Na západní frontě klid

Hlavní postava

Pavel Bäumer je dvaciteletým středoškolským studentem, který jde z vlastní vůle do války.
Později toho lituje, jelikož mu válka sebrala všechny ideály o životě

Děj

Pavel Bäuner, Němec na středí škole, byl motivovaný učitelem tělocviku k nástupu do armády. Stejně tak na tom byli někteří jeho spolužáci. Nejdříve se dostávají do výcvikového tábora, kde je jejich velitelem Himmelstoss. Každý den jde zde na denním pořádku šikana a buzerace nejen dílem nadřízeného. V kasárnách jsou šest měsíců a poté odjíždějí na frontu. Mstí se Himmelstossovi a odjíždějí.
Ve válce je nyní sedm kamarádů, spolužáku ze stejné třídy. Jako první umírá Behm. Jsou z toho zdrceni, ale později přicházejí na to, že je to jen jedna z mnoha ztrát, které válka přináší. Dalším zraněným spolužák František, který má poškozenou nohu, o kterou přichází. Jeho blízcí přátele se mu bojí říct o amputování nohy. Vědí, že bude zdrcen, že ztratí veškerou svou naději a jeho život bude ochuzen o mnoho skutečností. Nyní skupina vojáků začíná chápat chování velících v kasárnách. Bez jejich výcviku by nebyly schopni vydržet v zákopech. Nyní byly jak psychicky tak fyzicky zoceleni proti mnoha věcem. Kdyby bývali neměli těžký výcvik, nepřežili by pod hromadou hlíny, útěky před smrtí a mnohé jiné nástrahy. Nejsou za to Himmelstossovi vděční a ani k němu nepociťují sympatie, ale tuto skutečnost pochopili.
Boj střídá boj. Útoky a protiútoky začínají být taktéž na denním pořádku a umírající kamarádi nejsou zvláštností. Schovávají se na hřbitově, který Francouzi též zničen a voják, který přežije si může gratulovat. Když je občas klid a nemusejí být v první linii, tak je jejich hlavním zájmem souboj o jídlo. Krysy, nacházející se v palebném prostředí jsou hladové a kradou kůrky, ba i celé chleby pro svůj požitek. Jejich popis je na výsost nechutný a vojáci nemají ani chvíli klidu. Po první výpravě do ,,pekla'' se z původní jednotky o sto padesáti členech vrací pouhých osmdesát.
Po první ,,návštěvě'' fronty se odebírají do odpočinkového tábora. Bydlí na jedné straně řeky. Mosty hlídají vojáci, jelikož na druhé straně jsou protivníci. Po pravdě to byli jen místní lidé, kteří se báli více vojáků, než vojáci jejich manévrů. Pavel Bäuner se se svými kamarády chodil koupat do oddělující říčky a jednoho dne si všimly Francouzek, pohybujících se na druhé straně. Posunky si domluvili noční schůzku. Když nastala noční hodina a oni se pro dnešní večer zbavili jednoho svého přítele, vydali se za dívkami do jejich příbytku. Přinesli jim své zásoby jídla a ony byly vděčné za tento dar. Samozřejmě jim i oni vrátili jistou službu. Druhý den ráno byly vděčni za rozptýlení uprostřed jakési apokalypsy. Později se Pavel dozvídá, že bude mít čtrnáctidenní dovolenou.
Po dlouhé době se setkává se svou nemocnou matkou a sestrou. Druhou polovinu volna si ovšem neužívá podle svých představ a je znechucen myšlenkou návratu zpět. Je nemožné myslet na něco jiného a lid v rodném městečku mu ani nedopomáhá, jelikož se ho všichni ptají na děsy, které jsou jim skryty. Nakonec svého volna jde oznámit matce spolužáka, že je její syn mrtví. Nepříjemná povinnost morálně myslícího člověka.
Po skončení dovolené se naštěstí neodebírá zpět do boje, ale do výcvikového střediska, kde se setkává se zajatými rusy. Nepohlíží na ně jako na póvl, ale jako na lidi, kteří také byli donuceni válčit a zahrávat si s vlastním životem kvůli nepříliš inteligentním ideám. Občas jim dokonce přinese i něco k snědku.
Odjíždí zpět za svou rotou a připravují se na příjezd císaře. Dostali kvůli tomu nové uniformy a jsou naleštění, jelikož bude vojenská přehlídka. Nemožné divadlo, ale brzy opět střídá válka. Bojí se smrti a v zákopu, kde je sám instinktivně zastřelí Francouze. Nemá z tohoto skutku ovšem radost a slibuje mu vše nemožné. Snaží se ho zachránit a lituje ho. Přemýšlí nad tím, jak kvůli němu přijde celá jeho rodina o otce, o hlavu rodiny. Stráví s ním v zákopu několik hodin a málem z toho zešílí.
Dostává se svými kamarády nový úkol – hlídat již vydrancovanou vesnici. Přináší jim to radost a žijí si zde, jako hotoví páni. Holdují si v drahém pití, které zůstalo ve skladech, stejně tak na doutnících a mase. Zničehonic na ně zaútočila opozice a málem jsou zabiti. Naštěstí má jen poraněnou nohu stejně tak jako jeho přítel Albert. Dostávají se do polní nemocnice, kde Albertovi amputují nohu. Nejdříve se s tím nechce smířit, ale později si přivyká na myšlenku protézy. Pavel se později opět dostává do boje. Zbyl sám. Nikdo jiný z bývalé třídy tu není. Jsou již mrtvi, nebo umírají v jeho blízkosti. Do armády jsou nyní posílání ještě mladší hoši, kteří ani nevědí o základech přežití. Jen sleduje dění kolem sebe, stejně tak jako ho sledoval dříve. Vidí muže, který si drží břicho, aby mu nevypadli střeva. Vojáka, běžícího po pahýlech zbylých po nohou a jiná zvěrstva napáchána válkou.
V říjnu 1918 umírá kulkou střelenou do hlavy, ale jeho tvář je klidná a vyrovnaná.
Celé dílo končí souvětím: ,,Padl v říjnu 1918, v den, jenž byl na celém bojišti tak tichý, že se zpráva vrchního velitelství omezila na větu: Na západní frontě byl klid.“


Vlastní názor

Dílo bylo vydáno roku 1929, to je několik let po těchto událostech a v Německu bylo svého času označeno, jako vlasti zrádní. Erich Maria Remarque se tedy později odstěhoval do New Yorku a toto dílo ho vyzdvihlo na výslunní předních spisovatelů. Bylo přeloženo mnoha jazyků a vydáno bylo v nespočtu zemí.
Kniha je napsaná v ich-formě a tím zaručuje dokonalé vtažení čtenáře do situace jednoho daného vojáka. Kdyby byla psáni er-formě, stala by se pouhým výčtem událostí a nikoliv rozborem vojáka, který ani nechtěl být vojákem. Nejsou zde žádná složitá souvětí a uměleckou tvorbou tato kniha jistě také není
Všudypřítomná smrt omezila Pavla Bäunera více než si on sám uvědomoval. Nedokázal již přemýšlet o věcech hezkých a bolest mu na blízku vždy více než radosti. Vidět umírat kamarády a sám zůstávat osamocen je větší trest, než kdyby byl hned sám mrtev. Prožíval s nimi jejich utrpení, zkázu a ztrátu identity, která se vtěsnala do jména a čísla.
Kniha mě ,,vzala za srdce“ a hodně jsem přemýšlel nad některými svými výroky. Nadávání na to, jak se máme špatně a že ostatní se mají lépe je naprosto zbytečné. Stěžování si, že tohle nemám a tohle chci taktéž. Tyto války a nebezpečenství nejsou minulostí, ale jsou dodnes. Právě v tento okamžik může stejné věci prožívat voják OSN v Kongu, nebo okolních státech. Nejsou to pouze vzpomínky, ale obraz skutečností, které západní svět přehlíží a nechce je vidět, jelikož podvědomě ví, že to nejsou ,,hezké obrázky“. Pasáže, ve kterých se popisují válkou znetvoření lidé se mi dělá mdlo, a vím, že kdybych zažil tyto věci, nepřipadal by mi tento život v některých ohledech tolik špatný, jako ho vidím teď, možná viděl.