Jak jsem potkal ryby

Obdoba Smrti krásných srnců tentokrát nevypráví přípěhy spisovatelova otce, ale jeho samého. Od útlého dětsví až rok před jeho smrt. Spisovatel vysvětluje svůj úzký vztah k rybám. Od dětství vyrůstá s prutem v ruce a za druhé světové války se z něj dokonce stane pytlák. A pytlácká krev volá celý život. Jak přišel k první rybě a věčné závodění s jeho bratry. Věčný zápas rybářských rodin o největší úlovek a rybolov za druhé světové války, který byl zakázán pod trestem smrti. To bylo dětství Oty Pavla. Jako "odvážný mladý muž" pak nadšeně splaví celou Starou řeku (Vltavu) se svým kamarádem Dlouhým Honzou. Na své novinářské cestě do Polska potkává odvážného a vyznamenání ověnčeného Poláka - generála Romanova. Ten ho provede na ponorce a pozve na plavbu. Ota Pavel zažádá o povolení si zarybařit v moři. Generál mu rád vyhoví a sleduje Pavlovo počínání. Ten však nic nechytí. Generál mu v dobré vůli úlovek zařídí. Do moře hodí námořníci vodní bombu a mrtvé ryby pak Pavlovi darují. Tomu však krvácí srdce. Takto se přece nerybaří, ale vraždí! Při své další dovolené u moře si naštěstí sám uloví nějaké ty dravce - Palamidy. Na závěr knížky přidá Ota Pavel několik rodinných povídek. Veselá knížka končí smutně. O. P. popisuje své zbláznění na zimní olympiádě v Innsbrucku, kde zapálil alpské stavení. Následně byl pět let "vězněn" v Bohnicích. Jak on říká - trpěl tak strašně, že to ani nejde vypovědět. Jediné, co ho drželo při životě, byly vzpomínky na ryby. Ne na lásku a rodiny, ale na ryby.