Jan Cimbura

Jan Cimbura pocházel ze Semic. Když se vrátil z vojny, šel sloužit ke Kovandovi. Brzy si ho Kovanda oblíbil a přijal ho do rodiny. Rychle se roznesla zpráva, jak je Cimbura silný a poctivý. Oženil se s vdovou po jeho příteli z vojny, Marjánkou Piksovou, která také sloužila u Kovandů. Piksa si zavolal před svou smrtí Cimburu a poprosil ho, aby se stal jeho dětem, Františkovi, Janovi a Verunce poručníkem. Po jeho smrti se s Marjánkou oženil a statek spravoval a zdokonaloval. Od Kovandy dostal klisnu Divokou, kterou měl Cimbura velmi rád. Když klisna zemřela, pochoval ji na zahradě pod jabloní. Zůstalo mu však její hříbátko Běláček, které bylo jeho chloubou. Brzy mu však hříbátko odvedli na vojnu, kde dostal jméno Marengo. Dlouho o něm Cimbura neslyšel, až jednou přijel do vsi nový vápeník, který hledal nocleh pro sebe e pro svého nemocného koníka. Cimbura poznal v koníkovi Běláčka, který přijel zemřít do stáje, ve které se narodil. Nechali ho pochovat vedle své matky. Cimbura už nežil na Piksově statku, jeho vedení přenechal nejstaršímu synovi a sám se odstěhoval do Kláskovy chalupy, kterou koupil a kterou chtěl nechat jednou svým vlastním dětem. Měl dvojčata, Martina a Václava, ale Václav brzy zemřel, a dceru Mariánu. Když si Martin odbyl vojenskou službu, dostal od otce chalupu a Cimbura se odebral na vejminěk. Se stářím se dostavilo také jakési bližší porozumění s dětmi. Celé dny si hrál s chlapci, dělal jim různé hračky a učil je práci. Ostatním lidem se stal na obtíž. Po jeho smrti se dlouho vzpomínalo na Cimburu – siláka.