Na větrné hůrce

Děj knihy se odehrává na přelomu 18. a 19. století v nehostinné řídce osídlené hornaté krajině severního Yorkshiru, kde lidé žijí sami pro sebe a s okolním světem udržují jen minimální kontakty, konkrétně na statku s přiléhavým názvem "Na Větrné hůrce", na blízkém Drozdovském panství a okolních nekonečných slatinách a liduprázdných ladech.

Pan Earnshaw, majitel Větrné hůrky, s sebou jednoho dne přivede z návštěvy města cikánského sirotka a uzná jej za vlastního pod jménem Heathcliff, čímž si popudí zbytek rodiny, hlavně své vlastní děti, staršího Hindleyho a mladší Kateřinu, kteří s Heathcliffem soupeří o otcovu přízeň. Oč více je Haethcliff v rodině utiskován a týrán, tím sveřepěji se ho starý pán zastává a upřednostňuje jej před vlastní rodinou. Po smrti starého pána se stává hlavou rodiny Hindley a jeho manželka, a tak Haethcliffovi a Kateřině, která se sním velmi sblíží, nastanou kruté časy, protože Hindley se chlapci mstí za krádež otcovy lásky. Soutrpitelství Kateřinu a Heathcliffa ještě více sblíží a stanou se z nich přátelé na život a na smrt.
Hindleyho manželka Frantina zemře při porodu a zanechá Hindleymu, který se upne k pití, syna Haretona, kterého Hindley zanedbává a nechá jej zvlčet. Na jedné ze svých potulek po okolí dojdou Kateřina s Heathcliffem na panství Drozdov, patřící váženému sudímu, panu Lintonovi. Kateřina se sblíží s Lintonovými dětmi Izabelou a Edgarem a zanevře tak na přátelství s Hethciffem, ze kterého mají pro jeho zanedbalost a hrubost Lintonovi strach. Edgar požádá Kateřinu o ruku a ta ji vzhledem k jeho vzhledu, povaze a společenskému postavení přijme, čímž zavrhne zhrzeného milovaného Heathcloffa, a ten se na tři roky vytratí z okolí.
Vrátí se jako bohatý a uznávaný pán, usídlí se na Větrné Hůrce, kde s ním Hindley v kartách prohraje celé své jmění i stavení, a navštěvuje Kateřinu na Drozdově. I když se změnil jeho vzhled, chování a postavení, jeho zákeřná povaha toužící po pomstě za příkoří z dětství se nezměnila, spíše se zatvrdila, a on zplodil ďábelský plán, kterým se chtěl pomstít jak Hindleymu, tak Edgarovi za to, že mu vzal milovanou Kateřinu. Jako součást plánu si vezme za ženu zaslepenou Izabelu, kterou fyzicky i psychicky týrá, čímž se nepřímo mstí Edgarovi. Následkem nervového vypětí způsobeného nesváry mezi Edgarem a Heathclliffem Kateřina těžce onemocní a po porodu dcery Kateřiny zemře. Protože byli s Hethcliffem od dětství jedno tělo a jedna duše, zemřou spolu s ní i poslední známky lidskosti v Heathciffově duši a on věří, že nebude mít klid, dokud neodejde za Kateřinou. Za několik let umírá Izabela, která od manžela utekla i se synem Lintonem, a tak se neduživý a věčně nemocný Linton přes veškeré snahy pana Lintona dostane do opatrovnictví svého otce, který v něm vidí jen další nástroj své pomsty. Poté, co se Hindley upije k smrti, se Heathcliff konečně stane majitelem Větrné hůrky a poručníkem Haretona, jehož zaostalostí, chudobou a závislostí se Heathcliffovi dostane nevyššího zadostiučinění a odsune chlapce na kolej, na kterou jeho samotného kdysi odsunul Hindley. Tím ale jeho pomsta nekončí. Přes zákaz pana Lintona seznámí Kateřinu a Lintona a uměle mezi nimi vykřeše lásku a lstí donutí Kateřinu ke sňatku. Zanedlouho poté umírá pan Linton i Linton a Kateřina je odkázána na milost a nemilost pana Heathcliffa, který konečně získal všechen majetek obou rodin. Ten ji nenávidí stejně jako jejího otce a podle toho se k ní chová - vězní ji na Větrné hůrce. Z nedobrovolného soužití Kateřiny s bratrancem Haretonem, kterým dříve opovrhovala pro jeho hrubost a tupost, k níž jej úmyslně vychoval Heathcliff, se vyklube láska a tak jsou proti krutosti a zlomyslnosti Heathcliffa dva. Toho od dávné smrti jeho lásky Kateřiny neustále pronásledoval její přízrak a teď jeho halucinace začaly stagnovat a on přestal jíst a spát a toužil jen po jediném - odejít konečně po vykonání vší pomsty za svou milovanou, což se mu také vyplnilo. Kateřina se stala dědičkou všeho jeho majetku, který jí a Haretonovi podle práva patřil, a tak přišlo veškeré Heathcliffovo pozemské snažení na zmar. Zatímco se Kateřina s Haretonem vzali a žili spolu šťastným životem, bloudily po okolních vřesovištích přízraky Heathcliffa a jeho Kateřiny, kterým zřejmě nebylo za jejich pozemské skutky souzeno dojít vytouženého věčného klidu.
Celý příběh je odvyprávěn Kateřininou služebnou Nelly panu Lockwoodovi, nájemci Drozdova za Heathcliffova života, který se podivuje nad uzavřenými a nenávistnými povahami svých pronajimatelů. Když se Lockwood na Drozdov za půl roku vrátí, je už H. po smrti a Nelly mu dopoví konec příběhu. Román je tedy pojat retrospektivně se střídáním faktických objevů a postřehů pana Lockwooda v přítomnosti s vypravováním služebné, která byla svědkem takřka všech událostí a vypráví tedy vše zaujatě a neobjektivně z pohledu třetí osoby. Román je charakteristický perfektním promyšlením souvislostí a děje, na němž je založen, a napětí mezi hlavními postavami a mezi vypravěčkou a panem Lockwoodem podněcuje i napětí čtenářovo. Dílo je tedy založeno na ději, a i když jeho události skrývají hlubší význam, postrádá jakékoli filozofické úvahy či hlubší názory a závěry - ty si musí každý čtenář odvodit sám.
ÚRYVKY Z KNIHY:

"Musíme doufat v nejlepší, pane Lockwoode. Tak tedy - přeskočím asi tak tři roky. Po celou tu dobu se paní Earnshawová -"
"Počkejte, to ne, nic takového! Dovedete si představit, jak je osamělému člověku, pozorujícímu z dlouhé chvíle kočku, která mu leží na koberci u nohou a olizuje pečlivě kotěti srst? Ten se do té práce tak vžije, že by ho vážně přivedlo z míry, kdyby kočka vynechala jedno ouško!"
"Pěkně líný člověk!"
"Ale kdež, právě naopak, až trapně činný! Jako já, na příklad, a zrovna teď! Chápete tedy, proč nesmíte nic vynechávat! Víte, na co jsem přišel? Lidé v tomhle kraji se jeví oku pozorovatele ve srovnání s lidmi ve městech významněji, tak jako pavouk ve vězeňské kobce oproti pavouku ve vile - tj. z hlediska příslušných obyvatel! Lze však rozdíl v poutavosti obou pavouků přičítat toliko zornému úhlu pozorovatele? Nikoli! Zdejší lid, jak jsem se přesvědčil, žije vskutku bytostnějším, svéráznějším životem, nelpí na konvenčním, pestrém a malicherném vnějšku! Jsem skoro ochoten připustit, že se tu naskytá i možnost lásky na celý život - já, prosím, jenž nikdy nevěřil, že by člověk vydržel milovat celý rok! Vyjádřil bych to takto: představte si milujícího v obou případech jako hladového člověka! Postavte před něho jediný pokrm a on se do něho pustí s veškerou chutí a bude vědět, že se najedl. Posadíte.li ho však k bohaté tabuli, prostřené lahůdkami francouzské kuchyně, nají se, možná, se stejným pocitem uspokojení - jenže každý jednotlivý chod zanechá v jeho žaludku i ve vzpomínce jen nepatrnou stopu." (52)

"…Neumím to vyjádřit, ale přece každý máme nějakou představu, že náš život přerůstá, nebo by měl přerůstat naši ohraničenou osobu. K čemu bych byla stvořena., kdybych měla zůstat uzavřena jen sama v sobě? Největší muka mého života byla muka, kterými trpěl Heathcliff, - znala jsem je a prožívala je s ním od malička - podstatou života je mi on! Kdyby všechno ostatní propadlo zkáze a jen on tu zůstal, žila bych i já; kdyby tu ale zůstalo všechno ostatní a jen jeho stihl zmar, svět by se mi proměnil v úplnou cizinu - neměla bych tu co dělat. Moje láska k Lintonovi je jako listí v lese - čas ji zeslabí, to vím, tak jako zima ochudí stromy. Ale má láska k Heathcliffovi je jako ty věčné skály pod lesem - ne oku pro radost, ale podklad života. Já jsem Heathcliff, Nelly! Stále je v duchu se mnou - ne proto, že by se mi tolik líbil, já se ani sama sobě často nelíbím - ale protože sama moje bytost je on! Nemluvte proto víckrát o našem rozloučení! Vidíte, že by to ani nešlo, Vždyť…" (70)

Zrada a násilí jsou dvousečné zbraně - kdo k nim sáhne, pořeže víc sebe než nepřítele. (145)