Kdo chytá v žitě

Vzpomínáte si ještě na svá studentská léta? Já ano, a velmi dobře. Ostatně, studentem jsem stále. Pamatujete si, jaké to v té době bylo? Přišli dny, kdy vás všichni štvali, učiteli jste opovrhovali a odpoledne jste s přáteli raději zašli do nějaké pěkné a útulné knajpy? Na testy jste dlabali, kolikrát jste přišli do školy a pět minut před začátkem vyučování zjistili, že píšete písemku, ale stejně jste se na ni vykašlali s myšlenkou, že nějak už to dopadne? Tyhle okamžiky spojené se školou zná snad téměř každý, kdo ve škole pouze nevysedával a nešprtal se z hodiny na hodinu a do života si tudíž příliš zkušeností neodnesl.
A stejně na tom byl také hrdina románu „Kdo chytá v žitě“ od J. D. Salingera, Holden Caufield. Ten střídá jednu kolej za druhou, je neustále nespokojen a hledá něco podstatnějšího. Jeho konfliktní povaha se dostává do sporů s mnohými profesory a on je nucen hledat sám sebe. Na povrchu se zdá být lehce flegmatickým mladíkem, užívajícím si života. V hloubi duše je však smutný a cítí, že mu cosi chybí. Poté, co je opět vyhozen ze školy, nevrací se ihned domů, protože se bojí, co by na to řekli jeho rodiče, ale putuje New Yorkem a peníze, sloužící mu jako kapesné, utrácí na každém rohu.
Kniha vyšla v roce 1955 a i po více jak padesáti letech je stále čtená miliony čtenáři, kteří ji pojali za svou. Za knihu svého srdce, s níž se mohou ztotožnit.
Čím je román tak zvláštní, že dokáže upoutat? Děj není nikterak originální. Zkrátka student, který je nespokojen a nedokáže najít sám sebe v tomhle obrovském světě. A tak se rozhodne alespoň chvíli vypustit a potulovat se po New Yorku. Koho by takový příběh zaujal? Proč je kniha nazývána „uměleckým skvostem“? Předně pravdou, kterou nabízí. Když jsem „Kdo chytá v žitě“ dočetl, uvažoval jsem, co by mne mohlo na té knize zaujmout. Odmítal jsem se s Holdenem ztotožnit. Nejsem přeci stejný jako on. Nechal jsem si příběh uležet v hlavě několik dní. Zjistil jsem, že mě k ní stále cosi poutá. A pak jsem si uvědomil, že v něčem si s Holdenem podobní jsme. A stejně tak na tom jsou miliony čtenářů. Protože Holden není pouze mladík z bohaté rodiny, ale především člověk, který má všechno, jen sám sebe ne.
Svým hovorovým stylem je kniha záživná i pro nečtenáře. Místy až vulgární žargon a celková Holdenova mluva nás sice může místy rozčilovat, ale při bližším prozkoumání a zamyšlení se, zjistíme, že mluvíme podobně. Ano, těch padesát let se muselo někde odrazit. Dnešní řeč se v některých aspektech liší, ale způsob, jakým se snažíme vyjádřit své emoce, zůstává stejný.
Salinger zvolil častou retrospektivitu, tedy jakési pohledy zpět. Holden vzpomíná na školy, ve kterých studoval, na spolužáky, i na profesory. Navštíví svého bývalého učitele, který má sklony k homosexualitě. Holdenova mladistvá stydlivost a nedostatek důležitých zkušeností potřebných k životu, je vážným prvkem této knihy.
Některé nudné pasáže zůstávají skryté za zdánlivě humornými situacemi. Autor vycházel ze svého vlastního života a podíváme – li se na jeho životní cestu, podoba je zde jasná. Salinger žije v ústraní a nepodává žádné rozhovory ani nevydává nové knihy. Přesto se touto knihou nesmazatelně zapsal do literární historie a středoškolských osnov.
Holden vás možná omrzí a bude rozčilovat, ale až knihu dočtete, odložte ji, a alespoň týden na ni nemyslete. Uvidíte, že se vám myšlenky k ní opět a opět vracejí. A pak zjistíte, že jste si s Holdenem podobni.
„Kdo chytá v žitě“ je silná a smutná kniha. Citlivost, která ji provází, známe všichni, když hledáme, kým jsme. Holden vidí v dětské duši citlivost a nevinnost, která u dospělých, kteří často nabízejí pouze přetvářku, není, a tak se upíná ke své sestřičce Phoebe. Zjevná podobnost s Peterem Panem, který nechtěl nikdy dospět. Jeden fakt, ne příliš pozitivní k této knize, ale zmínit musím. Knihu „Kdo chytá v žitě“ měl v kapse vrah Johna Lennona, Mark Chapman. Nutno říci, že jí byl přímo posedlý. Tento aspekt je hodnocen negativně, ale nenechte se jím odradit. Až budete chtít vidět, jací jste, sáhněte po této knize. Až se budete nudit, pobavte se nad jejími pasážemi. Kniha se zdá být humorná, ale ve skutečnosti nabízí smutek a silné emoce skryté za na první pohled „dospělácké žvásty“, které my dospívající vytahujeme na veřejnosti, abychom tak zakryli svou nejistotu.