Veronika se rozhodla zemřít

Veronika je 24 dívka, která pochází ze Slovinska. Půl roku přemýšlí, jak spáchá sebevraždu. Nejprve jí napadnou podřezané žíly, ale nechce zaneřádit svůj pokoj. Ani oběšení, skok z vysoké budovy, střelení do hlavy se jí nehodilo pro ženskou přirozenost. Už nechtěla žít stejným životem, který vedla. Nechtěla zažít samotu stáří a přišlo jí, že je pro svět zbytečná, když se ve světě dějí tak hrozné věci a ona tomu nemůže zabránit. Zvolila tedy prášky. Brala si jeden po druhém a čas do skonání si krátila čtením časopisu o počítačových hrách. Po chvíli to na ní přišlo. Křeče, bolesti, nevolnost. Zavřela oči a čekala, doufala, že jí ta poslední bolest skončí rychle. Ale netrvalo dlouho a ztratila vědomí.

Když otevřela oči, nevěděla, kde je. V nebi nemohla být, protože po probuzení měla hadičky v ústech, v nosu a celé tělo jí tak bolelo, že se nemohla ani pohnout. Pak zjistila, že je v psychiatrické léčebně jménem Villete. Tam jí sdělili, že prášky, které požila jí způsobily nenapravitelné poškození srdce. Lékaři jí řekli, že bude žít ještě týden.

Zde se seznámí se s některými "blázny". Zedkou, Marií a Eduardem. Líčí, jaké hrozné věci jim tam dělají. Např.: Zedka je v léčebně kvůli depresím. Ve 30. letech 20. st. se požíval inzulín na deprese. Ve větším množství, něž používají diabetici inzulín, ten způsobí komatózní stav. Zedka tuto léčbu podstupovala.

Mari byla právnička. Byla bohatá, šťastná a ničeho se nebála. Pak začala mít hrozné obavy, stavy a vidiny. Bylo to díky chemické nerovnováze v organismu.

Eduard tam byl z důvodu, že miloval umění. Rád kreslil obrazy a četl knihy. Jeho rodiče byli velmi bohatí a vlivní lidé. Jeho otec byl velvyslanec a tak se předpokládalo, že jím bude taky. On jim tady slíbil, že nebude tím, co ho ze všeho nejvíc naplňuje, a že bude poslouchat svoje milovalé rodiče. Začal číst knihy. Četl je tak, jako by to byl jeho svět. Jako by neexistovala realita. Ale realitou byly příběhy v knihách. Po čase přestal mluvit a nevnímal svět kolem sebe. Jako by nebyl ani on. Aby se nemuseli jeho rodiče za něj stydět, tak ho dali do Villete.

Všem těmto lidem Veronika změnila život. A oni zase jí. Už nechtěla umřít a chtěla prožít zas ty všední věci, co jí tak vadily. Najednou si uvědomila, že udělala chybu. Vadilo jí, že zbytek života co jí zbýval nemůže prožít za zdmi Villete.
Poslední den, který ji dělil od života chtěla strávit s Eduardem. Utekli a byli jako milenci znající se několik let. Šli do nejdražší restaurace a vypili tři lahve vína. Jelikož byli velice hluční, tak je vyhnali bez zaplacení. Pak se šli projít po městě Lublaň. Došli k hradu, a tam na ni přišel záchvat. Věděla, že tento záchvat je poslední a ona umře. Byla ráda, že poslední, co viděla byla Eduardova tvář. Dlouze ho políbila a zavřela oči. Usnula hlubokým spánkem beze snů.

Hlídač na hradě probudil Eduarda. Řekl mu, ať jde do městské noclehárny. Už svítalo. V náruči měl Veroniku, která byla mrtvá. Veronika se ale zázrakem pohnula. Šťastna, že má před sebou další den života.
Dr. Igor, což byl psychiatr ve Villete, ale věděl, že neumře. Dával Veronice fenotal, který měl napodobit účinky srdečních záchvatů. Po celý týden dostávala příslušné injekce a určitě jí to vyděsilo - protože měla dost času myslet na smrt. Chtěl u ní vyvolat uvědomění si smrti, aby měla zas vůli žít.