Ucho

Hlavním námětem je v podstatě kritika komunismu. Autor se zaměřuje na děsivou absurditu minulého režimu. Poukazuje na fakt, že nikdo si nemohl být jist vůbec ničím. Vše je líčeno z pohledu náměstka jednoho blíže neurčeného ministra. Ludvík je i s manželkou Annou na jednom z večírků pro přední představitele strany. Po návratu zjistí, že nemají klíče, následně i to, že je všude otevřeno. Začíná soutěž s časem, nebo oni si to aspoň myslí. Ludvík líčí svoje všemožné materiály. Panika je zakončena příjezdem Ludvíkova známého z vojny spolu s dalšími muži, což je ukolébá. Všechny pozvou dál a popíjí. Po jejich odjezdu si náhodou všimnou, že je v kuchyni nainstalované ucho, odposlouchávací zařízení Státní bezpečnosti. Totéž ucho najdou i ve všech ostatních místnostech. Nakonec se uchýlí na balkon, o kterém se domnívají, že zde je nikdo slyšet nemlže. Ráno Ludvík vyděšeně zvedá zvonící telefon, aby mu bylo sděleno, že byl jmenován novým ministrem.
HLAVNÍ HRDINOVÉ:
 Ludvík
o náměstek odvolaného ministra, budoucí ministr, i když to ještě neví
o nenechává se strhnout city, realistický, chápe podstatu a nebezpečí doby, na rozdíl od své ženy si uvědomuje rizika
 Anna
o Nebezpečí si z větší části neuvědomuje, neustále opakuje, že mají výročí, které neoslavili, ač jim může jít o život
o Za symbol ctnosti bychom jí, vzhledem k době před svatbou (a občas i po ní), kdy vyhledávala často pánskou společnost, nemohli
o Nechá se vykolejit snadněji než její manžel, urážlivá, dosti hádavá.
VLASTNÍ NÁZOR: Tato knížka mě rozhodně zaujala a to ať specifickým stylem jazyk tak námětem samotným. Překvapilo mě, s jakou samozřejmostí poukazuje autor na absurdní systém minulého režimu, kdy si nebyl jist nikdo ničím. Část, kde Ludvík a Anna najdou ve svém domě v každém pokoji jedno „ucho“, a jejich následná panika mi velmi citelně připomněla román G. Orwella 1984. V tomto románu je absurdita komunistickému režimu, na rozdíl od Procházkova Ucha, vyvedena do mnohem většího extrému, ukazuje budoucnost, kam tento princip vede či vést může. Tuto knihu si asi znova nepřečtu, ale rozhodně bych se ještě chtěla podívat na film, natočený podle scénáře Karlem Kachyňou samotným autorem knihy, Janem Procházkou.