Kosmas

Český kronikář, zakladatel českého dějepisectví, kanovník svatovítské kapituly. Vzdělání získal v Praze a v Lutychu, pravděpodobně navštěvoval i jiné evropské školy. Proslul jako autor nejstarší latinsky psané české prozaické kroniky, v níž vylíčil českou minulost od mýtického příchodu praotce Čecha až do vlastní smrti. Používal středověké i antické prameny a rád své vyprávění zpestřoval anekdotami nebo mravními či filosofickými úvahami. Kronika česká/Kronika Čechů (Chronica Boëmorum) (3 díly)


Kosmas - Kronika česká
Kroniku považujeme za první pokus o zaznamenání českých dějin a řadíme ji jako první neanonymní české literární dílo. Autorem byl Kosmas, který ji napsal latinským jazykem podle vzoru kroniky světa Reginona z Prumu.
Kosmas žil na přelomu 11. a 12. století, byl příslušníkem vrstvy českých vzdělanců. Vzdělání získal na pražské katedrální škole a v belgickém Lutychu, existují však domněnky, že navštěvoval řadu dalších evropských škol. Kroniku začal ukládat do psané podoby až ke sklonku svého života někdy okolo roku 1119 a zakončení se datuje společně s jeho smrtí. Ta se udává přesně na 21. října roku 1125. Ale jelikož pracoval i se svými vlastními paměti dalo by se říci, že na díle pracoval po celý život.
Kronika se skládá ze tří částí (3 knihy), z nichž pro nás je nejpřínosnější hned ta první, jelikož zachycuje velký časový úsek na poměrně malém prostoru. První knihu bych dále rozdělil na dvě části, nedatovanou a datovanou. Ta první nedatovaná vypráví o slovanském příchodu do naší oblasti a průvodních českých dějinách. V této části na mne kronika zapůsobila velmi nejistým a nepřesným dojmem, vždyť také Kosmas čerpal z vyprávěných nebo již zaznamenaných legend. Často odkazuje na již vytvořená díla a připomíná, že by se nerad opakoval. Datovaná část začíná narozením knížete Bořivoje na konci 9. století. Historikové dokázali, že se mnohá data liší od skutečnosti místy i o desítky let. To může znamenat nepřesnost dostupných informací, nebo Kosmas mátl úmyslně. Já bych se spíše přiklonil k té první variantě, protože oceňuji snahu o přesné údaje. Navenek tak Kosmas působil sebejistě a pro těch pár let se nic nestalo. Pro nás však fakt datových chyb ubírá na důvěryhodnosti, kterou podpoří i autorovo časté používání přímé řeči, každý z nás si dnes dokáže představit, jak moc musely být informace pozměněny vlivem několika generací.
Druhá a třetí kniha působí kompaktněji.
Kosmas zde čerpá z doznání žijících lidí, kteří mu vyprávějí, co si pamatují. To bylo samozřejmě přesnější, ale díky té "nedávnosti" proběhlých dějin se setkáváme s novým problémem. Tím má být jistá návaznost na tehdejší probíhající události. Kosmas nechtěl přijít o přízeň svých nadřízených, tak musel upravovat dějiny do přijatelné formy. To samé mohlo platit i o lidech, kteří mu doznávali. Je škoda, že Kosmas nemohl pojednávat o své době v plném rozsahu, jistě by jsme byli obohaceni o spousty nových poznatků, ale na druhou stranu mohl upadnout v nemilost a celé jeho dílo by přišlo nazmar.
Kosmas pojal svou práci jako souhrn českých událostí, která byla směřována hlavně k jeho vrstevníkům. Neměl přímo v úmyslu zanechat svědectví nastupujícím generacím. Předpokládám, že tento fakt měl významný vliv na formu, kterou byla kronika napsána. V kronice jsou zřejmé antické motivy, z čehož lze usoudit, že si Kosmas nastudoval dostupnou literaturu a právě ta římská antická pro něj byla nejdostupnější. Z antiky si bral příklad a zapojil ji hlavně do nedatované části první knihy. Upoutalo mě Kosmovo zaměření na čtenáře, pro kterého udělal maximum. Doplňoval nudnější pasáže svými nápady, a to tak chytře, že se podstata starých příběhů téměř nemění.
Je pozoruhodné, jak kronika předběhla svou formou dobu, je přitažlivá i po tolika letech. Překvapila mne svou nevelkou rozsáhlostí a formou, jakou mi byla podána. Nedělalo mi žádné problémy chápání historických souvislostí. Uvítal jsem stránkový slovníček méně známých pojmů, ve kterém jsem potřeboval listovat jen ze začátku.
Kosmas byl první a ti mají většinou nejtěžší úlohu. Je vcelku jisté, že se své role zmocnil znamenitě a postavil tak základní kámen k dalšímu rozvoji české literatury.

Kosmas - Kronika česká
Kosmas žil v době, kdy už definitivně zvítězilo křesťanství nad pohanstvím, a kdy latinská kultura úplně vytlačila vzdělanost staroslověnskou. Jako odchovanec západní kultury, vzdělaný v zahraničí a značně na svou dobu zastaralý, neklade proto do své kroniky zmínku o slovanské liturgii a vzdělanosti. Kosmas založil tradici našeho dějepisectví. Jeho kronika má základní důležitost jako historický pramen, ale je třeba je cenit i jako dílo umělecké. Kosmas se projevuje jako vynikající vypravěč. Píše a přejímá však koncepci kristiánovu, podle níž je přemyslovský stát dědicem Velké Moravy. Líčil české dějiny od nejstarších dob až do současnosti. Svým dílem sledoval totiž politický cíl, chtěl jím přispět k upevnění českého feudálního státu. Svá díla psal na počátku 12. století.
Lidé tehdejší doby neměli závor, neznali slova mé, tvé, nezavírali dobytek na noc, protože nabylo loupežníků. A jak šel čas, lidem se zachtělo více jmění, začali prudší ohně. Mezi nimi povstal jeden muž jménem Krok, podle něhož je znám hrad u vsi Ztečna. Byl to muž za svého věku naprosto dokonalý, bohatý statky pozemskými, rozvážný, důmyslný. K němu se sbíhali jak k úlům lidé nejen vlastního jeho rodu, nýbrž i z celé země všichni, aby je rozsuzoval. Tento znamenitý muž neměl mužské potomky, nýbrž tři dcery. Nejstarší se jmenovala Kazi, znala byliny. Ctihodná Teta byla z dcer Krokových druhá, žena jemného citu a bez muže svobodně žila. Ta vystavěla hrad na vrcholu strmé skály u řeky Mže a nazvala jej Tetín. Třetí, věkem nejmladší, byla Libuše, ta vystavěla též hrad u vsi Ztečna a nazvala jej Libušín. Kosmas píše v tomto díle hlavně o Přemyslovcích a feudálech. Děj kroniky, rozdělený do tří částí, se odehrává v Čechách, od pohřbu Bořivoje I., až po smrt knížete Vladislava I. I. část: První kniha obsahuje báje a pověsti, které byly už hodně pozměněny, proto se v nich nevyskytuje moc pravdivého základu. Vypráví příběhy od smrti Bořivoje I. až po úmrtí knížete Oldřicha. II. část: Druhá kniha vypráví o událostech od nastoupení Břetislava I. až po nastoupení po nastolení vlády Břetislava II. v roce 1092 n. l. V této knize jako jediné Kosmas čerpá ze svých zážitků, v jiných knihách se odvolává na výklady svědků. III. část: Třetí kniha líčí České dějiny v podobě pověstí od roku 1093 n. l. až po smrt knížete Vladislava I. Ke kronice existují ještě dodatky, které jsou někdy považovány za knihu čtvrtou, ale to není oficiální. popis: Kosmova kronika je nejstarší Českou dochovanou kronikou. Autor této knihy byl děkanem v pražském kostele. Začátek díla se datuje přibližně od roku 1110 n. l., avšak některé prameny uvádějí 1119-1122.

Vladislav Vančura: Obrazy z dějin národa českého
Kosmas

Obsah
Příběh se odehrává v 12. století. Hlavní postavou je kanovník Pražské kapituly Kosmas. Žije spokojeně s manželkou Božetěchou v pražském kanovnickém domě. Kosmas není vybíravý v jídle, ale je vybíravý v literatuře. Má zálibu v historických spisech a jako latinskému kanovníku mu nevadí ani pohanské, ani staroslověnské spisy. Za účelem vyprávění si zve do svého příbytku různé starce a žebráky a dává jim za to jídlo a peníze. Od roku 1114 k němu dochází čtyři starci: pohan zvířecího výrazu, chromý zajatec, který přišel ve válce o ruku, bývalý výborný lučištník a uprchlý otrok. Jednání kanovníka s pohany a chudými bylo proti řádu, ale Kosmas toho nedbal.
Vypravované příběhy pro něj byly přednější. Ve stejném domě jako Kosmas žil i magister Bruno. Jedinou jeho zálibou byly knihy, veškerý svůj čas věnoval opisování latinských legend. Bruno s Kosmou se neměli rádi, kvůli dávným sporům o nového probošta. Kosmas prosazoval kněze Šebíře. Bruno neviděl rád Kosmovo scházení se s chudými a pohany a poslal na zmíněnou čtveřici služebnictvo. Starci se domnívali, že na ně služebníky poslal Kosmas a již k němu nepřišli. Chudáci, kteří docházeli ke Kosmovi se seznámili se sázavským mnichem, který byl vyhnán při rušení jeho řádu. Přišla velká sucha, starci neměli co jíst, a tak se znova vydali za Kosmou. Kosmovi ale tehdy stonala žena a neměl na ně ani pomyšlení. Dva ze žebráků: chromý zajatec a mnich se vydali na pohanské pohřebiště, o kterém jim řekl jeden ze starců, když umíral po zbití služebnictvem. Žebráci ovšem na pohanském pohřebišti nenajdou slíbené zlato, ale ošklivou pohanskou modlu. Vezmou ji Kosmovi, ale ten je s ní vyhodí. O pár dní později zemře Božetěcha. Za Kosmou přijíždí Šebíř, aby ho utěšil a po krátké době i magistr Bruno. Všichni se usmiřují a Kosmas jim ukazuje kroniku, kterou sepsal. Mezitím na nedalekém poli zakopávají žebráci hrušky a jsou chyceni biřicem. Ten objeví pohanskou modlu a tělo pochovaného pohana. Probíhá krátký spor o to, zda do kroniky patří i staroslověnské období. Po krátkém sporu Kosmas do kroniky staroslověnské období nepřidá. Postava Kosmy
Podle mého názoru byl Kosmas na svou dobu nesmírně moudrý a osvícený člověk. Důkazem toho je, že se zajímal o historii bez většího náboženského zanícení, které bylo tak charakteristické pro tehdejší dobu. Snažil se být objektivní ke všem jazykům a obdobím historie. Ovšem i on měl své meze a když mu žebráci přinesli pohanskou sošku, bez milosti je vyhnal. Jinak to byl člověk dobrácký, uměl si užívat života a snažil se pomáhat ostatním.