Strakonický dudák

Literární dílo s charakteristikou postav,
kontrolní slohová práce – domácí:

J.K.Tyl: Strakonický Dudák

Můj postoj k literatuře, o které se musím učit, je vesměs chladný: nikdy mi žádné z děl jmenovaných o hodinách nepřišlo natolik zajímavé, abych o něm začal přemýšlet jako o mé případné (a připouštím, že velice nečasté) četbě. Náměty děl jsou pro mě jak obnošené tvídové sako, nepadnou a nepadnou do očka... Jsem možná moderní člověk a chci ze všeho příliš vzrušení, ale teď po přečtení Strakonického Dudáka jsem svůj náhled na četbu „staré školy“ výrazně změnil. Zajímá Vás jak?

Prostředí této hry je nejspíše všem čtenářům dobře známé: Tylův popis, ať je jakkoli zkreslený, naplňuje i mé představy o životě tehdejší doby a během čtení jsem se s některými situacemi dokázal více než ztotožnit. Prostředí ve hře se často mění, a proto jsem se mohl při svém čtení cítit jako na lidové slavnosti, vzápětí se přenést do exotického orientu a nakonec dýchat tuhou atmosféru tajemného popraviště. V této hře vystupuje celý rej postav: Švanda, právě ten „strakonický dudák“, který na sebe strhává pozornost svým kouzelným hraním na dudy stejně jako naprosto nečekaným chováním;
Dorotka, venkovské děvče z bohatší rodiny, které miluje Švandu i přes nezviklatelný nesouhlas jejího pana otce;
Vocilka, slizký had, který podlézavým příživnickým způsobem jemu vlastním obírá ostatní ačkoli se tváří právě jako nejlepší kamarád;
Kalafuna, dobrý člověk s velkým srdcem;
Rosava, lesní víla a matka Švandova, která udělá pro mateřskou lásku i tu největší oběť a nakonec
Trnka, otec Dorotky, s vojínem Šavličkou, dva „důvodi“ Švandovy cesty do světa. Děj začíná v hospodě, kde se Švanda od Šavličky dovídá, jak by si mohl případně vydělat na svatbu s Dorotkou. Ten mu vypráví o zemích dalekých předalekých, kde se za muziku sypou tolary jeden za druhým, a nápad byl na světě...

Ústřední postavou celého románu je na první pohled úplně typický jinoch připomínající chvílemi pohádkového Hloupého Honzu. To by ovšem nebyl romantismus romantismem, aby nebyl Švanda zahalen tajemstvím, či nějakou jinou typicky romantickou vlastností. Dorotčin milý totiž nezná svoji matku, natož otce, což mu velice chybí a vevnitř sžírá. Pokaždé, když vidí jakoukoli matku s hrajícími si dětmi, potají si přeje, aby mu bývalo bylo totéž umožněno také. Jeho matka bývala lesní vílou, která se svým synem nesmí ani promluvit, dokud nevyhraje sázku s Lesanou, panovnicí nad lesními pannami, divými ženami a polednicemi. Pod nátlakem svého drahého syna ovšem přísný zákaz Lesanin poruší, když jej slyší bědovat nad svým osudem, zatímco je lapen ve vězení. Švanda si tehdy stěžuje na své dětství bez matky, na lásku, které nebylo přáno, lituje svých činů, kterými odsoudil sebe sama i svou milou do vězení. Před odchodem do světa byla pro něj Dorotka vším, ale pokažen Vocilkovými slovy na Dorotku postupně zapomíná, přestává myslet na důvod, proč šel do světa a oddává se světským radovánkám, rozhazuje: co si vydělá hraním na dudy očarované lesními vílami, do dalšího večera opět zmizí. Slepě a trochu i naivně důvěřuje svému kamarádovi Vocilkovi a nevšímá si, že ho tenhle plaz postupně okrádá o lásku. Nechává do sebe vsákat jeho jed až do chvíle, kdy jej Dorotka zachrání ze spárů smrti, čímž ho vyléčí z otravy a on se stává opět starým dobrým Švandou, který by za Dorotku ruku do ohně strčil.
Dorotka, dcera starého hajného, ostatně prochází podobným vývojem jako její milenec, ovšem s tím rozdílem, že jejím „Vocilkou“ je její vlastní hrdost a ze svého pokažení je zachráněna zjevením Rosavy. Ona sama neustále cítí touhu být se Švandou, jenže ta je v osudném zápletném momentu zatlačena do pozadí již zmíněnou hrdostí a opět vystupuje na povrch, když se dovídá od Rosavy, že je Švanda ve smrtelném nebezpečí. Dorotka je vytrvalá a všímavá, po smrti jejího otce se rozhodně vydala do světa hledat svého milého a nepřestala, dokud jej nenašla. A jakmile se znovu společně setkali, hned poznala změnu ve Švandově chování, stejně jako prohnilý charakter Vocilkův. Ale tím nejhlavnějším, co provází Dorotku celý její život a nutí ji i k takovým činům, při kterých riskuje i svůj vlastní život, je její zaslepenost láskou, to jak silně jí prožívá a oddává se jí celým svým duchem.
Bývalý student Vocilka vstupuje do děje kvůli své přirozené chamtivosti a chorobné podlézavosti. Když se dozví, že jakýsi jeho krajan (Švanda) si královsky vydělává hrou na dudy, uvědomí si, jak moc dobře by se s ním mohl mít. I rozhodne se za ním zajít a tváře se jak ten nejlepší přítel jej podlézavě přesvědčuje, jen aby mohl ukojit svoji chamtivost, dostat se ke Švandovým penězům. Postupem času tento hlad Vocilkovi přerůstá přes hlavu tak, že neváhá dokonce získat dudákův kouzelný nástroj spácháním toho nejhoršího zločinu, zabitím Švandy. A skoro se mu to i podaří nebýt pouta nejsilnějšího – lásky. Tento arcipodvodník zvládá ve hře zastupovat svoji roli stejně jako roli všeho zla nesa v sobě zároveň ještě varování přede všemi podobnými slizkými plazi, jakým je i on sám.
Kdyby se mě někdo zeptal na otázku, koho bych označil za typického vesničana, má odpověď by nepochybně zahrnovala jméno věrného Kordulina manžela, Kalafuny. Jeho život je víceméně jednoduchý: snídaně, domácí práce, oběd, pak do hospody vydělat nějaký ten groš hrou na housle a spát. Tahle pravidelná denní rutina běžela ničím nerušena až do chvíle, kdy za ním přišla Dorotka a přemluvila jej k cestě do světa. Kalafuna její nabídku přijal nejen kvůli možnosti nových zážitků a vidině zajímavějšího výdělku, ale i díky svému soucitu s Dorotkou. Té zemřel otec, její milý je bůhvíkde a stále se nevrací a ona potřebuje v tak těžké chvíli společnost a pomocnou ruku na cestu za Švandou. Kalafuna by se mohl zdát typickým jednoduchým vesnickým „chasníkem“, ale vězte, že opak je pravdou. Velikost jeho osobnosti totiž vůbec netkví v chytrosti ani odvaze, to co ho činí nezapomenutelným je jeho velké srdce, dobrotivost a ochota, se kterou se vrhá přátelům vstříc ku pomoci. Nebýt život tak krátký, jistě by Tyl napsal i hru o strakonickém houslistovi.
Švandova matka Rosava má ze všech postav nejtěžší život: mateřská láska v jejím nitru kyne, ač nemůže ven. Rosava bývala totiž vílou, jež se nechala zlákat láskou a spojila svůj osud s jiným, na úkor čehož se stala polednicí a nesměla se svým synem ani promluvit. Za svůj hřích trpěla spolu se Švandou velice dlouho. Během Švandova uvěznění ale tento zákaz poruší, nedokáže už víc snést tíhu výčitek drásajících její mysl tentokrát ještě obtěžkaných synovým bědováním. Konečně se po těch mnoha letech svému synovi zjevuje a objímá jej. Za toto porušení bohužel následuje trest. Lesana zaujatá Švandovým osudem dala Rosavě naštěstí ještě jednu poslední možnost: když se její syn dostane z vězení a opět se dá s Dorotkou dohromady, dovolí Rosavě jít za jejím synem, v opačném případě ji promění v divou ženu. V této chvíli nezbývalo Rosavě nic jiného, než věřit v nekonečnost lásky mezi Švandou a Dorotkou.
Po návratu ze světa je Dorotka ke Švandovi nepříčetná, má svoji hrdost, ačkoli on se s ní snaží usmířit. Bohužel se mezi sebou neudobří a Švanda si na just zas odejde užívat do hospody, kde potká Vocilku. Ten ho přesvědčí, aby s ním šel na popraviště, kde ho hodlá nechat napospas duchům a sám si vzít jeho dudy. O tom se ale také dozví Rosava a jakmile to poví Dorotce, ta ihned zapomene na nesvár mezi ní a jejím milým a hned mu utíká na pomoc. Naštěstí přiběhne v pravý čas, skočí mezi duchy za Švandou a svojí láskou je všechny rozežene po okolí. Švanda, ještě celý omámený, si uvědomí, jakou to udělal chybu, že se hnal za penězi a prokleje své dudy, které tím ztrácejí svoji moc, a mrští s nimi pryč. Vocilka je neposlouchaje vybíhá ze svého úkrytu ve křoví a popadá již bezcenné dudy. Láska vítězí nade vším a Rosava může opět kroky své ke svému synu stáčet.
Ano, láska. Ta je vždy více než zlo a dílo Strakonický dudák se to snaží dát najevo, jak jen to jde. Kdybych měl za úkol napsat přepracovanou verzi pro děti, v ponaučení bych určitě obsáhl: „Láska vítězí nade vším, i nad nadlidskými silami. Také si pamatujte, že důvěra je krásná vlastnost, když je kladena ve správné osoby, zatímco chamtivost je pouhým zabijákem opravdového štěstí. Je rychlejší a mrštnější, ale nikdy ne silnější!“
Tato kniha, ačkoli není mým „šálkem čaje“, mě během četby občas pobavila a chvílemi jsem cítil, že z ní sálá příjemné teplo, vlažící smysly. Byla pro mě jakýmsi uvolněním mezi vším učením a přiměla mě zapřemýšlet o školní literatuře poněkud jinak. Narušila můj ignorantský náhled a přinesla myšlenku, že když se ve škole učím o některé knize, rozhodně v sobě nese něco, co by nemělo zůstat v prachu času zaváto, ale naopak ukázáno všem. Každá z nich křičí: „Pamatuj!“, a pak vypráví příběh o tom, co se může stát i mě, i Vám a všem okolo. Strakonický dudák je hra, na kterou vzít svou přítelkyni začnu jí po skončení představení říkat Dorotko. Je výtečným dramatem o lásce, penězích a šlamastykách běžného života, jež v srdci každého Čecha zanechá alespoň malou tečku, kterou lze jen těžko smýt.

Z tohodle slouhu sem dostal za jedna a pochvalu před celou třídou na Rokycanském gyplu, takže myslim, že se to dá více nežli použít. Pozorně přečtěte text, obsahuje pár pravopisnejch chyb (asi dvě čárky a dvě velký písmena), ale na co si hlavně dejte pozor je vlastní názor, který se nemusí v každym případě shodovoat s tím vaším a doopravdy se ve většině připadů neshoduje ani s tím mým. Chce to hodně přetvářky a sebezapření před vyučujícím, ale na druhou stranu si zkuste přečíst cokoli hanobící váš idol a taky se vám to určitě líbit nebude...
stručně a jednoduše, nabídka se musí přizpůsobit poptávce - prostě napište přesně to, co si myslíte, že si chce učitel(ka) od vás přečíst, a máte polovinu bitvy vyhranou. Mnoho zdarů, Pepa