Werich Jan

Jan Werich (1905 – 1980)

Úvod:
Jan Werich byl herec, dramatik, prozaik, esejista a básník, autor písňových textů, významný představitel české meziválečné avantgardy, spojující umělecký, zvláště divadelně dramatický program s perspektivou nové společenské organizace i ušlechtilejších vztahů mezi lidmi. Nejraději pil irskou whisky, Svoje paměti by začal tím, jak šel se svým bratrancem Jardou Kopeckým na ryby a založení Osvobozeného divadla přirovnává k založení Anglikánské církve.

Životopis:
Jan Werich se narodil 6.2.1905 v Praze. Od podzimu 1916 studoval na reálném gymnáziu v Křemencově ulici a po maturitě (1924) na právnické fakultě Karlovy univerzity. Vysokoškolská studia nedokončil a od roku 1927 se natrvalo věnoval divadelní činnosti. Už během studií na gymnáziu se seznámil se svým pozdějším partnerem Jiřím Voskovcem a toto přátelství se ještě více upevnilo po Voskovcově návratu z Dijonu. Oba mladé umělce spojoval zájem o film, jehož novinky Werich příležitostně recenzoval v Českém filmovém světě a v magazínu Přerod. Brzy po nástupu zvukové éry začala i jejich spolupráce s českým filmem. Před svým odchodem do emigrace natočili čtyři filmy: Pudr a benzín (1931), Peníze nebo život (1932), Hej rup! (1934) a Svět patří nám (1937). Werich sám pak vytvořil ještě hlavní roli ve filmu U nás v Kocourkově (1934). První společná hra Voskovce a Wericha Vest pocket revue měla premiéru na malostranském jevišti Umělecké besedy 19.4.1927. Ve vlastní režii v ní vytvořily dvojici klaunů se vzory v pantomimickém a absurdním humoru němých filmových grotesek. Bez vlivu na jejich jevištní projev nezůstalo ani dadaistické slovní žonglérství Vlasty Buriana.
Nežli se Osvobozené divadlo stalo r. 1929 výhradně scénou Voskovce a Wericha, střídali se jejich revue s Honzlovými inscenacemi avantgardních her, vybíraných Vítězslavem Nezvalem. Jedenáctiletá činnost Voskovce a Wericha skončila nedlouho po mnichovských událostech, když jim byla vládou tzv. druhé republiky odňata divadelní koncese pro vyhraněně pokrokovou politickou orientaci, která prý mohla vést k nežádoucí odezvě v hledišti. Neuskutečnila se ani připravovaná premiéra nové hry Hlava proti Mihuli, nová adaptace Nestroyovy frašky a divadlo bylo 9.11.1938 uzavřeno. V divadelní práci pracovali oba umělci v USA. Až do konce druhé světové války hráli jek anglicky pro americké publikum, tak i česky pro krajany. Marně se snažili prosadit i v Hollywoodu, nicméně jejich hlavním polem působení se stalo české vysílání amerického rozhlasu, kde vystupovali i v politicky bojovných pořadech s aktuálními texty pro Ježkovy melodie. Na pražské jeviště se Werich vrátil po svém návratu do Čech (1945) v postavě Sherida Whitesieda z americké hry Harta přišel na večeři v Realistickém divadle (1946). Po Voskovcově návratu (1946) obnovili divadle W+V revue Pěst na oko (1947 – 48). Ještě než Voskovec znovu odešel do Ameriky, nastudoval hudební komedii Divotvorný hrnec (1948), v níž Werich vytvořil postavu vodníka Čochtana. Jako člen divadle v Karlíně pak ještě (spolu s Vlastou Burianem) ve hře Nebe na Zemi. R.1955 se ujal uměleckého vedení Divadla satira, které přejmenoval na Divadlo ABC. Nemoc vyřadila z pravidelné divadelní činnosti, nezbavila ho však možnosti vystupovat občas v rozhlase, v televizi, ve filmu, někdy i na jevišti. Vedle menších rolí v Psohlavcích, Pádu Berlína a Hudbě z Marsu vytvořil několik nezapomenutelných postav ve filmech Císařův pekař aneb pekařův císař (1951), Byl jednou jeden král (1955), Až přijde kocour (1963). Dále natočil filmy: Kočár největší svatosti (1965), Jindřich VIII. (1968), Uspořená libra (1964), Medvěd (1963), Slzy, které svět nevidí (1966). Jak před válkou, tak i po ní Werich hodně cestoval. V roce 1951 získal titul laureát státní ceny, v roce 1963 byl jmenován národním umělcem. Zemřel 31.10.1980 v Praze.