R.U.R

R.U.R – Rossum´s universal robots

Poprvé vydáno roku 1920
Toto fantasticko-utopické dílo se odehrává na ostrově kdesi uprostřed moře. Na ostrově je ústřední továrna na Rossumovy Univerzální Roboty. Tito Roboti jsou prodáváni do světa jako levná pracovní síla. Helen, manželka ředitele továrny, přiměje vrchního inženýra výroby Robotů Dr. Galla, který ji jako všichni ostatní ředitelé na ostrově miluje, aby dal Robotům duši, umožnil jim rozhodovat se a být veskrze jako lidé. Poté co si Roboti uvědomí svoji fyzickou i psychickou nadváhu nad lidmi, vyhlásí lidem válku a všechny vyhubí. Helena, domnívaje se, že tím sebe a ostatní lidi na ostrově zachrání, spálí recept na výrobu Robotu a všichni na ostrově kromě vrchního stavitele Alquista, který proti Robotům nebojoval, padnou. Roboti, kteří byli vyrobeni bez pohlavních ústrojí a umírají po dvaceti letech z opotřebování, se snaží přimět Alquista, aby znovu napsal recept výroby. Ten jim vyčítá jejich šílený plán vyvraždit všechny lidi a když se dozví, že on je jediným člověkem, který zůstal na světě, v zoufalství vyžene Roboty ze své pracovny a usne. Probudí ho dvojice Robotů, kteří jsou jako lidé. Narozdíl od ostatních Robotu pociťují lásku, něhu a vše ostatní, co předtím dokázali pouze lidé. Alquist je nadšeně posílá do světa jako nového Adama a Evu, aby stvořili nové pokolení. V tomto díle se zračí Čapkův postoj k technice a pokroku, na který se ne vždy díval nadšeně. Čapek měl vždy v živé paměti hrůzy I. světové války, ve které byla v tak hojné míře zneužita technika proti lidstvu. Čapek moc dobře věděl, že veškerá technika může být lidstvu k ničemu, pokud ji nedokáže využít. Čapek si všímá toho, že my jsme občas sami Roboty. Že máme svoje zautomatizované a naučené kroky a výrazy, které neustále omíláme a ubíjíme svůj život stereotypem. A naopak stroje, které my jsme stvořili, abychom nemuseli vykonávat stereotypní práci, jsou občas vynalézavější než my. Čapek se také zaobírá důležitým aspektem našeho života, prací. Proti mínění mnohých je práce nedílnou součástí našeho života. Práce je naše bytostná potřeba. Bez práce bychom zakrněli, protože by nebylo proč se o cokoli zajímat. A i závěr je typicky Čapkovský. Každý není úplně bez viny a nikdo není vinen ze všeho. Domin, ředitel továrny chtěl přeci dobro pro všechny. Nechtěl, aby lidi museli pro někoho pracovat, aby museli dřít od slunce do slunce. Ale v tom se právě mýlil, protože lidé musí dřít, aby se nezbláznili. A Roboti vlastně chtěli jenom to, co právem zasluhovali, možnost rozhodování, i když toho nemuseli dosáhnout takovými prostředky jakými toho dosáhli. Roboty jako takové za to stihl spravedlivý trest, ale živé, to společné pro lidi i pro Roboty, to přežilo.