Jan Cimbura

Cimburova kosa a malá výprava za zdravým selským

klíčová slova: Cimbura, čeledín, děti, vejminek, hospodářství, tradice, moudrost, příroda, půda, kůň, kosa

Román Jindřicha Šimona Baara Jan Cimbura: jihočeská idyla vyšel poprvé v roce 1908. Patří do zlatého fondu české literatury, a tak mě zajímalo, co si můžeme z této knihy vzít dnes ve světle skutečnosti, že se mnozí z nás vracíme k půdě (mnohdy k ní utíkáme z měst, tak jako Židové před Hitlerem za oceán...), kdy zakládáme z lásky k ní rodové statky apod. Snažila jsem se k dílu přistupovat srdcem, byť s určitým nadhledem člověka 21. století, ale ne s povýšeností, protože tuším, že ne ve všem, jak funguje dnešní společnost, jsme pokročilejší a lepší než kdysi. Ani jsem se nesnažila naopak si vše minulé idealizovat. Jde o oslavu sedláka, idealistické vyobrazení života sedláckého, neboť nikdy v knize neslyšíme, že by si protagonista románu Jan Cimbura postěžoval, jak je unavený či že ho bolí záda. Vztahy v jeho rodině jsou také nepravděpodobně příliš idylické.

Prof. Librová napsala v knize Vlažní a váhaví zhruba tuto výzvu: "Nepodléhejme apriorním představám o moudrostech našich předků." 100-200 let se něco děje určitým způsobem a my to kvůli své absenci časové perpektivy mylně prohlašujeme za tradici, tedy za něco, co je dobré. (Jaký mýtus je tedy české "tradiční" jídlo - knedlíky z bílé mouky...!) Přes skutky započaté prapradědečky jsme se dostali tam, kde jsme dnes. V ekologické krizi. Určitě je možné se tedy v knize poučit o dobových reáliích - jak se kdysi hospodařilo a žilo na vsi na písecku v jižních Čechách, čím se vlastně lidé na vsi zabývali, ale vše zkoumat kriticky i s citem a úctou k tehdejším lidem a nebránit se ale ani zdravému patetismu.

Kniha je rozdělena na 3 části (mládí, zralý věk a stáří).
Cimbura nastupuje po návratu z vojny jako čeledín (dnes bychom mu snad mohli říci jako WWOOFER ?) k sedlákovi Kovandovi (starosta), který je nakonec pyšný na to, že má nejlepšího čeledína v okrese. Začínají jít o něm záhy legendy - o jeho síle a moudrosti. Cimbura je nesmírně čestný a spolehlivý hospodář, samotář, silný a přitom skromný a prostý člověk. Takřka nadpřirozenou silou dokáže vytáhnout koně z bahna... Cimbura se zastává jako mladý čeledín na muzice poloblbé báby, které se ostatní smějí, říká s hněvem: "Ne ji, ale mně se smějte!" Je sympatický svou silou, kterou však používá jen, když je třeba, nikoliv ke chlubení. Nikdy s nikým v síle nesoutěží, ale když bylo třeba, pomohl například zvedat trámy, "jako sirky kdyby to byly". "...spravil selce kolovrat, masnici, uměl koše plést, střechu došky pošívat, líšeň udělat, topůrko vysekat, násadu vystrouhat, houžev ukroutit....

Po čase umírá Cimburův přítel z vojny a zůstává po něm vdova Marjánka s třemi dětmi, se kterou se Cimbura ožení. Statek ale musí předat nejstaršímu synovi Janovi, až dospěje. Tak se i po letech stane a po svatbě Jana odchází Cimbura na vejminek.

S Marjánkou měl synky - dvojčátka Martínka a Venouška, který v raném dětsví umírá, a poslední byla dceruška Marianna. Je pravda, že mnohé rodiny měly zkušenost s umrtím dítěte - strava nebyla ideální (často nastupovala bílá mouka a cukr) a nedělaly se rozumné věkové odstupy mezi dětmi, aby si tělo matky mohlo odpočinout (viz Weston A. Price: Výživa a fyzická degenerace na těchto stránkách). Zajímavé je, že i Baar se zmiňuje o Židovi, který zadarmo kornoutek cukroví pro dětičky dával. (330). Přesně tak, jak to popisuje kniha Cukrové trápení. Je to jako nabízet drogu (kokain), kterou si pak lidé příjdou kupovat. Podobně hovoří o bolestí zubů, že je to "mlynářská nemoc z moučného prachu, který žere zuby"...


Klasická je milá scéna, kdy se Cimbura rozhodl kloučky donést ukázat své staré matce do Semic. Byl proslulý svými velikými nohami, a tak je oba nesl v botách. (viz obr.) "Kožená ouška holínek nadíl na hůlku trnovku a nesl v těch holínkách dvojčátka Martínka a Venouška." Proslulá je scéna, kdy na koni Běláčkovi jede zachránit své děti do hořícího lesa. Svými skutky a ne slovy vyjádřoval svou hlubokou lásku k dětem a sousedům.

Když jel Cimbura do Prahy přes Dobříš ještě jako čeledín, celý den se na to připravoval, aby věděl, jak bude nový kočár reagovat, musel připravil seno a oves pro koně a mít cit pro jízdu - zda mají všech osm noh v pořádku. Je zajímavé, jak dnes například usedáme do auta, nastartujeme, u pumpy natankujeme a jedeme - jak auto, tato droga - změnila naše vnímání světa.

Další dobovou, ale smutnou realitou je fakt, že mnozí mladí muži museli jít riskovat svůj život na vojnu. Těžko si můžeme představit hoře rodičů, kteří žili léta v nejistotě, zda se jim syn(ové) vrátí. Málokdy se mluví o tom, kolik také koní ve válkách "zařvalo". Cimburovi doslova zkonfiskovali (i když za peníze) krásného hřebce Běláčka (nebyl na prodej...)." "Dobře ti radím, dej ho vykastrovat, jinak o něho příjdeš" , radil mu Kovanda, který viděl, že je to příliš kvalitní kůň. Milovaný kůň se vrací s vápenkářem na jeho statek po mnoha letech ve zbídačením stavu, s okem vyšlehnutým bičem, se stopami bití a zde na rodém statku umírá. Pro Cimburu je to další těžká životní rána. Pravda - u mnohých sedláků šlo o určitou "opičí lásku" k tomuto dopravnímu prostředku, která se podobá té dnešní lásce ke krásným autům, které máme rádi, jen když dobře funguje.

Cimbura má v podstatě ke všemu svůj vlastní přemýšlivý vztah, i k náboženství: " Jako ohromné varhany zdála se mu příroda kolem.. ". Přestal se v kostele modlit nahlas, měl pocit, že celá příroda je jako kostel či chrám. Baar, který byl knězem, tuto myšlenku zde mohl více rozvinout a naznačit, proč tedy Cimbura chodí dál do kostela, když Bůh je v Přírodě, kterou stvořil, zda nejde jen o společenský nátlak. Snad protože mu Kovanda radil: "Není rozumno vyhýbat se starým zvyklostem, křivě růst, sám a sám jíti pěšinkou a vyhýbat se cestě, po které kráčejí všichni - mohl bys zabloudit do samoty, a ta bývá trpká - zlá a neutěšená."

Cimbura zamlada mluvíval málo, byl pokorný, řídící se zejména kázáním Ježíše, snad proto se mně osobně zdál být paradoxně moudřejší v mládí než na "stará kolena", ačkoliv možná Baar chtěl docílit opaku, ale to se již nedozvím. Cimbura odmítá jakékoliv oslavy vítězství války (v tom je blízký L. N.Tolstému i mně, která je v rozpacích, když slyší o tom, že veřejnosti se předvedly na letecké show nové stihačky).

Zatímco možná po sametové revoluci či jen po druhé světové válce, kdy docházelo ke kolektivizaci a združstevňování polí, by mnoho lidí nestálo na jeho straně v názorech na postupující modernizaci zemědělské výroby, dnes ve světle aktuálních ekologických problémů, záplav apod. by mu jistě nejeden z nás dal za pravdu. Cimbura prorokoval, že rozorání mezí, pastev a nahnání dobytka do velkochovných stání a intenzivní využívání půdy na nové plodiny, které přinášejí zisk (cukrovka, řepka olejka, chmel apod.), že to není pokrok, ale šalba a klam.

Zpočátku je nadšen představou zřízení rolnické školy, ale nakonec jako jediný si uvědomuje, že tato škola, má-li být opravdu dobrá pro syny sedláků, jak se tvrdilo (ne pro agroprůmysl), nemůže být zřízená ve městě (Písku), jinak bude zcela odtržena od skutečného selského života a snahy této školy se budou míjet svým účinkem (podobně možná jako i dnešní ekologická výchova a její smíšené výsledky. Václav Cílek podotýká, že občas student ekologie nikdy neviděl kozu....). Jan Cimbura se nebál v tomto ohledu říci svůj názor, který byl v rozporu třeba s celou vesnicí. Lapidárně prohlásil: "Kdo kdy viděl ryby, aby rostly na stromě?" V poslední době se ostří rozum (vzdělává), ale srdce otupuje....", kritizuje vzdělávací systém. "Proto bystřejší chlapce nechávejte doma- jenom ty, co by statku nic anebo málo svedli - ty voďme do Písku do škol - aby se stali pány - za které myslí předpisy, zákony......myslil jsem vždycky, že je škola kvůli dětem a ne děti kvůli škole, proto i ta rolnická musí kvůli žákům ven do vsi..."

Soudí se, že dnes má dítě pro rodiče spíše emocionální hodnotu, kdysi šlo prý spíše o dalšího pomocníka v hospodářství. (Z. Matějček: Rodiče a děti) Toto bych si úplně netroufla tvrdit do očí našich praprarodičů a posuzovat míru jejich lásky jako něco, co je rozmělňováno počtem dětí. Navíc dnes jsou mnohé rodiny vnitřně rozbitější než kdysi, kdy její členové měli výhodu v tom, že je stmelovalo sdílení mnohých hospodářských aktivit. Hoře, které zažívá Cimbura, když mu umřel Venoušek, je jistě nezměrné: " Můj synečku zlatý, mé srdíčko drahé - co jsi mi to udělal? " naříkal si Cimbura, slzy veliké jako bohatý hrách tekly mu přitom z očí a padaly - jako by ho zalít chtěly - do nakypřené země okopaného stromku. Dnes stejně jako kdysi (byť zde není ekonomická spojitost rodičů a dětí tak přímo viditelná) generace "dětí" v produktivním věku také přispívá do státní pokladny, odkud se čerpá penzijní důchod pro jejich rodiče... To vše je však mnohem neosobnější a odlidštěnější než přímá péče o rodiče, kteří také doma kdysi umírali. Zatímco odcházeli staří na vejminek, dnes mnoho lidí končí "v domově důchodců", tedy na místě, k němuž nemají žádný citový vztah, kde nevyrostli, na místě, k němuž je nevážou žádné vzpomínky.

Jan Cimbura velmi dobře věděl, jak zranitelný je člověk (stejně jako potenciálně i dnes - kdyby ve městě přestala téci voda a jít elektřina, co si počnou lidé se životem?), který nemá půdu a je odkázán jen na to, co si koupí za to, co si vydělá práci u někoho, kdo je ochoten ho zaměstnat. Knížeti, který ho přijel navštívit, vysvětluje svoji touhu po soběstačnosti, že má ovce na vlnu, len pěstuje a že také se snažil pěstovat tabák pro svou neřest dýmku, jenže přišli četník s financem, tabák na tři stonky posekali a sebrali ho. Dýmku kouřil, ale doutník je dle něho jen pro pány. Ve skutečnosti ho k tomu vedly praktické důvody - Na cigárku sedí oheň nahý, nechráněný, utrousí jiskérka, a než se naděješ požár vzplane." Knížeti vysvětluje, že si nepřeje pracovat na jeho panství, protože sám je na svém "knížetem".

Ocenění zaslouží jeho veřejný výstup proti Kláskovi (pijan a karbaník), jehož nechce polovina vsi za rychtáře, což pánům z Písku vysvětluje (a možná i dnešním pánům ministrům zemědělství, pro které je zemědělství stále více "evropskou" záležitostí, by to vysvětloval podobně...): "To je tak - kdo neumí hospodařit na svém, neumí hodpodařit ani na cizím."

Na stáří měl asi pocit, že mnoho zná a ví (jaká to past!) a to mu bránilo, zdá se mi, dorůst ke skutečné moudrosti. Ustrnul a zkostnatěl. Jako by vzdal život, viděl, co se děje se světem, co přináší modernizace a nesouhlasil s ní. "Vidíme ve světě, že všecko se leskne jako padělané, laciné, fabrické, horší, než bývalo - tak i s lidmi se děje... Černá země, a černý je proto i chléb náš vezdejší. I za ten mnohý už se stydí...Do košíčku za to po masném rohlíčku, po bílé housce sahá." Je zajímavé, jak se lidé začali při seči řídit podle vlaků (čas příjezdu) ne již podle cyklů přírody, slunce apod. Mimochodem pro Tolstého je vlak symbolem ničivé civilizace. Snad proto Cimbura zahořkl, jen lidem ošklivě kázal o tom, co dělají špatně, čas trávil jen s dětmi, které narozdíl od dospělých s ním rády trávily čas. (S dětmi jde možná koneckonců manipulovat snáze než s dospělými.) Některé jeho výchovné lekce nevnímám jako výchovně učinné - zavřít dítě do chléva (?), protože chytilo do kapsy ptáčka, božího zpěváčka? Snad kdyby ho spolu pustili a pak společně udělali jiným ptáčkům budku. Takto již chlapec ptáčky chytat nebude, ale obávám se, že spíše ze strachu před dědečkem, než z lásky k nim.

Veliké sympatie čtenářů si Jan Cimbura jistě získal tím, že miloval přírodu:
Jaro tu bylo - a Cimbura prožíval zvláštní náladu -jakou dosud ve svém životě nepocítil. Nedovedl si ji slovy určit a pojmenovat, nedovedl vlnění své duše odůvodnit a rozložit - nechápal, proč tolik podléhá citu, proč ho všecko dojímá, proč je rád venku - v širém poli sám - proč lidem se vyhýbá - proč se mu příčí planá a zbytečná lidská řeč, jaká se mluví s lidmi při setkání - nechápal, čím mu srdce přetéká - proč hned jest mu do smíchu, hned zas do pláče...

Cimbura měl z prací nejraději kosení. V době vzniku románu se kosa běžně používala, jistě nebylo nutno se o ni vědomě rozepisovat tak, jako to učinil hrabě L. N. Tolstoj v Anně Kareninové, protože Baar nebyl aristokrat, třebaže si také nemyslím, že by ji sám coby kněz intenzivně používal. Přesto jsou v knize některé hezké pasáže o seči a také o kosení Cimbury:

1) Louka voněla - jako bolestné slzy zaleskla se rosa v květných, na smrt odsouzených kalíšcích a zablýskala, jako by to byly drahokamy. Kosy dosud ostré zakusovaly se do husté trávy a za sekáči rostly dlouhé, jako brázdy pravidelné řady husté pokosené trávy.

2) ...a Cimbura, tělem duší sedlák, zvláště vášnivě rád sekal obilí. Kosa je strašný nástroj selský. V ruce Cimburově na kosiště ocelovým okem - kosířem - připevněná stávala se dvojnásobně hroznou. "Cimburovu kosu" znali v Putimi a snad v celém kraji. Byla podívaná na Cimburu, když si o výročním trhu v úterý před Božím tělem anebo až si o svaté Máří Magdaléně v Písku kosu vybíral. Půl sáhu délky nejmíň musila měřiti (asi 95 cm, pozn. aut.), pěkně zahnutá a pružná, zvonit musila jako stříbrná, a sekla-li do hřebu, musila zranit hřeb a neporanit se sama - tak tvrdou chtíval...Pak si hledal Cimbura k ní brousek - ne drsný, ne hladký -ne měkký, ne tvrdý -pravý "hořický". -Od "Stachů-světáků" pořídil si nejen dřevěnky a vidle, nejen hrábě a násady, ale i kosiště hrabicí opatřené, a "jeho Stach", co měl doma na Královských Staších schovanou míru Simburovy nohy - z nejlepší břízy vystrouhl kosiště lehké, pružné, ale silné - a kdokoliv po něm na vozík sáhl, na každého volal:" To je na zakázku - toť kosiště Cimburovo z Putimi," -každý si je sice prohlédl, ale pak je uctivě stranou odložil.¨

Konečně Cimbura nasadil si kosu - narazil kladivem - zkusil, nehýbe-li se - a vyšel za ranního jitra - nejraději v pondělí -k žitnému poli. Ranní větérek čechral mu dlouhé vlasy - zralé, těžké, ohnuté klasy šustily, jako by se před ním strachem chvěly. Cimbura obnažil hlavu - klekl si na kraji pole do zelené trávy na orosenou mez - kosu položil si na rameno - objal ji sepjatýma rukama a pomodlil se. Křížem se naposled požehnal - povstal - "Spánembohem a naspoř nám pánbůh," řekl a žeň počala. Sekl poprvé, podruhé - vždy hlubší byl záběr kosy - vždy širší byl řad -jako živý had syčí a klouzá bílá lesklá kosa obilím-strnisko roste za Cimburou, jako by je přistříhal, a obilí se klade k zemi tiše, odevzdaně..." (286) Určité jevy v ukázce vnímám jako nadsázku a idealizaci Cimbury, neboť kvalita sekáče při vší pravděpodobnosti nespočívá v délce jeho kosy a naopak - hloubka záběrů (zakousnutí) nezávisí na sekáči, ale na délce kosy. Zvláštní je též, že si kosu kupoval tak často.

Na závěr bych chtěla říci, že román Jan Cimbura je velice čtivý, nesmírně poeticky napsaný (vždyť J.Š. Baar začínal jako básník), před smrtí loučí se jeho Cimbura se svým rodným krajem jako s člověkem.., aktualizuje zde takové hodnoty jako je láska k bližnímu (po krupobití zasáhlém obilí si pomohly vesnice navzájem...-bez pojišťoven...) , k půdě, úzký vztah k přírodě, ke zvířatům, uvědomnění si toho, že nás živí matka Země, a že napatří ona nám, ale my Zemi. Nevěřím, že se knize vyrovná stejnojmenný film natočený v době protektorátu (1941).

Jerry Mander tvrdí v knize V nepřítomnosti posvátného, že úkolem průmyslové společnosti je člověka perfektně izolovat od přírody a pak mu ji po kousíčkách prodávat zpátky. Nedávno jsem si koupila máslo - výrobek českého potravinářského průmyslu... Byl na ní obrázek chaloupky s doškovou střechou, baňka s mlékem a nápis: Tradiční české...Ach, jo. Kniha Jan Cimbura nám pomáhá probudit se a uvědomovat si některé souvislosti v dnešním životě...

Věra Dudmanová

Jindřich Šimon Baar: Jan Cimbura. Praha: Československý spisovatel, 1985.