Proměny

Ve starověkém Římě se velké oblibě těšily milostné elegické verše v duchu alexandrijských básníků. Řečnické umění začalo po skončení živého politického boje rychle upadat a nadaní lidé se začali více obracet k literatuře. Na podporu toho i sám Augustus začal budovat veřejné knihovny a organizoval veřejná vystoupení básníků a spisovatelů.

Proslulými básníky byli například Tibullus, Propertius. Dále pak Vergilius, Horatius a třetí člen „hvězdné trojice“ – Ovidius (celým jménem Publius Ovidius Naso).

Ovidius se narodil roku 43 př. Kr. v městečku Sulmoně. Pocházel z dobře situované rodiny, studoval v Římě a v Athénách. Získal značné vědomosti ze všech oborů tehdejšího vědění.

Byl nezávislý a opovážlivý. V době, kdy se Augustus bezúspěšně pokoušel povznést upadající morálku římských obyvatel a vydával zákony proti cizoložství, Ovidius vyhledával v dílech řeckých a římských autorů předpisy a příklady „s prospěchem použitelné ve veřejném i soukromém životě.“ Dokonce zašel až tak daleko, že je dával opisovat a následně rozesílat po celé říši úředním a vojenským činitelům.

Ovidius ve svých básních ignoruje všechny ideály a pohrdá kariérou. Roku 8 po Kr. byl vypovězen z Říma císařem Augustem do černomořské Tomidy mezi „barbary“. K vyhnanství vedla pravděpodobně báseň Umění milovat, ačkoli mezi vydáním této sbírky a Ovidiovým odchodem z Říma leží dobrých osm let. Těchto osm let paradoxně Ovidius strávil prací nad největšími a nejserioznějšími díly - Kalendář a monumentální Proměny. Ani ve vyhnanství však Ovidiův talent nepohasl. Básník nikdy nepřestal toužit po návratu do milovaného Říma, který mu však nikdy nebyl povolen. Svůj stesk tedy marně ukládal do prosebné korespondence do Říma a Žalozpěvů (Trista). Tyto dopisy patří k nejlepším dílům světové poezie.

Vyvrcholením jeho milostné poezie je nepochybně Umění milovat a nemilovat, Proměny (Metamorfoses) poukazují na Ovidiovu uměleckou zralost.

Tato sbírka obsahuje 250 bájí, jejichž jednotícím motivem je láska. I zde byly milostné epizody zpracovány zvláště mistrně. Tyto verše se staly velmi populárními mezi aristokratickou mládeží v Římě.

Ovidius čerpal z řecké mytologie, helénistických sbírek učených básníků a samozřejmě i z římské poezie Ennia nebo Vergilia.

Proměna je patrná v každém příběhu, i když někde vystupuje jako ústřední jev, což je zřetelné například v bájích Aktaion, Apollon a Dafne, zatímco v jiných básních - jako jsou třeba Faethon, Daidalos a Ikaros - působí pouze jako okrajový doplněk.

Proměna se nám rovněž představuje v různých obměnách. Často jde o proměnu člověka ve zvíře, rostlinu či dokonce kámen, ale též bývá vyjádřena v rovině filosofické (Pythagorova nauka o stěhování duší) nebo pojednává o vzniku světa a člověka, kdy se chaos mění v pořádek.

Za zmínku stojí i rozličná technika spojování mnoha drobných básní do jednolitého celku vystupujícího jako rozsáhlá epická báseň, zároveň je to však seskupení drobných helénistických epických medailónků (epillyemů).

Od vzniku světa vylíčeném hned na začátku a stvoření člověka, přes mýtus o čtyřech věcích lidstva – v nichž popisuje stále více přibývající lidskou zkaženost, přes následný trest seslaný na lidstvo bohy, o čemž pojednává
Potopa a vznik nového lidského rodu (Deukalion a Pyrrha), přechází ke zrození pokolení Hérou. Následují cykly o zakladatelých měst a osudech jejich rodů v bájích Kadmos a Théby, Perseus a Argolis, poté se děj přesouvá na pověsti thesalské (Iason, Médea) a athénské – zosobněné Théseovým příběhem, které v zápětí vystřídají báje Minos, Minotauros, Daidalos a Ikaros oplývající pro změnu krétskou tématikou, poté přechází k příběhům héroů Melearga – pojednávající o slavném honu na kalydonského kance, Thésea a Herakla. Další cyklus – nyní již desátá kniha Proměn – je cyklus příběhů seskupených okolo postavy pěvce Orfea. Mezi nejznámější z nich patří Orfeus a Euridiké. Navazuje jedenáctá kniha a její drobnější příběhy krále Midáse, Peleusea, Kéýxe, Sen Alkyonin a pověsti trojského okruhu. Ty slouží jako odrazový můstek pro přechod k římské tematice reprezentované básněmi Aeneas, Pomona a Vertumnus, Romulus, Numa a Pythagoras, Aselepius. V závěrečné patnácté knize celé dílo vyvrcholí přeměnou Julia Caesara v kometu.

Tato časová posloupnost je dalším jednotícím faktorem a i čas je představen jako neustálá proměna.

Ke zpestření děje Ovidius využívá množství charakteristik postav, míst a výkladu místních jmen, které buď klade zcela volně vedle sebe nebo je naopak vkládá do útvarů rámcového vyprávění. Nepostradatelná je i básníkova nevysychající básnická obraznost.

Sám styl vyjadřování je velmi proměnlivý. Místy se podobá prosté všednodenní řeči, jež následně přejde k didakticky složitému výkladu, rétoricky vybroušené pasáži a nakonec se přemění v religiózně hymnickou mluvu.

Do barevného toku střídajících se scenérií čtenáře vtahují i naznačená gesta a bleskové „sestřihy“. Důležitou úlohu zaujímají kategorie pohybu a klidu, vystupování dynamiky vášně, sugesce časového sledu i zdůraznění pocitů jednotlivých hrdinů.

To vše tvoří dokonale zkomponovaný celek oplývající vynikající kulturou slova a gejzíry metafor.

Po rozpačitých reakcích raného středověku Ovidiovo dílo znovu ožilo v 11. a 12. století, kdy podle medievisty Traubeho nastává „Ovidiův věk“. Následně se Ovidius díky svým nezapomenutelným básnickým sbírkám stal předmětem školní výuky a dříve se dokonce studenti klasických gymnázií už od primy povinně učili recitovat verše prologu Ovidiových Proměn:

IN NOVA FERT ANIMUS MUTATAS DICERE FORMAS
CORPORA:DI,COEPTIS (NAM VOS MUTASTIS ET ILLIAS )
ADSPIRATE MEIS PRIMAQUE AB ORIGINE MUNDI
AD MEA PERPETUUM DEDUCITE TEMPORA CARMEN.

Což v překladu znamená:
Těla jak v podoby nové se změnila, vyprávět hodlám.
Bohové mocní, vás prosím, vždyť vy jste strůjci těch proměn,
Přejte úmyslu mému a od prvopočátku světa
postupně do našich dnů mou báseň veďte svou přízní!

Ovidius sám ve svém epilogu správně předpověděl, že jeho veledílo nezničí ani Iovův hněv, ani oheň, meč nebo čas, ale že přežije staletí a že jeho autor se skrze svou tvorbu vznese ke hvězdám a dávno po své smrti bude mít lidem stále co říct.