hodnotili, argumentovali; mohou být založeny na samostatné práci žáků nebo na kooperativních aktivitách; příkladem aktivizující metody je problémový výklad, skupinové řešení problému, didaktická hra;
d. metody tvořivého charakteru, metody badatelské, heuristické a umělecky tvůrčí, kdy žáci objevují problémy, vytvářejí nové postupy, původní projekty, umělecké výtvory a výkony nebo veškeré nové hodnoty; jsou realizovány buď jako samostatná práce, nebo jsou založené na kooperaci.

IV. Hledisko MYŠLENKOVÝCH OPRACÍ - podle logičnosti postupu ve vyučování
a. analytická metoda – postupuje od celku k částem, zkoumá jednotlivé složky a vlastnosti předmětů a jevů; pomáhá pronikat k podstatě jevů
b. syntetická metoda – sleduje opačný postup, od částí k celkům, logicky spojuje jednotlivé složky (komponenty) do systémů a vztahů; ve vyučovacím procesu doprovází a doplňuje metodu analytickou
c. induktivní metoda – postupuje od jednotlivých faktů ke všeobecným pojmům, pravidlům, zákonům, induktivní metoda se vyznačuje konkrétností a názorností
d. deduktivní metoda – postupuje od obecných pojmů, pravidel a zákonů k jejich aplikaci na konkrétních příkladech a jevech
e. metoda abstrakce a konkretizace
f. metoda generalizace a determinace
ikona mailu Poslat mailem    ikona tiskárny Vytisknout               Přidej vlastní referát
Hodnocení: (hodnotilo 39 čtenářů)

Ohodnoť tento referát:

(špatný)
(horší)
(průměrný)
(lepší)
(dobrý)
 
 
 
 
Referáty | Čtenářský deník | Životopisy | Au-pair | Vysoké školy
Kontakt | Přidej vlastní referát

© provozovatelem jsou iReferaty.cz (GigaNet s.r.o.). Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu. Diskuse: miniBB forum software © 2001-2006
Referáty jsou dílem dobrovolných přispivatelů (z části anonymních). Obsah a kvalita děl je rozdílná a závislá na autorovi. Zveřejňování referátů odpovídá smluvním podmínkám. Kontakt: info@ireferaty.cz
Naši partneři: pohodlne-pujcky.cz | Dovolená Bibione | Cestovatelský Norimberk.info