Krabice živých

Norbert Frýd vyrůstal v rodině drobného obchodníka. Již při studiu na gymnáziu spolupracoval s časopisy Tramp a Trn. Publikoval již od roku 1933, kdy vyšly jeho německy psané verše o Praze – vnímány jako protest proti pálení knih a ničení kultury ve fašistickém Německu. Spolupracoval a přátelil se s E.F. Burianem (songy do Mistra Pletichy), vedl dětskou rubriku v Haló novinách, pracoval jako textař a dramaturg. V době nejvyššího ohrožení a protižidovské hysterie začal psát historický román Divná píseň o roce 1848. Ten byl uveřejněn až po roce 1946, ne tak román Don Juan jde do divadla, ten vyšel již za války (1942), ale pod pseudonymem autora Emil Junek. V této době vznikla ještě sbírka lyrických veršů Lahvová pošta a několik básní věnovaných bratru Janovi, o jehož umučení v koncentračním táboře se Frýd dozvěděl ještě před vlastním transportem do Terezína. V Osvětimi , kam byl převezen později mu zemřela manželka s dítětem , otec a spousta přátel. Z vyhlazovacího tábora byl převezen na práci do odbočky tábora Dachau – Kauferingu.
O této části autorova života je i kniha Krabice živých. Příběh, nebo spíše mozaiku drobných příběhů soustředil Frýd jen do několika dnů podzimu a zimy roku 1944, kdy už bylo vlastně o válce rozhodnuto. Popisuje život v koncentračních táborech, vzpomínky na domov, transport do pracovního tábora, neustálou nejistotu a očekávání, ale i schopnost zubožených vězňů vzájemně spolupracovat a pomáhat si v mezních situacích. Pohledy do mikrosvěta několika vězňů - muselmanů vylíčením jejich příběhu podtrhuje tragičnost celé věci. Kniha Krabice živých rozhodně nemá žádnou hlavní postavu. Pozornost je snad více zaměřena na vězně Zdeňka, který se dostal do přízně hlavního písaře starostí o kamaráda Felixe, kterému jeden z esesáků (Paule) zlomil sanici, a byl vybrán jako pomocný písař. Z pozice prominenta se snaží pomáhat svým přátelům.
Frýd v knize spojil vlastní zážitky (rozložené do několika postav románu) z věznění v táborech Terezín, Osvětim a Kauferingu s fiktivním Giglingem 3, ve kterém se ale věrně zobrazeni objevují dozorci, vězni, prominenti, se kterými se ve svém životě setkal. Jsou líčeni s lidskými slabostmi i pouty (láska esesáka k vězenkyni, dozorkyně daruje vězenkyni kotě a pláče nad smrtí své sestry). O to hrůzněji pak působí jejich netečnost a skutečná otrlost ve vztahu k utrpení muselmanů. Je jedno kolik „čísel“ zmrzne při apelu ve sněhu bez bot, je jedno, že se mezi nimi šíří skvrnitý tyfus. Prvořadé je, aby vedení tábora na všem vydělalo (pozdější hlášení mrtvých, kvůli většímu množství porcí jídla, obchody se zlatými zuby, vytrhanými mrtvým). Dozorci zde nejsou (na rozdíl od první vlny poválečné literatury) vykreslováni jako bezcitní sadisti. Pokud je ale ohrožen zisk, nebo vlastní postavení, bez rozmýšlení likvidují.