Sto roků samoty

STO ROKŮ SAMOTY
Gabriel García José Marquéz
Styl: magický realismus

Nakladatelství: Odeon, 1986
Přeložil: Vladimír Medek, ze španělského originálu
Ilustroval: Boris Jirků

Autorem románu je španělský spisovatel Gabriel García Marquéz. Dílo nemá hlavního hrdinu, je složeno z mnoha prolínajících se příběhů, jenž zobrazují opakující se historii. Sto roků samoty zachytilo dějiny šesti generací rodu Buendíů. Autor užívá opakování jmen, aby zvýraznil běh času v kruzích. Muži mívají jméno José Arcadio nebo Aureliano, ženy Úrsula, Amaranta nebo Remedios. Ačkoliv je v knize každý Buendía nazýván svým charakteristickým jménem, může jejich podobnost čtenáře mírně mást. Gabriel García Marquéz do díla zakomponoval absurdní prvky, které prezentuje jako běžnou součást lidského života. Pro tento styl literární formy se užívá označení magický realismus.
Na začátku je pověra o hrozbě prokletí rodu, že v něm budou zrozeny děti s prasečím ocáskem. Prokletí prasečích ocasů má však symbolický význam, ale na jeho hrozbu skutečně dojde, nejen symbolicky i fakticky - jeden z rodu se s prasečím ocasem narodí.
Důležitou postavou rozvoje a pokroku je starý Cikán Melquíades. Zpočátku se zjevuje jako pouťový komediant, jenž prošel celým světem a pokaždé přináší nový fantastický objev. Ke konci života pobývá v domě Buendíů, kde má vyhrazený pokoj. Zde záhadným jazykem sepisuje své předpovědi. Pergameny obsahují příběh celé rodiny Buendíů sto let předem sepsaný.
José Arcadio Buendía a jeho manželka a současně sestřenice Úrsula Iguaranová v bažinaté oblasti Jižní Ameriky zakládají městečko Macondo. Mají spolu tři děti, jenž se jmenují Aureliano, José Arcadio a Amaranta. Tito potomci ovlivňují osudy celé rodiny.
Všichni prožívají vzestup i úpadek městečka.
José Arcadio Buendía je zvědavý muž s vášní pro vědu. Je fascinován moderními vynálezy, které do městečka přinášejí cikáni. Pouští se z jednoho experimentu do dalšího a po dlouhém bádání přichází o rozum a je přivázán ke stromu na dvoře. Jeho silné i slabé stránky se promítly do mužských potomků, počínaje jeho syny.
Oproti svému manželovi je Úrsula mnohem praktičtější. Svou prací živí rodinu a do vysokého věku se stará o běh domácnosti. Bohužel nikdo nezdědil její vlastnosti. Proto s odchodem Úrsuly rod jen stagnuje.
V jedné části románu k Buendiovým, příchází malá dívka Rebeca. S sebou si přinesla kosti svých rodičů v pytli a malou dřevěnou stoličku. Později se začal pytel objevovat na nejrůznějších místech v nejrůznější chvíle. Při pohřbu Rebecy ovšem tento pytel nikdo nemohl najít. Rebeca, když měla špatnou nálada nebo jí něco trápilo jedla hlínu a vápno. Ráda vysedávala na dřevěné houpací židličce a cucala si prst. Amaranta nyní měla sestru. Za nějaký čas, kdy už byly obě dívky téměř dospělé se v Macondu objevil mladík Pietro Crespi. Kvůli němu vzniká téměř celoživotní spor obou dívek. Amaranta i Rebeca se chtěly stát jeho ženou, on chtěl nejprve Rebecu. Ona ho odmítá a Pietro spáchá sebevraždu.
Jejich syn Aureliano si usmyslí, že se ožení sotva s dvanáctiletou dcerou tehdejšího starosty Remedios Moscotovou. Tento sen se stává skutečností a Remedios mu porodí dceru jménem Remedios. Ta je mnohem krásnější než její matka. Svou krásou mnoha mužům způsobí smrt. Aureliano se za doby občanských válek stává plukovníkem. Macondo přichází do kontaktu s vnějším světem a dostává se do popředí zájmu, kvůli slávě Plukovníka Aureliana Buendíi. Po dvaatřiceti prohraných válkách se vrací zpět domů, vytepávat zlaté rybky.
Další ze synů José Arcadio se ožení s Rebecou, která je dcerou Úrsuliny sestřenice a je za to vyhoštěn z domu. Společně hospodaří na ukradených pozemcích. Poté se přestěhovali do Arcadiova domu. Arcadio a Santa Sofía de la Piedad měli spolu dvojčata Josého Arcadiu Segunda, Aureliana Segunda a dceru Remedios. Dvojčata byli pohrobci, jelikož chtěl Arcadio vlastním tělem zabránit smrti jeho přítele.
Po občanské válce kapitalisté z USA a z jiných zemí zakládají u městečka banánové plantáže. Vykořisťují pracovníky a ti proto zorganizují stávku. Ve vládou podporovaném masakru jsou pak všichni povražděni, celá banánová společnost opustí město a vše ututlá. Jediný přeživší je José Arcadio Segundo, vnuk Josého Arcadia. Jeho verzi o stávce nikdo nevěří a tak se uzavírá sám do sebe a studuje Melquíadesovy pergameny.
Aureliano Segundo se oženil s Fernandou de la Carpio. Dcerou bohatého dona Fernanda. Do Maconda si ji Aureliano přivedl při příležitosti tradičního karnevalu. Měli spolu Renatu Remedios zvanou Meme a syna Josého Arcadiu. Aureliano Segundo také žil s Petrou Cortesovou, měla dobrý vliv na jeho dobytek. Rád pořádal nezřízené pitky, každodenní večírky a soutěžě v jídle. Celý život střídavě pobýval doma u Fernandy a u své milenky Petry. Meme se učila v klášterní škole hře na spinet a José Arcadio měl být vychován pro papežské postavení. Aureliano společně s Petrou umírají jako žebráci, bez sebemenšího majetku. Meme se seznámila s Mauriciem Babiloniou potomkem je Aureliano Babiolonia. Ten je také předposledním z rodu Buendíů.
Časem postupně všichni umírají. V domě Buendíů zůstavá jen Aureliano Babilonia se svou tetou Amarantou Úrsulou a jejím manželem Gastonem. Gaston po nějaké době městečko opouští. Amaranta Úrsula má s Aurelianem syna Aureliana Buendíu, který je posledním v rodě a má prasečí ocásek. Amaranta při porodu umírá. Aureliano Babilonia dává syna do košíku a odchází do města. Opije se a po probuzení si vzpomene na syna. Vrátí se domů a vidí jen vyschlou kůži dítěte, jenž nesou červení mravenci. V tu chvíli pochopí poslední šifru Melquíadesových pergamenů: ,, Toho prvního přivázali ke stromu a posledního žerou mravenci. “ Mezitím co celé pergameny zpětně pročítá, začne vát silný vítr. Dům je srovnán se zemí a s ním i celé Macondo.