Malostranské povídky

Týden v tichém domě

Kolem nás je tma. Podle vůně poznáváme, že jsme v hokynářském krámku. Bydlí tu manželé Bavorovi se synem Václavem, který má rád dceru hostinského- Márinku. Paní Bavorová je náruživá vykládačka snů. Aby si přivydělala, chodí k domácím prát. Pan domácí je přestaveným v úřadě, kde Václav pracuje. Dcera pana domácího Matylda stále vyšívá a opět páře vyšité monogramy. Právě má novou známost s panem Kořínkem. Její mladší sestra Valentina má být zpěvačkou. První den ráno vidíme sestupovat s 2. poschodí Josefinku, jak nese nemocné Žanýnce snídani, Žanýnka je však už mrtvá. Pan Loukota, podnájemník p. Lakmuse, hospodářského úředníka ve výslužbě,který má dceru Kláru, má Josefinku rád. Posílá jí anonymní milostné básně a zároveň pomýšlí na svatbu. Paní Lakmusová se však domnívá, že Loukota miluje Klárku, proto s ním vyjednává svatbu. Aniž by se Loukota zeptal Josefinky, začíná psát žádost k sňatku, ale nedopíše ji, vchází Václav. Od Václava se dovídá, že Josefínka má v neděli svatbu se strojmistrem Bavorákem. Loukota omdlí a Václav přivolává na pomoc paní Lakmusovou a Klárku. Náhodou Lakmusová odkryje žádost k sňatku. Jelikož na žádosti chybělo jméno vyvolené, domnívá se, že tam chtěl Loukota vepsat jméno Klárky. Nešťastný Loukota musil její prosbě vyhovět a žádost dopisuje , bohužel však s Klárčiným jménem. Jednoho dne po obědě se vrací pan domácí domů. Zavolal Bavorovou a sděluje jí, že její syn Václav bude propuštěn z úřadu, neboť je nedbalý a píše o panu prezidentovi hanebné básně. Václav je propuštěn. V těchto dnech Bavorová vyhrála několik tisíc a dává Václava na studie, které musel pro nedostatek financí přerušit. Když se o výhře dozvěděli domácí, začnou se s Bavorovými velmi přátelit. Chtěli, aby si Václav vzal Matyldu.

Pan Ryšánek a pan Schlegl

V restauraci u „Štajniců“ se scházeli profesoři, důstojníci, úředníci i penzisté. Chodil sem i pan Ryšánek, bývalý obchodník s kanafasem a pan Schlegl, obchodník se železným zbožím. Sedávali poblíž dveří u třetího stolku, ale jeden na druhého nepromluvili. Jednou pan Ryšánek onemocněl zápalem plic. Když po dlouhé době zase přišel na pivo, zjistil, že zapomněl doma váček s tabákem. Nechal si pro něho poslat. Tu se stala neočekávaná věc. Pan Schlegl nabídl panu Ryšánkovi svůj tabák. Po chvilce ticha se jejich oči setkaly a od té doby spolu mluvili.

Přivedla žebráka na mizinu

Po Malé Straně chodil každý den dům od domu starý Vojtíšek. Každý den měl někde uchystán oběd. Když šel do kostela, žebraček sedících u vrat si nevšiml, ačkoliv sám byl také žebrák. Jedna ze žebraček chtěla, aby si ji vzal, ale Vojtíšek odmítl. Zanedlouho se začalo povídat, že Vojtíšek má na druhé straně dva domy a z jeho dcer jsou velké slečny. Od té chvíle mu nikde oběd nenechávali a od domu skoro vyháněli. Vojtíšek se na Malé Straně více neukázal. Sedával u mostu a modlil se. Jednou našli Vojtíška zmrzlého. Měl na sobě jen roztrhaný kabát a kalhoty, ani košili neměl.

O měkkém srdci paní Rusky

Na pohřeb pane Josefa Velše, nejzámožnějšího obchodníka na Malé Straně, přišla také paní Ruska. Paní Ruska nic nedělala, jen chodila na pohřby,kde svým klevetivým jazykem vyvolávala hádky, třeba i na svatém poli. Tak se stalo, že ji strážník Uhmühl vyhnal domů, když začala pomlouvat. Druhého dne musila ke komisaři, kde ji přísně zakázali chodit na pohřby. Aby paní Ruska ulevila svému bolu, najala si byt vedle Oujezdské brány, kudy musil každý pohřeb projít. Ať byl pohřeb jakýkoliv, vyšla paní Ruska před dům a bolestně plakala.

Večerní šplechty

Když se setmělo a měsíc ozářil oblohu, sešli se čtyři přátelé; Hovora (postava, za kterou se Neruda skrývá), Kupka, Novomlýnský a Jäkl u žlabu na střeše. Jäkl měl určit předmět dnešní debaty. Každý měl vyprávět nejstarší vzpomínku. Potom se Jäkl rozhovořil o Lízince Perálkovic. Po skončení debaty zjistili, že je děvčata na půdě poslouchala a teď se jim smějí. Seskočili vikýřem na půdu, jen Jäkl zůstal na střeše.

Doktor Kazisvět

Doktor Heribert byl podivín. Nepřijímal nemocných, nemluvil, neuzdravoval, neodpovídal, lidem se vyhýbal. Jednou, když šel z procházky, potkal pohřeb rady zemské účtárny Schepelera. Chtě nechtě se musel zastavit právě u rakve. Když zvedali praktikanti rakev na vůz, svezla se na zem, víko odlítlo a nebožtíkovi se podlomila kolena. Tu doktor Heribert přiskočil, vzal radovu ruku do své a zvolal: „Vždyť ještě žije“! Odnesli ho do nejbližšího domu, kde se doktor Heribert ujal léčení. Venku byl zatím zájem o neznámého doktora. Ti, co měli dědit, byli smutní, začali mu říkat doktor kazisvět. A jméno mu již zůstalo. Za dva měsíce opět rada Schepeler pracoval v účtárně.

Hastrman

Pan Rybář nosil zelený kabát. Snad podle kabátu a podle jména mu říkali Hastrman. Každý ho měl rád. Vypravovalo se, že velmi bohatý, že má ve velké skříni plno černých krabic s drahokamy. Jednoho dne vzal krabici a šel k profesorovi Muchlwenzelovi. Chtěl vědět, jakou mají jeho kameny cenu. Ta byla však velmi nízká. Pan Rybář se vrátil domů velmi zklamán. V noci vysypal obsah krabice do dlaně a vyhodil oknem. Na zahradě zařinčelo rozbité sklo skleníku a k panu Rybáři vešel pan Šajvl. Šajvlovi vyli příbuzní pana Rybáře. „ Strýčku, copak to děláte“? zvolal pan Šajvl, když viděl rozložené krabice po zemi a divil se, proč pan Rybář kameny vyhazuje. Přesvědčil pana Rybáře, aby mu kamínky nechal pro jeho děti.

Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku

V Ostruhové ulici si otevřel pan Vorel krupařský krám. Protože byl cizinec a k tomu si ještě založil krám, kde byl dříve byt, nikdo k němu nešel, neboť to bylo proti obyčeji. Prvním a posledním zákazníkem byla slečna Poldýnka. Jen starý Vojtíšek si chodil každý den pro slíbenou almužnu. Z dlouhé chvíle začal pan Vorel kouřit. Zanedlouho ho začali navštěvovat židé, což neznamenalo nic dobrého. Po krátkém čase se pan Vorel měl vystěhoval. Den před stěhováním měl už zavřeno. Druhý den, když se k němu pan domácí nemohl doklepat dal otevřít dveře násilím. Ze dveří vypadla stolička a nešťastný pan Vorel byl oběšený.

U tří lilií

Venku burácel hrom a lilo jako z konve. Uchýlil jsem se do hostince „u tří lilií“. Chvíli jsem postával u dveří do salónku, kde jsem hleděl na tančící páry. Mou pozornost upoutala černovlasá dívka. I ona si mě všimla. V tom k ní přiběhlo udýchané děvče a něco jí řeklo. Ona jen kývla hlavou a za chvíli odešla. Po chvíli se zase vrátila. Její přítelkyně, která ji pomáhala urovnat mokré šaty a lasy, chtěla vědět příčinu jejího odchodu. „Právě mi zemřela matka“, odpověděla lhostejně.

Svatováclavská mše

Vzpomínka na dětská léta. Čekal jsem až kostelník zavře kostel, má matka ještě klečela u oltáře a modlila se. Pak odešla. Chtěl jsem vidět svatováclavskou mši, která se konala ve svatováclavské kapli a o které jsem toho tolik slyšel. Proto jsem se rozhodl zůstat v kostele do rána. Brzy jsem však začal mít hlad a byla mi zima, po chvíli jsem s pláčem usnul. Když jsem se probudil, viděl jsem u oltáře svou matku a tetu, na kterou jsem se vymluvil, že mě pozvala na večeři, což znamenalo, že u ní také přespím. Tím jsem získal jistotu, že mě matka nebude hledat. Matka zvedla hlavu a já jí uviděl slzy na tváři. Počkal jsem na ní před kostelem a přivítal jí polibkem na její vrásčité ruce

Jak to přišlo, že 20. srpna roku 1848 o půl jedné v poledne, Rakousko nebylo rozbořeno

Byli jsme čtyři. Rumpálovic Josef – Prokop Holý, Frantík Mastný – Prokůpek, Antonín Hochman – Mikuláš z Husi a já – Jan Žižka. Scházeli jsme se na Rumpálovic půdě. Plán přepadení Rakouska byl hotov. Nejprve zdolat stráže, pak vzbouřit Pražany, potom vést bitvu u Havlíčkova Brodu, druhou na Moravském poli, pak dobýt Vídeň a rozbořit Rakousko. Z našetřených 11 zlatých jsme za pět zlatých koupili bambitku a za ostatní zlaté měl být koupen střelný prach. Měl ho obstarat hokynář Pohorák. 20 srpna jsme očekávali Pohoráka, ale dověděli jsme se, že je na policii. To nás vylekalo a rozprchli jsme se. Ráno přijel Pohorák na trh neobyčejně pozdě a už byl opilý. Drůbež měl tak drahou, že nic neprodal. Když už na trhu nikdo nebyl, lehl si Pohorák pod vozík a usnul. Strážník ho vzbudil a odvedl na strážnici, aby se tam prospal. O několik dní později se našla vedle kašny nová bambitka. Asi za měsíc se ptal Rumpálovic Josef Pohoráka kam dal těch šest zlatých. Pohorák o ničem nevěděl a jestli věděl, zapřel.

Psáno o letošních dušičkách

Každý rok o Dušičkách vezla slečna Mary na hřbitov dva věnce. Její společnicí bylo pětileté děvčátko, které mohlo libovolně volit cestu hřbitovem. Šlo kam se mu zachtělo až řekla slečna Mary: „Počkej!“ Sundala z hrobu starý věnec, pověsila tam nový, pomodlila se a opět mohlo děvčátko chodit po hřbitově kudy chtělo. Slečna Mary byla vždy za ním. Chodily tak dlouho až přišly k jinému hrobu, kde slečna opět řekla: „Počkej!“ Děj se opakoval. Když byla slečna Mary mladší, dostala od Viléma Cibulky, kupce, dopis, ve kterém ji vyznal lásku. Netrvalo dlouho a dostala podobný dopis od jeho přítele Jana Rechnera, rytce. O několik dní později dostala opět dopis od Jana Rechnera, ve kterém se omlouval, že věděl, že jí má rád Vilém, a proto nebude stát v cestě jejich štěstí. Následující den dostala podobný dopis od Viléma. Slečnu Mary ani její přítelkyni vdovu Nocárovou, s kterou se radila nenapadlo, že jde o smluvený žert. Protože vedli oba kamarádi zkažený život, říkalo se jim „flamendři“. Po krátké době zemřel Jan Richter na souchotiny a za čtyři měsíce po něm Vilém Cibulka. Dostal zánět plic. A tak vozí slečna Mary nyní každý rok na hřbitov dva věnce a pětileté děvčátko musí rozhodnout na který hrob dřív věnec položit. Mimoto zakoupila slečna Mary oba hroby a ještě jeden mezi nimi, který byl asi uprostřed.

Figurky

Advokátní koncipient Krumlovský se připravoval na zkoušky, Přestěhoval se na Malou Stranu, o které se domníval, že je zde tiché prostředí a obyvatelé jsou klidní. Mýlil se však. Setkal se tu s provazníkem, který byl v ústavu pro choromyslné, dále tu byl pan domácí, který odpoledne ztrácel paměť a rozdával cedulky, dále tu žila jeho dcera Otýlie, potom tu byl malíř se synem a ženou, která když měla peníze, tak šišlala. Nejvíce nepříjemností způsobuje Krumlovskému mladá záletná konduktorka, kvůli které se Krumlovský dostal do souboje s poručíkem Rybáckým. V souboji zvítězil Krumlovský. Po souboji se Krumlovský přestěhoval zpět do bývalého bytu, aby se v klidu připravil na zkoušky.