Jan Jesenský - Jessenius

JAN JESENSKÝ – JESSENIUS

27.12. 1566
VRATISLAV,Slezsko
---------------
21.6. 1621
PRAHA

Jan Jesenský – Jessenius pocházel po otci z uherského zemanského rodu, který měl kořeny ve slovenském Turci. Ke svému zděděnému šlechtickému přídomku de Magna Jessen se od dob studií hrdě hlásil a příslušnost k uherské stavovské obci sehrála důležitou úlohu v pozdějších obdobích jeho života. Po matce Němec narozený 27.12. 1566 ve slezské Vratislavi, tehdy součásti zemí Koruny české, zahájil svou cestu za věděním na vratislavské městské škole. Další osud jej vedl obvyklou cestou nadaných protestantských synků na proslulé akademie nejprve do Wittenbergu a později do Lipska, kde studoval filozofii a medicínu. Touha po hlubším medicínském vědění a evropská proslulost významné lékařské fakulty v Padově přilákaly i ctižádostivého studenta. Cestou ze Saska do severní Itálie navštívil Jessenius poprvé i Prahu, která měla v budoucnu vidět řadu jeho triumfů i tragický konec. V roce 1591 obhájil Jessenius svoji lékařskou tezi o onemocnění žluči i filozofickou práci o nároku lidu na odboj proti tyranům. V tolerantní Padově se setkal také s radikálními názory na středoevropské poměry, kterým zůstal věrný i později. Přes značnou myšlenkovou toleranci padovského vysokého učení nemohl jako nekatolík získat jeho doktorát, ale na vřelá doporučení profesorů byl na zpáteční cestě v Praze prohlášen doktorem filozofie a medicíny císařským velkoalmužníkem Jacobem Chimarrhaem z titulu jeho palatinátu uděleného císařem.
Po krátkém působení jako lékař v rodné Vratislavi mu přízeň saského vévody otevřela cestu na drážďanský dvůr ve funkci dvorního lékaře a na saskou univerzitu ve Wittenbergu. Akademie, na které před více než deseti lety zahajoval svá studia, se zpočátku zdráhala přijmout ambiciozního mladíka, přesto se v roce 1594 stal Jessenius profesorem chirurgie a zakrátko i anatomie, o pouhé tři roky později děkanem lékařské fakulty a nakonec i rektorem celého vysokého učení. Profesorská léta ve Wittenbergu patří z hlediska kariéry vědce, lékaře i pedagoga k nejhodnotnějším. Mezi studenty byl oblíben pro kvalitní a poutavé přednášky, pod jeho vedením vznikla celá řada cenných dizertačních tezí a rovněž množství jeho vlastních, i když drobnějších prací, pozvedlo úroveň wittenberské lékařské školy. Vedle spisků s medicínským obsahem uveřejňoval i díla dalších oborů, především filozofie, a vydával spisy některých italských humanistů. Jesseniovo působení nebylo ovšem jen jednostranné. I on sám byl obohacován a ovlivňován nejenom studiem soudobé vědecké literatury a vlastními výzkumy, ale i osobním stykem s dobovými veličinami. Zájem o historii a společenské dění v něm například prohluboval historik a publicista, pozdější historiograf na dvoře císaře Rudolfa 2., Jacob Typotius. Osudovou se stala i návštěva dánského astronoma Tychona Brahe, který u Jessenia v jeho wittenberském domě strávil i s rodinou několik měsíců.

Císařský historiograf a císařský astronom byli také jedním z hlavních cílů Jessenoivy návštěvy Prahy v roce 1600. Tato cesta ovšem nebyla podnícena starým přátelstvím, ale především ctižádostí úspěšného profesora a vědce přitahovaného leskem císařského dvora – vynikajícího centra věd a umění. Kromě dřívějších navázal Jessenius v Praze i nová přátelství, která ovlivnila jeho další cestu. Na půdě pražské univerzity se seznámil s matematikem, botanikem, alchymistou, astronomem, geografem a lékařem Tadeášem Hájkem z Hájku, lékařem, botanikem a filologem Adamem Zalužanským a konečně i s císařským matematukem Johannem Keplerem, který do metropole přijel teprve nedávno na pozvání Brahovo. V Praze se Jessenius uvedl spektáklem, který upoutal pozornost obou středisek vědění – exkulzivního okruhu kolem dvora i živořící a o znovuzrození se snažící univerzity.

Jeho veřejná pitva provedená v červnu 1600 v Řečkově koleji přilákala množství odborného i laického publika. Před očima diváků všech stavů provedl Jessenius s pomocníkem ANATOMII na oběšeném odsouzenci s výkladem předváděných úkonů a popisem pitvaných orgánů. Ačkoliv nešlo pravděpodobně o první pitvu provedenou v Praze, byla velkou reklamou Jessenia a pomohla tím jeho pozdějšímu přijetí mezi pražské vzdělance. Bezprostředním výsledkem pražské pitvy bylo po Jesseniově návratu do Wittenbergu knižní vydání jejího popisu roku 1601. Spolu s dalším spisem Chirurgické učení patří Jesseniovy wittenberské edice z roku 1601 k vrcholům jeho publikační činnosti. Úspěšné profesorské působení ve Wittenbergu, řada hodnotných děl, navíc podpořených dobře cílenými dedikacemi vlivným osobám, atraktivní reklama a nakonec přímý zásah samotného Rudolfa II., umožnily Jesseniovi opustit provinční knížecí dvůr a přejít do přitažlivější Prahy. V Praze se Jessenius po definitivním přesídlení z Wittenbergu usadil jako lékař i s manželkou v Loudově koleji. Ačkoliv se nemohl stát řádným profesorem pražské akademie, která od svých mistrů vyžadovala celibát jako u kněží, měl k pražskému vysokému učení řadu osobních i profesionálních vztahů.

Po vydání méně významného filozofického spisu O duši a lidském těle se vracel k některým již dříve zpracovaným problémům souvisejícím se současnými politickými otázkami – občanskou válkou v Uhrách, konfliktem uvnitř habsburského domu, stavovskou opozicí v zemi, ve které našel nový domov. Staronové úvahy o rovnováze mezi panovnickou a stavovskou mocí jistě přispěly k urychlení jeho rozhodnutí přejít z tábora stále bezmocnějšího Rudolfa k jeho bratrovi Matyášovi, získávajícímu nové úspěchy a ochotného k ústupkům. Změna orientace, naznačená již jeho účastí na Matyášově uherské korunovaci v Bratislavě, vedla k odchodu z Prahy do Vídně s nadějí na jisté postavení u dvora nového pána. Ale ani tento přechod neznamenal jednoznačné vítězství, i když sám Jessenius se v této době podepisoval jako královský lékař.

Období mezi oběma pražskými pobyty je vyplněno také častými cestami. Jako vychovatel synů českých protestantských šlechticů byl zapsán na univerzitě v severoněmeckém Rostocku, jako člen Matyášova doprovodu navštívil několikrát Uhry, kde mu v roce 1612 zemřela manželka, i řadu německých měst, kde vydával své nové spisy i reedice starých. Nespokojenost a zklamané naděje zvýšily opět přitažlivost Prahy. Po několika kratších návštěvách se do ní na jaře 1616 přestěhoval definitivně. Jesseniova proslulost a pak jistá politická zkušenost vedla karolinské mistry 16. října 1617 k jeho zvolení rektorem.

V červnu 1618, tedy již po pražské defenestraci, byl pověřen direktorem českých povstalců diplomatickým posláním na sněm uherských stavů v Bratislavě, kde měl ovlivnit jejich rozhodnutí nevolit Ferdinanda Habsburského na uherský trůn. Ještě předtím však musel řešit některé univerzitní záležitosti, i když už ovlivněné důsledky defenestrace – dopad válečných operací na univerzitní statky nebo přijetí žáků ze zrušeného Klementina. Do Bratislavy přijel až po rozpuštění sněmu a padl tam přímo do rukou Ferdinanda. Byl zajat, převezen do Vídně, tam vězněn a vyslýchán pro svou účast na pražské rebelii. Nevyjasněnost plánů obou soupeřů umožnila tentokrát ještě jeho výměnu za rukojmí a propuštění. Po návratu od výslechů, ve kterých se mu naposledy podařilo uchovat zdání, když ne příznivce, tedy alespoň ne rozhodného odpůrce Habsburků, uveřejnil v roce 1619 Jessenius práce, ve kterých se s habsburskou politikou definitivně rozešel. Jesseniem vyslovený názor, že habsburská katolická strana usiluje o zrušení Karolina, se měl již záhy doslova vyplnit za tragických okolností.

V květnu 1620 se stal členem českého poselstva nad uherský sněm v Banské Bystrici, kde se jednalo vedle jiných záležitostí i o vojenské pomoci sedmihradského knížete Gabriela Bethlena českému povstání. O své účasti na sněmu informoval univerzitu při krátké návštěvě Prahy, při další se znovu snažil rozřešit otázku předání klementinské koleje Karolinu, ale po neúspěchu složil i z dalších příčin v říjnu svůj rektorský úřad.
Všem snahám o povznesení univerzity, stejně jako snahám povstalých českých stavů dovést svůj odboj k vítězství, učinila konec vojensky málo významná, ale politicky dalekosáhlá bitva na Bílé hoře. Mezi prvními zatčenými byl i doktor Jessenius a rychlost, s jakou byl zajat, naznačovala i krutost trestu, jaký jej čekal.

Jessenius byl pro vyšetřovatele mimořádně zajímavý pro svou diplomatickou minulost, ale odmítl s nimi při výsleších spolupracovat. Jeho výpověď se nezachovala. Na základě výpovědí druhých i na základě písemných svědectví byl obviněn z urážky majestátu.

Do Vídně byl zaslán návrh potrestání rebelů, jeden ze tří nejpřísnějších trestů byl navrhován Jesseniovi, který proti císaři zhřešil jazykem. Exekuční komise ve Vídni tresty potvrdila, rozsudky byly vyneseny na Pražském hradě. Podle ortelu mu měl být „jazyk zaživa uřezán“ on sám „ čtvrcen a na rozcestí rozvěšen, hlava pak s jazykem v jisté místo dána býti má, ale z milosti císařské nejprve se mu jazyk zaživa uřeže, potom sťat a čtvrcen a na rozcestí u stínadel rozvěšen bude, hlava pak s jazykem dá se na most.“

Poslední jednání se odehrálo o dva dny později, 21. června 1621, na Staroměstském náměstí podle uvedeného scénáře. Dobová svědectví vypovídají o tom, že doktor Jessenius zemřel statečně a hrdě. Zbaběle a ostudně se však zachovali profesoři Karolina, kteří odmítli předat zbytek jeho rektorského platu do rukou mistra Davida Lippacha, kazatele od sv. Salvátora, který večer před popravou přislíbil odsouzenému, že se postará o jeho dcerku Julii. Ani další jejich slabošský čin, svalování veškeré viny za účast univerzity v odboji na mrtvého, nezachránil Karolinum před zkázou. A tak katovy kleště, které vyrvaly Jesseniův jazyk, umlčely na dlouhou dobu i tradici pražské akademie, která byla předána jezuitům, a meč končící život velkého muže a čtvrtící jeho tělo jen nakrátko předešel zbraně třicetileté války, která nadobro ukončila jedno důležité období v dějinách Čech i celé Evropy.