Lenin Vladimír Iljíč

Vladimír Uljanov-Lenin se narodil 22.dubna 1870 v Simbirsku na břehu řeky Volhy. Tam prožil své dětství a mladá léta. Jeho otec Ilja Nikolajevič vystudoval gymnázium a později kazaňskou univerzitu. Vyučoval matematiku a fyziku. Později byl jmenován inspektorem a pověřen řízením základního školství Simbirské gubernie. Matka Marie Alexandra Uljanová žila za svobodna ponejvíce na venkově. Jako lékařova dcera mohla získat vzdělání v rodinném kruhu. Složila externě zkoušky a získala diplom učitelky pro školy prvního stupně. Znala několik jazyků, měla ráda hudbu, hrála na klavír, věnoval se ručním pracím. Celý svůj život zasvětila rodině a výchově dětí. V rodině Uljanových bylo šest dětí – Alexandr, Anna, Vladimír, Marie, Dmitrij a Olga, která záhy zemřela. Ze všech dětí se staly revolucionáři.

Vladimír nastoupil v devíti letech na gymnázium. Zajímal se o literaturu, dějiny, studoval jazyky včetně latiny a řečtiny. Revoluční smýšlení se projevovalo již v slohových pracích na gymnáziu. Ve dnech, kdy Vladimír skládal maturitní zkoušky, došla jeho rodičům zpráva o zatčení a později popravě jeho nejstaršího bratra Alexandra, studenta petrohradské univerzity, za přípravu atentátu na cara Alexandra III.
Vladimír se chtěl dále vzdělávat a začal studovat na právnické fakultě kazaňské univerzity. Nestudoval ale dlouho. V prosinci roku 1887 se zúčastnil revoluční akce studentů, načež byl z univerzity vyloučen a uvězněn. Rozhodnutím úřadů byl vyhoštěn do osady Kokuškina, 40km od Kazaně. Bylo nařízeno, aby byl neustále pod přísným tajným dohledem. Na podzim roku 1888 mu bylo poveleno vrátit se do Kazaně – na univerzitu se ale nedostal. Také žádost o vydání cestovního pasu a o povolení studovat v zahraniční bylo zamítnuto. Na jaře 1890 bylo Leninovi povoleno externě složit zkoušky na právnické fakultě petrohradské univerzity. Zkoušky složil na výbornou.
V srpnu roku 1893 se Lenin přestěhoval do Petrohradu. Příjezdem do Petrohradu, který žil ve znamení bouřlivého společenskopolitického dění, začala v Leninově činnosti nová etapa, etapa bezprostředního boje za vytvoření marxistické strany v Rusku. V Petrohradě se týkal s proletáři, kteří tvořili předvoj třídních bojů, a stal se z něho dělnický vůdce. Na jedné schůzce petrohradských marxistů se seznámil s Naděždou Konstantinovou Krupskou, učitelkou v nedělní dělnické škole. Toto seznámení se stalo začátkem jejich hlubokého přátelství a společné cesty životem.

V roce 1895 se Leninovi podařilo odjet do zahraničí, aby navázal bezprostřední styk s marxistickou skupinou Osvobozená práce. Za hranicemi studoval dělnické hnutí v západoevropských zemích a seznámil se osobně s činiteli mezinárodního socialismu.

Po návratu se ještě aktivněji zapojil do revoluční práce mezi petrohradským proletariátem. Pod jeho vedením byl založen Svaz boje za osvobození dělnické třídy. Carská policie sledovala činnost Svazu boje a zasadila mu těžký úder – v noci z 8. na 9. prosinec 1895 byl Lenin spolu s dalšími vedoucími činiteli zatčen.

Celých 14 měsíců byl v samovazbě. V únoru roku 1897 byli Lenin a další členové Svazu boje z rozhodnutí úřadů vypovězení na 3 roky na východní Sibiř. Místo Leninova vyhnanství byla zapadlá sibiřská ves Šušensko při úpatí Sajanských hor. Tam za ním přijela Krupská, rovněž vypovězena po procesu se Svazem boje. V Šusenském se vzali a celou další cestu boje za komunistické ideály prošli spolu. Ve vyhnanství Lenin hodně četl a psal. Napsal přes 30 teoreticky i politicky významných prací. Dokončil například svůj klasický spis Vývoj kapitalismu v Rusku.

V roce 1898 se konal I. sjezd zástupců několika sociálně demokratických organizací Ruska. Vyhlásil vytvoření Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. Strana však fakticky založena nebyla. Sjezdu se nepodařilo semknout sociálně demokratické organizace ani ideově, ani organizačně.
29. ledna 1900 přešel očekávaný konec vyhnanství. Ještě téhož dne odjel Lenin se svou ženou a její matkou ze Šušenského. Jejich cesta vedla do Ufy, kde si Krupská měla odpykat ještě jeden rok vyhnanství. Leninovi nebylo povoleno žít v metropoli ani v mnoha dalších městech.

V létě roku 1900 odjel Lenin do Švýcarska. Začala jeho první nucená emigrace. V Ženevě jednal se členy skupiny Osvobození práce o vydávání všeruského dělnického listu, který se měl stát kolektivním propagátorem a připravit založení strany. Byť se značnými potížemi, ale přece bylo dosaženo dohody o společném vydávání časopisu, který dostal symbolický název Jiskra. Lenin byl zakladatelem, hlavním organizátorem, faktickým vedoucím redaktorem a vůbec duší celé Jiskry. Jiskra byla tajně dopravována do Ruska a ilegálně rozšiřována. Popularita mezi dělníky rychle rostla.

II. sjezd Sociálně demokratické dělnické strany Ruska se konal v červenci až srpnu roku 1903. Zahájil své jednání v Bruselu, ale po zásahu policie byl přeložen do Londýna. Na sjezd přijelo 43 delegátů z 26 organizací. Došlo k ostrému boji. II. sjezd však i přesto svůj úkol splnil. Vytvořil marxistickou stranu dělnické třídy v Rusku na ideových, organizačních a taktických zásadách, které vypracovala leninská Jiskra. Na sjezdu se strana rozdělila na dvě křídla: revoluční – složené z Leninových stoupenců, kteří získali ve volbách do vedoucích stranických orgánů většinu hlasů (začalo se jim říkat „bolševici“), a oportunistické, menševické. Bolševici ztělesňovali rysy a vlastnosti proletářské strany nového typu. II. sjezd SDDSR tedy fakticky položil základ bolševické strany, strany vybudované podle zásad leninismu.
Brzy po sjezdu se menševici dali cestou otevřeného rozkolu ve straně a sabotovali sjezdová usnesení. Lenin odhaloval rozbíječskou protistranickou činnost menševiků, mezi nimi i Trockého, který se postavil proti leninským myšlenkám o straně a připojil se k menševikům.

Za jeden z nejdůležitějších charakteristických rysů proletářské strany nového typu, za nezbytnou podmínku jejího rozvoje a úspěšného plnění jejího poslání, pokládal Lenin nejužší spojení komunistů s celou dělnickou třídou, se všemi pracujícími. Lenin zdůrazňoval, že komunistická strana musí být komunistickou nejen podle názvu, ale i svou praxí. Proto je důležité jak její složení, tak i to, „kdo ji vede, jak si počíná a jaká je její politická taktika“.

Rusko spělo k demokratické lidové revoluci. Začala 9.ledna 1905 krvavými událostmi v Petrohradě. V tento den carská vláda utopila v krvi pokojnou demonstraci dělníků. Tato událost otřásla celou zemí a znamenala začátek revoluční bouře, která trvala v Rusku přes dva roky.

Na jaře roku 1905 se v Londýně konal III. sjezd SDDSR. Menševici odmítli účast na sjezdu a uspořádali v Ženevě svou vlastní konferenci. Po sjezdu napsal Lenin knihu Dvě taktiky sociální demokracie v demokratické revoluci, v níž podal usnesení sjezdu bolševiků a menševické konference a ukázal, v čem je mezi nimi zásadní rozdíl. V díle zobecnil zkušenosti z revolučních bojů a zdůvodnil právnost linie bolševiků.
V konkrétních podmínkách ruské revoluce měl Lenin za to, že jenom všelidové ozbrojené povstání může vést ke svržení carismu, zlomit tuhý odpor jeho byrokratické policejní mašinérie.

Ruská revoluce narůstala. Na podzim dosáhl třídní boj obrovské intenzity. V říjnu došlo k všeruské politické stávce, jež donutila cara vydat manifest, v němž se proklamovaly určité politické svobody a slibovalo se vytvoření „parlamentu“ – Státní dumy se zákonodárnými funkcemi.

V listopadu roku 1905 se Lenin vrátil z emigrace do Petrohradu. Řídil činnost ústředního a petrohradského výboru bolševiků, přípravu ozbrojeného povstání a práci redakčních listů.

Prosincové ozbrojené povstání ale utrpělo porážku. Revoluce začala ustupovat, ale i na ústupu pokračovala v boji.
V dubnu roku 1906 se ve Stockholmu konal IV. sjezd SDDSR, jehož se zúčastnili jak bolševici, tak menševici.
Když zesílilo policejní pronásledování, přestěhoval se Lenin koncem léta do Finska. Na jaře roku 1907 se v Londýně konal V. sjezd SDDSR, který projednával důležité otázky – vztah k buržoazním stranám, taktiku ve Státní dumě, vztahy mezi proletářskou stranou a odbory.

Carismu se v náporu revolučních sil udržel a začal se mstít. Především bolševici byli krutě pronásledování. Stovky jich byly popraveny, tisíce uvězněny, poslány na nucené práce a do vyhnanství. Lenin v prosinci roku 1907 odjel do Stockholmu a po příjezdu Naděždy Konstantinovny odjeli spolu do Ženevy. Začala druhá emigrace, která trvala téměř 10let. První rok žili ve Švýcarsku a koncem roku 1908 se přestěhovali do Paříže.

V lednu roku 1912 se konala v Praze pod Leninovým vedením VI. (Pražská) všeruská konference SDDSR, které se vedle bolševiků zúčastnili tzv. menševici-straníci, kteří byli pro zachování marxistické strany v Rusku. Konference určila úkoly strany pro období nového vzestupu revoluce a zvolila nový ústřední výbor. Pražská konference sehrála velkou úlohu v upevnění proletářské strany jako vedoucí síly dělnického hnutí v Rusku.

Lenin byl nesmiřitelný vůči rasismu a šovinismu. Ostře kritizoval buržoazní nacionalismus, snahu povyšovat jeden národ nad jiné, požadovat pro nějaký národ výsady, rozdělovat pracující různých národností, zastírat třídní rozpory, obětovat zájmy světového osvobozeneckého hnutí nesprávně chápaným národním zájmům.

V únoru roku 1917 došlo v Rusku k buržoazně demokratické revoluci, která svrhla carské samoděržaví a byla úvodem k Velké říjnové socialistické revoluci.

Jakmile se rozlétla zpráva o únorové buržoazně demokratické revoluci v Rusku, Lenin ihned přistoupil k jejímu rozboru a k vypracování úkolů strany a dělnické třídy. V Dopisech z daleka formuloval základy nové politické linie strany a vytyčil úkol boje za vítězství socialistické revoluce.

Únorová revoluce vytvořila zvláštní situaci: v Rusku vzniklo dvojvládí. V metropoli a v dalších městech zakládaly masy sověty, které ztělesňovaly revolučně demokratickou diktaturu proletariátu ve svazku s rolnictvem. Buržoazně statkářské strany vytvořily prozatímní vládu – orgán buržoazní diktatury.
Dne 16.dubna 1917 se Lenin vrátil z emigrace do Ruska. V hlavním městě ho nadšeně vítaly tisíce dělníků a vojáků.
Lenin vycházel z toho, že buržoazní revoluci v Rusku lze pokládat za ukončenou, protože moc přešla do rukou buržoazie. Nebyly však vyřešeny nejdůležitější otázky buržoazně demokratické revoluce – půda zůstala statkářům a nebyl odstraněn národností útlak. Buržoazní prozatímní vláda neměla v úmyslu tyto otázky řešit. To mohla dokázat jenom socialistická revoluce, povolaná nastolit diktaturu proletariátu. A jenom socialistická revoluce mohla vyřešit nejaktuálnější problém té doby – dát lidem mír.

Lenin dal straně akční plán pro novou etapu revoluce. VI.sjezd SDDSR, který se sešel koncem července 1917, orientoval stranu v duchu Leninových idejí na přípravu ozbrojeného povstání a stal se tak sjezdem bojové přípravy socialistické revoluce.
V polovině září 1917 Lenin vytyčuje úkol prakticky připravit ozbrojené povstání. Píše ústřednímu, petrohradskému a moskevskému výboru strany dopisy Bolševici musí převzít moc a Marxismus a povstání.

V zemi dozrály podmínky pro úspěšné povstání, které mělo svrhnout buržoazii a odevzdat moc dělnické třídě, sovětům.
Dne 23.října se konalo tajné zasedání Ústředního výboru bolševiků. Byla přijata rezoluce o ozbrojeném povstání. Pro řízení povstání vytvořil ÚV politické byro v čele s Leninem.
Nastaly rozhodující dny útoku. Bolševici byli všude. Používali všech forem a metod mobilizace a organizování mas pro boj za moc sovětů. A když ráno 6.listopadu (24.října podle starého kalendáře) chtěla prozatímní vláda udeřit proti revoluci, narazila na rozhodný odpor. Události se vyvíjely závratnou rychlostí.

7.listopadu (25.října) v 10hodin ráno uveřejnil vojenský revoluční výbor Leninovo provolání Občanům Ruska! Pravilo se v něm: prozatímní vláda je svržena. Státní moc přešla do rukou orgánu petrohradského sovětu dělnických a vojenských zástupců.
Večer, v 9hodin 40minut, zaburácel na křižníku Aurora signální výstřel z děla, který znamenal začátek útoku na Zimní palác. Ke druhé hodině ráno byl palác obsazen a ministři Prozatímní vlády byli zatčeni.

Mezitím byl zahájen II. všeruský sjezd sovětů dělnických a vojenských zástupců. 8.listopadu byl pojednáván dekret, který navrhoval ukončení všech probíhajících válek, a dekret o půdě. V něm se pravilo, že všechny statkářské, carské a klášterní pozemky s živým i mrtvým inventářem a hospodářskými budovami se předávají pozemkovým výborům a újezdním sovětům rolnických zástupců. Sovětská moc tak darovala rolníkům přes 150mil. půdy a současně zrušila veškeré jejich dluhy státu a statkářům.
Sjezd sovětů přijal leninské dekrety o míru a o půdě, vytvořil sovětskou vládu – radu lidových komisařů (RLK) v čele s Leninem a zvolil všeruský ústřední výkonný výbor (VÚVV).
Pod Leninovým vedením komunistická strana a sovětská vláda zorganizovaly nový státní aparát, provedly konfiskaci statkářské půdy, znárodnily veškerou půdu, banky, velkoprůmysl a dopravu, zavedly monopol zahraničního obchodu, likvidovaly národnostní útlak, vytvořily dělnickorolnickou milici a Rudou armádu.

Jako první se pokusil vystoupit proti sovětské moci bývalý předseda sesazené prozatímní vlády Kerenskij. Armáda, na kterou spoléhal, ho ale nepodpořila. Během několika dní byla vzpoura potlačena. Jedna kontrarevoluční akce následovala za druhou. Hned v první den roku 1918 došlo k nezdařenému pokusu o atentát na Lenina. Všechny protisovětské akce vnitřní i zahraniční kontrarevoluce však zkrachovaly.

Organizace nové státní moci a jejího aparátu byla zakotvena v usneseních III.všeruského sjezdu sovětů v lednu 1918.
Dne 11.března 1918 přesídlila vláda a ústřední výbor strany z Petrohradu do Moskvy, která se stala hlavním městem sovětského státu.

Brzy vznikla velká koalice protisovětských sil. Skládala se z vnitřní bělogvardějské kontrarevoluce a agresivních sil cizích interventů z armád Anglie, Německa, Itálie, USA, Francie a Japonska. Obsadili rozlehlé oblasti Severu, Dálného východu, Sibiře, Střední Asie, Zakavkazska, vtrhli do Pobaltí, Běloruska a na Ukrajinu. Ve vnitřních oblastech země vypukly kontrarevoluční vzpoury. Ale koncem roku 1920 se udržovala už jen jednotlivá ohniska kontrarevoluce, která byla likvidována později.

Zdivočelá kontrarevoluce se rozhodla s Leninem zúčtovat. Dne 30.srpna 1918 po shromáždění v bývalém Michelsonově závodě vyšel Lenin na ulici zamířil k automobilu. V tom okamžiku byl zasažen výstřely eserské teroristky Fanny Kaplanové a těžce raněn. Již za dva týdny po atentátu začal Lenin opět pracovat.
V březnu 1921 se konal X.sjezd KSR, který určil strategii přechodu k socialismu. Její realizace byla spojena s obratem od tzv. politiky válečného komunismu k nové ekonomické politice. Sjezd také schválil usnesení o zavedení naturální daně místo povinného odvádění všech přebytků produkce zemědělců.

V únoru 1921 bylo z Leninovy iniciativy vytvořeno jediné plánovací ústředí – Státní plánovací komise. Jejím hlavním úkolem bylo vypracování jednotného celostátního hospodářského plánu, způsob a postup při jeho uskutečňování.
V květnu 1922 Lenin vážně onemocněl, ale již začátkem října se vrátil ke svým povinnostem.

Celá činnost strany pod vedením Lenina potvrzovala, že komunisté vytrvale vytvářeli a upevňovali dobrovolný svazek národů – Svaz sovětských socialistických republik.

Plenární zasedání ústředního výboru strany 6.října 1922 schválilo příslušnou rezoluci a uložilo komisi ústředního výboru, které předsedal Stalin, aby vypracovala návrh zákona o vytvoření SSSR. Leninův návrh získal vřelou podporu.
V prosinci 1922 se Leninův zdravotní stav opět velmi vážně zhoršil a lékaři mu zakázali pracovat. Proto se I.všesvazový sjezd sovětů konal za jeho nepřítomnosti. Sjezd chválil Deklaraci a Smlouvu o vytvoření SSSR.

Dne 10.března 1923 se Leninovi znovu velice přitížilo. V květnu byl převezen do Gorek a postupně mu začalo být lépe. V lednu 1924 se však jeho zdravotní stav nečekaně zhoršil.
Dne 21.ledna 1924 v 18:50hod. Vladimír Iljič Lenin skonal. V noci se sešlo mimořádné zasedání ústředního výboru strany a ráno oznámil rozhlas zprávu o smrti Lenina celému světu.
27.ledna byla rakev se zesnulým Leninem přenesena z Domu odborů na Rudé náměstí a vystavena. V 16hod. se rozezvučely tisíce továrních sirén, zazněly dělostřelecké salvy a rakev byla za doprovodu smuteční hudby uložena do mauzolea u kremelské zdi.



POUŽITÁ LITERATURA:
V. Zevin, G. Golikov; Vladimír Iljič Lenin – stručný životopis; Praha 1976
V. Zevin; Lenin; nakladatelství Tiskové agentury Novosti 1973