Kosmas

Veškeré zprávy, které o Kosmovi máme, pocházejí z jeho kroniky. Ale i zde se své osoby dotýká skromně a jen mimochodem.
Jisté však je, že se narodil kolem roku 1045 v rodině českého kněze. Základní vzdělání nabyl v katedrální škole u sv. Víta, vyššího vzdělání pak na škole sv. Lamberta v Lutychu. Ten byl ve své době proslulý nejlepšími školami na území římskoněmecké říše. Předpokládá se, že Kosmas dále pokračoval ve studiu i na dalších západoevropských školách. Roku 1099 se účastnil v průvodu Břetislava II. cesty na Moravu. 11. června stejného roku byl vysvěcen na kněze, později se stal kanovníkem svatovítské kapituly. V předmluvách Kroniky české k opatu Klimentovi a proboštu Šebířovi se pak nazývá děkanem. Kosmas umírá roku 1125.
Byl ženatý s Božetěchou. Sňatek duchovního nebyl nic výjimečného. Kolem roku 1080 se jim narodil syn Jindřich, který je ztotožňován s olomouckým biskupem Jindřichem Zdíkem. O tom, zda syn Kosmy a olomoucký biskup je opravdu jedna a tatáž osoba, se vedou spory. V Ottově slovníku naučném čteme, že: „Jindřich Zdík byl synem kronikáře Kosmy a jeho ženy Božetěchy“. Tato domněnka se opírá o větu z Kosmovy kroniky k roku 1123 - „v měsíci březnu putovali předák Dlúhomil, Humprecht, Gilbert a Jindřich, jinak Zdík, a jiní s nimi do Jeruzaléma; někteří z nich se v listopadu vrátili, někteří tam zahynuli; předák Dlúhomil zemřel již při návratu dne 8. července. Podobně i Berthold, služebník mého syna Jindřicha, zemřel dne 6. srpna.“ (kniha 3, kap. 51). I když je tato věta co se týče syna Jindřicha nejednoznačná, skutečnost, že Kosmas píše v jedné větě o Jindřichu Zdíkovi a současně o svém synu Jindřichovi, vedla k hypotéze, že Zdík je Kosmovým synem. Celý tento spor vygradoval nálezem listu želivského opata Gotšalka. Ten v něm ujišťuje Zdíkova nástupce Jana, že se v jejich klášteře konají bohoslužby za Zdíkovy rodiče, přičemž úmrtní dny zde uvedené jsou totožné s daty úmrtí Kosmy a Božetěchy. Palacký na základě tohoto listu prohlásil Zdíka za Kosmova syna. Stejně tak tuto pravděpodobnost připustili např. Tomek, Dudík či Bachmann. Problém však je, že zmíněný list nikdo kromě jeho nálezce (kterým byl moravský archivář Antonín Boček) na vlastní oči neviděl. Tento Bočkův nález byl později prohlášen za falsifikát.
V roce 1950 ale historik Václav Richter poukázal na olomoucké nekrologium. To zřejmě objednal Jindřich Zdík pro olomouckou kapitulu. V tomto nekrologiu jsou mj. zaznamenáni 3 pražští kanovníci, mezi nimi i Kosmas. Jen u něj je však také záznam úmrtního data jeho manželky Božetěchy.


Kronika Česká
Kronika se dochovala v 15ti opisech, které vznikaly ve 12. – 16. stol. Štrasburský shořel za prusko–rakouské války, dva (Drážďanský a Lipský) za 2. sv. války. Nyní je 7 opisů v Čechách a další jsou v Německu, Švédsku a Rakousku. Nejvýznamnější, Budyšínský rukopis z přelomu 12. a 13. stol., tehdejší NDR v 50. letech darovala bývalému Československu.
Kosmova kronika se považuje za první pokus o zaznamenání českých dějin. Kosmas svoji kroniku začal psát okolo roku 1119, její zakončení se datuje společně s jeho smrtí, tedy roku 1125. Jelikož však pracuje i se svými paměťmi, dalo by se říci, že na díle pracoval celý život.
Kronika se skládá ze tří částí a její kostru tvoří posloupnost českých knížat a pražských biskupů.
Snažil se vytvořit nejen kroniku, ale i pěkné čtení. Každá kniha má předmluvu, která obsahuje filosofické a mravní úvahy (Kosmas se zde nechal inspirovat antikou). Vyprávění zpestřuje vtipnými historkami a anekdotami. Díky znalosti latinských spisů a bohoslovnému vzdělání najdeme v kronice mnoho slov z Bible a parafrázované citáty, především Vergilia , Horatia , Ovidia . Jeho vzorem je především Kronika Reginona z Prümu, z jeho pokračovatele přebral část kapitoly 19 a celou kapitolu 20 1. knihy. Ohledně stylistiky se inspiroval Janem Canapariem.
Nejde již o dílo legendární, ale historické. I když asi nebylo v úmyslu zanechat svědectví budoucím generacím.
Má zájem o věci světské – zapisuje lidové pověsti, které bere jako jeden z historických pramenů. Tímto způsobem proniká lidová slovesnost k feudálům. Kosmas totiž píše z feudální pozice pro feudály (pro své učené přátele). Nepočítá s tím, že bude jeho dílo v nějaké podobě kolovat mezi lidmi, proto se Kosmova kronika zdá vzdálenější prostému lidu než latinské legendy. Odpoutává se od čistě duchovní tvorby a odráží i věci „pozemské“, což se projevuje v dalším literárním procesu – viditelné je to už u Vincentia.



Věnování:
První kniha a (vlastně celé dílo) je dedikována mělnickému proboštu Šebířovi, prolog k ní mistru Gervasiovi. Druhá kniha břevnovskému opatu Klimentovi. Třetí kniha prolog neobsahuje.

1.kniha
je asi nejpřínosnější, protože pojednává o velkém časovém úseku na malém prostoru. Kosmas zde kombinuje prvky světové a národní kroniky. Skutečný záměr však byl vypracovat kroniku národní.
Začíná potopou světa, následuje líčení Čech podle jakýchsi pověstí („podle bájného podání starců“) - příchod praotce Čecha, Krok a jeho dcery (Kazi, Teta, Libuše – nastolení Přemysla - národ si zvolil vládce z přemyslovského rodu). Nechává se zde inspirovat 3. pásem maleb v rotundě Nanebevzetí panny Marie a sv. Kateřiny ve Znojmě , i když samozřejmě jen částečně a zbytek si domýšlí.. Např. 5. obraz vyobrazuje kněžnu držící v ruce diadém se závěsem (ten byl odznakem královského titulu Rostislava) a mající na sobě oděv krátký jako mužská suknice. Z toho Kosmas usoudil, že „toho času dívky naší země ... vojensky sloužily stejným způsobem jako mladá mužové a po mužsku si hleděly lovu v lesích, nebrali si muži jich, nýbrž ony samy si braly muže, které a kdy chtěly... v oděvu se nijak, muž a žena, nelišili.“ (kniha 1, kap. 9)
Pohanské doby si ovšem Kosmas moc neváží, proto vypravování zkrášluje z bohatého zdroje vlastní četby.
Od 14. kapitoly začíná vlastní historie - křest knížete Bořivoje (894) – první datace, významné události z doby prvních křesťanských knížat. První kniha končí únosem Jitky ze Svinibrodského kláštera a nastoupením Břetislava I. (1034)

2.kniha
popisuje výpravu Břetislava I. do Polska, vyzdvižení ostatků sv. Vojtěch a jejich převezení do Prahy, 60 let zápasů mezi českými knížaty a Němci. Díl končí nástupem Břetislava II. (1092)



3.kniha
Tato část je považována za velmi spolehlivou, Kosmas se zde snaží oddělit pověsti od pravdy. Zaznamenává konečné zúčtování s pohanstvím za Břetislava II., sváry mezi Přemyslovci, násilné křtění Židů, občanskou válku mezi Přemyslovci a Vršovci, která končí za knížete Svatopluka vyhubením toho to rodu. Zaznamenává zde také zázrak se závojem sv. Ludmily, který odolal ohni (kap. 11). Poslední zápis je datován 30. května 1125, kdy vládne Soběslav I.

Kosmas není nestranný
Je silným zastáncem západního křesťanství, proto se v jeho kronice nenajde zmínka o východní vzdělanosti či staroslověnské liturgii a Velké Moravě.
I když je velkým obdivovatelem sv. Vojtěcha, úmyslně zamlčuje vše, co by mohlo třeba jen naznačit, že měl Vojtěch něco společného s východní vzdělaností a liturgií.
Hodně věcí a událostí z tehdejší doby zamlčuje či omlouvá. Do kroniky vložil i listinu papeže Jana XIII. o založení pražského biskupství. Tento opis je však považován za Kosmou falšovaný.
Objevují se také nepřesnosti a chyby, především v cizích jménech a časových údajích. Historikové dokázali, že mnohá data Kosmovy Kroniky se od skutečnosti liší místy až o desítky let. Např. hned první datum, které uvádí, je chybné. Jde o zmíněný křest Bořivoje, který Kosmas označuje rokem 894 (kniha 1, kap. 14) a píše, že „Hostivít zplodil Bořivoje, jenž první z knížat byl pokřtěn od ctihodného Metoděje, biskupa moravského, za časů císaře Arnulfa a krále moravského Svatopluka.“ (kniha 1, kap. 10). Ve zmíněném roce byl ale Metoděj již devět let mrtvý a Arnulf ještě nebyl císařem.
Tyto „nepřesnosti“ však mohou být způsobeny i chybami při opisech (písařské omyly).
V některých případech je však nenahraditelný – kronika např. obsahuje přesný opis Břetislavových „hnězdenských dekret“.

Cíl:
Cílem je podat dějiny Přemyslovské dynastie a pražského biskupství na počátku 12. stol. Snaží se také dostat sv. Vojtěcha na české nebe po bok sv. Václava. V Kosmově době byl totiž Vojtěch patronem Polska, v Čechách téměř neuctíván. Kníže Břetislav se jej pokusil roku 1039 přivlastnit českému křesťanství přenesením jeho ostatků z Polska do Prahy. Co Břetislav začal, to se Kosmas snaží dokončit. Proto také v první knize vkládá do úst pohanské kněžně Libuši proroctví o dvou zlatých olivách – tedy sv. Václavu a sv. Vojtěchu.

Kompozice kroniky
 Psáno středověkou latinou vysoké úrovně.
 V textu nalezneme bohemika = do latiny překládá česká lidová přísloví a úsloví, většinou jde o česká jména,
 Užívá leoninský hexametr – rýmuje se poloverš s koncem verše
 Konce vět jsou rytmizované - užívá klauzule (rytmické zakončení verše)
 Psáno prosimetrem = próza prokládaná verši
 Důležitá byla povinná místa (loci communes), kde čerpá z klasických autorů, jež neuvádí (středověký literát nebyl ceněn za původnost, ale za shromáždění podkladů a jejich důkladný opis)


Prameny:
Kosmas rozlišuje:
 bájivé vyprávění starců,
 hodnověrné vyprávění,
 vyprávění očitých svědků
 vlastní zkušenost.

 Vychází ale také ze starších českých rukopisů, které se nám nedochovaly, a také domácích análů.
 Zná ale Kristiánovu legendu, první dvě svatovojtěšské legendy (autoři Jan Canaparius, Bruno z Querfurtu), Kroniku Reginona z Prümu (tu do Prahy zřejmě dovezl sv. Vojtěch).
 Často odkazuje na pramen, ze kterého čerpá a odmítá se opakovat (např. kniha 1, kap. 17; o umučení sv. Václava). Základním zdrojem je, jako u dalších staročeských děl, Bible.







Pokračovatelé Kosmovi
Na Kosmovu kroniku přímo navazují dvě kronikářská sepsání 12. století, kroniky Mnicha sázavského a Kanovníka vyšehradského.
Dílo Mnicha sázavského a Kanovníka vyšehradského i Vypravování o odboji (viz níže) označujeme jako První pokračování Kosmovo, Text letopisného svodu, který je obsažen v tzv. rukopise Dražickém se chápe jako Druhé pokračování Kosmovo.

Mnich sázavský
V Sázavské klášteře měli v druhé polovině 12. století rukopis Kosmovy kroniky. V jejím původním textu však o existenci tohoto čtvrtého nejstaršího českého kláštera není ani zmínka. Sázavský klášter, založený na počátku třicátých let 11. století, měl totiž až do roku 1097 jako bohoslužebný jazyk církevní slovanštinu. Kosmas, jako zastánce latinského liturgického jazyka, Sázavský klášter ze své kroniky úplně vyškrtl. Některý z již latinských sázavských mnichů však doplnil text Kosmovy kroniky, který se v Sázavském klášteře nacházel, o události týkajících se kláštera až do roku 1162 i s popisem tehdejším událostí.
V současnosti však doplněná verze Kosmovy kroniky nevychází. Rozlišuje se mezi původní a rozšířenou Kosmovou kronikou, údaje doplněné do kroniky až po Kosmově smrti se vydávají samostatně jako kronika Mnicha sázavského.
Historikové dlouho řešili otázku, kolik lidí se na vzniku této kroniky podílelo. Palacký se např. přikláněl k názoru, že je dílem jednoho autora (i když již před ním bylo upozorněno, že v původním Sázavském rukopise jsou rozeznatelné nejméně dvě písařské ruce). Bachmann naproti tomu rozvinul teorii o čtyřech autorech. Novotný však po zvážení všech známých faktů došel k závěru, který platí dodnes: Sázavská kronika ve své dnešní podobě je díle jednoho autora.
Dílo Mnicha sázavského je první českou klášterní kronikou. – osudy kláštera se v ní prolínají s osudy země. Hlavní autorův zájem se však obrací k církevním záležitostem.
Dva rukopisy: Drážďanský rukopis (12./13. stol) shořel za 2. sv. války, Vídeňský rukopis (13. stol.)





Kanovník vyšehradský
Druhé kronikářské dílo bezprostředně navazující na Kosmovu kroniku je dílo neznámého Kanovníka vyšehradského. Ten však, na rozdíl od Mnicha sázavského, do Kosmovy kroniky nezasahuje, nýbrž na ni navazuje. Je v podstatě dějinami vlády knížete Soběslava I. , který byl pro autora vzorem. Tento text se proto nejčastěji vztahuje k osobě knížete, zároveň zde však autor zachytil nejdůležitější události politického i veřejného života, kterých byl svědkem. Hodnota této práce je znásobena faktem, že je psána účastníkem popisovaných událostí a příhod.
Zálibou Kanovníka vyšehradského bylo i pozorování astronomických jevů, které neopomněl ve svém díle zaznamenat a popsat. Proto je jeho kronika dodnes se zájmem zkoumána i astrology. Své sepsání končí Kanovník vyšehradský někdy na počátku čtyřicátých let 12. století podrobným vypsáním smrti svého oblíbeného knížete a jeho oslavným nekrologem.
O tom, že psal své dílo jako pokračování Kosmovy kroniky svědčí první věta, která se vztahuje ještě ke Kosmovu vyprávění.
Na rozdíl od Kosmy píše „dějiny současnosti“, slohem však zůstává daleko za Kosmou. Toto dílo se však řadí k nejdůležitějším pramenům českých dějin.
Dochováno v 5ti rukopisech: nejstarší je kapitulní Eratický rukopis ze 40. let 14. stol. Dále to jsou Fürstenberský , Roudnický , Muzejní , Břevnovský .

Asi za deset let poté připojil neznámý autor k letopisu Kanovníka vyšehradského i popis vlády knížete Vladislava II. Do vypravování je pojat i podrobný popis obléhání hradu Prahy na jaře roku 1142, z něhož vyplývá, že autor tohoto Vypravování o odboji měl jisté vztahy ke klášteru sv. Jiří na hradě. Byl to možná některý z kněžím kteří u tohoto ženského kláštera působili. Ve svém opisu totiž věnuje mimořádnou pozornost několika zázračným příhodám kolem ostatků sv. Ludmily, které byly v klášterním kostele sv. Jiří uloženy a které měly podpořit úsilí kláštera o její oficiální kanonizaci.

O Kosmově smrti se u svatovítské kapituly už nenašel kronikář, který by napsal „celou kroniku“. Někdy na přelomu 13. a 14. století se však našel neznámý pořadatel, která dal dohromady veškeré letopisy pojednávající o událostech, které se týkaly pražské kapituly i jejich biskupů, a dal jim jakousi jednotnou formu. Svým způsobem zasáhl do původní formy zápisků, proto je jeho svod třeba považovat za samostatné literární dílo.

Letopis Vincentiův
Má vysokou úroveň. Autor jako účastník většiny popisovaných dějů přináší spolehlivé informace o důležitých událostech Vladislavovy vlády, především však o vývoji obléhání Milána. V tomto směru patří k prvořadým pramenům nejen českého prostředí, ale evropského kontextu vůbec. Začíná kolem roku 1140 smrtí Soběslava I., pokračuje II. křížovou výpravou, které se účastní i Vladislav II. Zmiňuje se i Jindřichu Zdíkovi, jeho poutích a činnostech. Dopsáno roku 1167, kdy spis uprostřed věty končí. Vysoce předčí oba Kosmovy pokračovatele.

Letopis Jarlochův
Psal kroniku s větším časovým odstupem (20tá léta 13. stol.). Na rozdíl od svých předchůdců jako opat a řeholník vyzvedává církev a její názory (reforma), ke světským feudálům je zdrženlivější. Navazuje na Vincentia – jako on popisuje smrt biskupa Daniela v Itálii (mor), období vlády Vladislava II., psáno ve prospěch jeho syna, knížete Fridricha. Vloženo také vyprávění Ansberta, který se účastnil Barbarossova tažení do Svaté země.
Text končí rokem 1198 – Přemysl Otakar I. povýšen na krále.
Třetinu rukopisu tvoří hagiografie (legendy, bibliografie svatých) – především o Jarlochově učiteli Gotšalkovi.

kodex Dražický
Je druhé znění pokračování Kosmovy kroniky v rukopisech ze 14. – 16. stol., i když jeho první část vznikla asi dříve než dílo Mnicha sázavského. Nejstarším a pravděpodobně i nejvěrohodnějším rukopisem je rukopis kapitulní knihovny G5, nazývaný také kodex Dražický, protože byl před rokem 1343 sepsán pro biskupa Jana IV. z Dražic. Rukopis má 198 listů popsaných ve dvou sloupcích gotickou minuskulou. Psali jej dva písaři. První písař opisoval i Kosmovu kroniku s pokračováním a skončil seznamem českých panovníků. Druhý písař psal kroniku Františka , která navazuje na pokračování Kosmovy kroniky jako Secunda Pars Cronice, zatímco Kosmova kronika s pokračováním se tu nazývá Prima Pars Cronice Pragensis.
Pelzel a Dobrovský dospěli k závěru, že dílo psali dva různí autoři. První byl kanovník svatovítský, který navázal bezprostředně na poslední větu Kosmovy kroniky a skončil rokem 1142 slovy „In nomine domini Jesu Christi etc. Amen“ Pak po vynechání jednoho řádku jsou v rukopise výpisky z letopisu Jarlocha, opata milevského, z letopisu Vincenciova a jiné krátké chronologické poznámky.