Zde by měly kvést růže

Červené střevíčky
V zimě se scházely starší ženy z vesnice v teplé sednici a draly tam peří. Práce jim rychle utíkala, protože pily kávu a povídaly si různé příběhu. Občas se za nimi zašel ohřát starý ponocný, který v mládí procestoval celý svět a rád vyprávěl o svých zážitcích. Jednou zrovna vzpomínaly na vraždy, loupeže a popravy v jejich městě. Když přišel ponocný, začal povídat jeden velmi tragický a pravdivý příběh. Udál se v jejich městě ale už hodně dávno.
Na Pražské ulici žila mydlářka Rosa, Byla to krásná, milá, mladá žena, která vypadala jako andílek. Měla roztomilé modré oči, krásné žluté vlasy a byla tak drobounká, že by se ji člověk bál obejmout. Každý si s ní vždy rád popovídal a poslechl si její nádherný smích. Nikdo netušil, že se za touto andělskou tvářičkou skrývá také tvář vražednice. Po několika letech manželství totiž surově zabila svého muže. Později před soudem vše dobrovolně popsala. Čin připravovala už delší dobru. Nechala si nabrousit sekeru a potom už jenom vyčkávala, až bude úplněk. Když se plížila k manželově posteli, zula si boty a dávala velký pozor, aby nestoupla na některé z vrzajících prken. Její muž byl totiž velmi statný a bylo jisté, že by ho nepřeprala. Nejdříve ta slabá žena sekala mydláři do hlavy a potom do prou. Vyndala jeho ještě teplé srdce, hodila na podlahu a začala po něm dupat a křičet radostí, dokud tam nevtrhli policisté. Po celou dobu, kdy soudcům vše líčila, se na ně usmívala. Měla až pohled nevinného dítěte. Seděla, a i když se jí ptali, proč ho zabila, stále se jenom krásně usmívala. I při přečtení rozsudku. Všichni by se rádi příčiny dopátrali, ale mučení při soudním přelíčení císař zakázal. A tak jim nezbývalo nic jiného, než ji odsoudit k smrti oběšením. Poprava se měla kont v době masopustů, na který si Rosa ještě před vraždou nechala uší červené střevíčky. A právě jich se týkalo její poslední přání. Chtěla jít na popraviště právě v těchto červených střevíčkách. To soudce ještě více utvrdilo v přesvědčení, že je Rosa v nějakém spojení s ďáblem, protože červená je barva pekla. Přáli si ji upálit jako čarodějnici, ale ortel byl už vyřknut. Až do poslední chvíle se Rosa usmívala a byla pyšná na to, že se tolik lidí přišlo podívat na její červené střevíčky.

Z vlaku
Cestování vlakem básníka velmi unavilo a chtěl se v klidu prospat. To mu však nebylo umožněno, protože z vedlejšího kupé bylo slyšet neustálé klevetění postarších dam. Ač nerad, rozuměl každičkému jejich slovu. Ale teprve když v jedné stanici nastoupila jakási stařenka, vyslechl skutečně zajímavý a smutný příběh. Tetky ji hned po příchodu začaly vyslýchat. Babička jela na návštěvu za svým synkem do Jeníkem do vězení. Jeníček byl sice chudý, ale velmi hodný, citlivý a poctivý chlapec. Zamiloval se do selské dcerky Barušky. Jejich láska vydržela asi dva měsíce. Jeníček už plánoval veselku, ale Baruška byla velmi nestálá. Jednoho večera ji Jeniček přistihl, jak ho podvádí s čeledínem Borůvkou. Nesmírně ho to ranilo a svého soka zabil. Po dvou dnech toulání se zhrzený Jeníček vrátil domů. Tam ho ale chytli četníci a odvedli. Nyní ho čekal soud a tak za ním jela jeho maminka. Chtěla mu přivést pár buchet, které měl tak rád. Otec byl na Jeníčka velmi rozzlobený a proklínal ho. Básník pozoroval babičku ještě hodně dlouho po tom, co vystoupila z vlaku. Hlava i ruce se jí třásly a nesla jenom modrý uzlíček s buchtami pro svého syna.