Arnošt Lustig

Arnošt Lustig (narozen 21. prosince 1926 v Praze) je český spisovatel. Je jedním z nejznámějších prozaiků, scénáristů, publicistů světového významu a autorů rozhlasových her. Autor celé řady děl s tématem holocaustu.

Lustig vychodil obecnou školu a začal studovat na reálce, ze které však byl roku 1941 z rasových důvodů vyloučen. 13. listopadu 1942 byl poslán do Terezína a v průběhu války poznal i další dva koncentrační tábory, polskou Osvětim a německý Buchenwald. V dubnu 1945 jako zázrakem uprchl z transportu smrti (z Buchenwaldu do Dachau) a ukrýval se až do konce války v Praze. Následkem holocaustu přišel téměř o celou svoji rodinu, což jej hluboce poznamenalo, a tak se jeho díla už od prvních povídkových souborů zabývají právě tématikou Židů a druhé světové války.
Po válce v roce 1946 studoval na Vysoké škole politických a sociálních věd a začal přispívat do novin a časopisů. Roku 1948 odejel do Izraele jako zpravodaj v izraelsko-arabské válce, po návratu pracoval jako redaktor v rozhlase a v Mladém světě a byl i televizním scénáristou na Barrandově (mj. napsal i scénář podle své novely Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou).

Po srpnové invazi vojsk Varšavské smlouvy roku 1968 musel Československo opustit. Odešel nejdřív do Jugoslávie, poté žil v Izraeli. Na koneci 60.let se usadil v USA a zde přednášel film a literaturu na Americké univerzitě ve Washingtonu. V roce 1995 poněkud překvapil tím, že se stal šéfredaktorem české verze časopisu Playboy.

Jeho přínos do literatury je veliký, psal povídky: Noc a naděje, Démanty noci, Ulice ztracených bratří, Dita Saxová, Nikoho neponížíš, Modlitba za Kateřinu Horowitzovou, Bílé břízy na podzim, Hořká vůně mandlí, Nemilovaná -Z deníku sedmnáctileté Petry Sch., Kamarádi, Neslušné sny, Dům dávné ozvěny, Colette, Dívka z Amsterodamu, Tanga, Dívka z Hamburku, Tma nezná stín, Krásné zelené oči, Porgess) a románů (Miláček, Král promluvil, nic neřekl.
Tvorba Arnošta Lustiga málokdy vybočila z tématu holocaustu. Jeho knihy náleží k tzv. druhé vlně válečné prózy, tj. válečná próza z 50. a 60. let.


Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou 1964 – novela podle skutečné události (Němci na Sicílii zajali židovské podnikatele, pod záminkami z nich vymámí jejich peníze a pošlou je s mladou tanečnicí Kateřinou do plynu. Ta si to jako jediná uvědomí, vytrhne dozorci pistoli a zastřelí ho, i když ví, že vzpoura je marná.)


Arnošt Lustig
Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

Kniha líčí strastiplný osud dvaceti židovských podnikatelů a obchodníků vracejících se z Ameriky, kam prchli před válkou. Jsou chyceni v Itálii roku 1943, v době, kdy německá armáda obsadila větší část země a Řím. Jsou převezeni do tábora, kde se jich zištně „ujímá“ pan Bedřich Brenske, velitel tajného oddělení. Ten má totiž za úkol vymámit od nich peníze z jejich švýcarských kont. Herman Cohen, jeden ze skupiny, se slituje nad krásnou polskou tanečnicí Kateřinou Horovitzovou, a ta se za sto tisíc zlatých franků smí ke skupině připojit.

Pod záminkou, že budou vyměněni za důležité německé důstojníky, opouští skupina tábor a vydává se vlakem do Hamburku, kde má být přistavena loď „Německo“. Brenske předstírá různé potíže a neustále neúnavně mámí na židech další peníze. Protože byl velmi zdvořilý a vzdělaný, byli zpočátku všichni ochotni neuvěřitelně vysoké sumy vyplácet a důvěřovat mu. Jednou z potíží byla i Kateřina, neboť neměla americký pas. Aby mohla vycestovat s ostatními, byl Cohen ochoten se s ní oženit. To ovšem znamenalo, že se všichni museli vrátit do tábora, kde byli Kateřina a Cohen oddáni rabínem Dajemem z Lodže. To vše ale znamenalo jen další peníze.

Na podruhé dojeli skutečně až do Hamburku, kde Brenske vymáhal další peníze, tentokrát však i od příbuzných židů. Vlak se vrací zpět do tábora s tím, že se mění jejich trasa, pojedou přes Švýcarsko. Protože už Brenske dosáhl svého cíle, a to dostat z židů peníze, byli všichni nahnáni do plynové komory. Jediná Kateřina, která již delší dobu tušila podvod, se vzchopí k nějakému odvážnému činu. V okamžiku, kdy jde nahá do plynu, vytrhne zbraň přihlížejícímu vojákovi a společně s jeho kolegou ho zastřelí. Přesto vše jí je jasné, že její boj se smrtí je prohnaný.

Ve svém díle Lustig zachycuje naivitu, která je imanentní každému člověku, který se snaží bojovat o holý život. Tonoucí se také chytá všeho, stejně tak tomu bylo i v jeho díle. Snaha zachránit si život zamezila logickému myšlení. Na druhou stranu Lustig nabádá čtenáře, aby bojovali svůj boj, ačkoli vědí, že je již prohraný, neboť odpor, cesta za vysněným cílem, je to, co se počítá.