Hastrman

Pan Rybář bydlel v Hluboké cestě s vyhlídkou na Petřín. Pro jeho jméno, zelený fráček, který nosíval a pro moře, po kterém tolik toužil mu začali malostranské děti říkat Hastrman. Každému cizinci na Petřínské vyhlídce říkal "Ďjó, moře! Proč nebydlíme u moře". Byl to dobrý člověk. V úctě ho měli staří i mladí. Po Malé Straně se proslýchalo, že má nesmírné bohatství v podobě vzácných drahých kamenů. Pan Rybář je opatroval a chtěl je dát jednou svým dětem a vnoučatům za jejich péči. Rozhodl se proto, že svou sbírku dá ohodnotit jednomu gymnazijnímu profesorovi. Profesor mu pověděl, že to jsou obyčejné oblázky. Pan Rybář byl velmi zklamán. V zoufalství je začal vyhazovat z okna. V jeho počínání ho zastavil jeho zeť, který mu řekl, že věděl, že nemají velkou cenu, ale pro něj i něho znamenají mnoho. Jeho děti, vnoučata jsou bohatí tím, neboť ho mají.