Utrpení mladého Werthera

Utrpení mladého Werthera
Johann Wolfgang von Goethe

Postavy:

Werther – hrdina a vypraveč (vlastně spíše lyrický subjekt - autor dopisů), mladý muž, horečně sensitivní a vnitřně opravdový člověk – citlivě vnímá svět, který ho obklopuje, přírodu a společnost s jejich řády, lidi (chová náklonnost k prostým chudým lidem, protiví se mu „měšťácká“ a aristokratická plytkost a pokrytectví, miluje děti); umělecky nadaný (maluje - jako Göethe), je neklidný, vášnivý, svému okolí se jeví citově rozmarný a přemrštěný, rozervaný, v každém případě je nekonvenční; touží po jedinci, který by hluboce, plně realizoval své lidství
Lotta – neprojevuje se přímo, vystupuje ale ve Wetherových dopisech (názor čtenáře je tedy zívislý na vypravěči); dívka, do které se Werher zamiluje. Dcera správce, pečuje o osm sourozenců místo zemřelé maminky. Werther ji přirovnává k nadělu – dobrotivá, starostlivá, soucitná, přičinlivá, oddaná, veselé mysli, přitom krásná a zároveň půvabná, chytrá, původní v úsudku.
Albert – Lottin snoubenec (ještě z doby, než potkala Wethera). Werther ho líčí jako dobrého, charakterního muže, klidného a mírného, bohužel konvenčního. Hrdina naráží na Albertův chladný světonázor, ale váží si ho jako přítele.
Vilém – tu a tam můžeme něco o něm vyčíst z Wetherových odpovědí na jeho dopisy; Wetherův přítel a zpovědník. Radí hrdinovi a (ne bez účasti) se ho snaží usměrnit.

Děj:

I. Werther přijíždí do venkovského městečka, aby si odpočinul, a většinu dní tráví na vycházkách po kraji. Prožívá lyricky nejrůznější podněty (například jarní přírodu nebo život lidu ve vesničce Wahlheimu), vyrovnává se svým životem i lidským údělem obecně - první stránky svědčí v podstatě jenom o jeho činorodém duševním životě.
II. Zlom nastává, když se po cestě na taneční slavnost seznámí s Lottou. Zamiluje se, ačkoli ví, že je zasnoubena s Albertem, který před nějakou dobou odcestoval. Dál se spisovatel zabývá vývojem Wertherovy lásky – líčí, jak hrdina prožívá projevy Lottiny přízně, jaký na něj mají účinek a k jakým úvahám ho vedou (Werther v dopisech Vilémovi zaznamenává jednotlivé drobné příhody). Wetherova láska se stupňuje. Zatím je šťasten.
III. Vrací se Albert. Werthera drásá jeho přítomnost, i když se s Albertem upřímně spřátelí. Láska k Lottě už nemá vyhlídky, a proto se stává nešťastnou, tudíž nesnesitelnou. Werther na radu Viléma odjíždí a získává místo na velvyslanectví.
IV. V zaměstnání se střetává s lidmi, kterými musí pohrdat, a nakonec je jako nešlechtic vyloučen z jisté společnosti. Odchází a po nějaké době se vrací zpět do Wahlheimu, kde se setkává s novomanželi Albretem a Lottou. Nešťastná láska mu působí vzrůstající utrpení, líčí svoje nezdravé, skoro nadlidské, pekelné vytržení nad Lottou. Dozvídá se, že čeledín zamilovaný do selky, s kterým se od počátku ztotožňoval, zabil jejího muže a má být popraven. Odhodlává se k sebevraždě. V této době je už téměř beze smyslů. Poslední den políbí Lottu (způsobí jí citový zmatek) a zastřelí se.

Smysl:

Göthe si chtěl při psaní ulevit od dojmu, který v něm zanechala vlastní nenaplněná láska, a utěšit ostatní nešťastné milence. Zároveň zkritizoval společnost, která nechává člověka ztroskotat na její rozumové i citové falši, na mělkém pokrytectví a zvyku. Ohradil se proti všem, kdo nejsou ve svém životě autentičtí. Werther se zastal lidu a dětí, protože u nich nacházel hodnoty, které celou dobu těkavě hledal.
Dílo má ale i jinou rovinu: v době, kdy vznikalo, nebylo Německo svobodné. (Werther Albertovi: „Řekl bys, že je to slabost, jestliže národ, který úpí pod nesnesitelným jhem tyrana, konečně vzkypí a rozbije okovy?“) Němečtí osvícenci (Herder, Lessing!) chovali ideály liberalismu, tolerance, pokroku, svobody myšlení (i proti státu a církvi) apod. Werther bojuje za svobodu být sám sebou nejen pro jedince, ale také pro národ; ostatně vnitřní autentičnosti nelze zcela dosáhnout tam, kde není autentičnost vnější. Proto nechává na psacím stojanu, když umírá, rozevřenou „Emilii Galotti“ od Lessinga, který ji nazval „protityranským dramatem“ (E. se radši zabije, než by podlehla tyranu).
Umírá z nešťastné lásky nejen k Lottě, ale také k Německu.

Forma:

- žánr: epistulární román (ve formě dopisů) - Werther příteli Vilémovi (v XVIII. st. obvyklý žánr) + na konci ve formě poznámek nakladatele čtenáři
- formálně obsah: Téměř celé dílo je tedy Wetherův monolog. Skládá se z úvah, povahopisných črt, líčení přírody i dojmů, které vyvolává ve vypravěči, zachycuje a rozebírá Wertherovy pocity, hnutí, vášně a stavy, obsahuje drobné, částečně symbolické anekdoty z jeho a Lottina styku, přechází v myšlenky o povaze a údělu člověka, o smrti, lásce, přírodě a umění. Silně autobiografické, ale obecně platné. Jedna z myšlenek: skutečného člověka určuje jeho neopakovatelný cit.
Důležité je, že se zde projevuje Göthův romantický pantheismus (přesvědčení, že bůh = příroda). Wether (ostatně velmi zbožný) se citově ztotožňuje s celým světem (např. motiv farských ořešáků).
- jazyk: bohatý básnivý jazyk, metaforičnost, nevšední výrazy vysokého stylu: poetismy, jmenné tvary (např. „silen“ místo „silný“), knižní výrazy; nevšední prostředky → kypivá, expresivní vášnivost → naléhavost, ořesná síla výpovědi; prudké rozrušení Wertherovy mysli → často oslovení (Vilém), citoslovce, otazníky, zvolavníky, pomlčky, aposiopese
Vložen Göthův překlad Ossianových zpěvů (Ossian – bájný skotský bard, tehdy populární díky zpěvům podvrženým Skotem J. Macphersonem). Ossian a Homér: Wertherovy básnické lásky.

Genese (= vznik):

- * r. 1774 (Göthovi bylo dvacet sedm let) v rodném Frankfurtu nad Mohanem - během čtyř týdnů
- inspirace vlastním Göthovým pobytem ve Wetzlaru a nešťastnou láskou k Lottě (Chartlottě) Buffové (vyjádřil se, že psal dílo „krví svého srdce“), ale i příběhem wetzlarského kolegy Jerusalema, který se zastřelil mj. kvůli nešťastné lásce (i kvůli ponížení a nenaplněným ideálům)
- při psaní si představoval rozhovory s různými známými osobami a zaznamenával je na papír, poté vytvářel Wertherův monolog, aby dosáhl co největší pestrosti a platnosti
- Německo v té době kulturně i hospodářsky zaostalá země, roztříštěná na jednotlivé státečky a svobodná města (Marx/Engels: „německá bída“), omezenost dogmatičností lutheranismu, nerozvinula se zde renesance, kterou do německých poměrů vnesli až Göthovi osvícenští předchůdci J. Ch. Lichtenberg (fyzik, aforista), G. E. Lessing („německý Shakespeare“) a J. G. Herder (filosof, filolog, básník). Němčina prodělala v baroku hluboký úpadek, četlo, psalo a myslilo se francouzsky. Werthera skličuje nespravedlivost feudálů (ačkoli uznává nutnost stavů). Země nedemokratická (v Prusku osvícená monarchie Bedřicha Velikého).
- něm. „Leiden des jungen Werthers“

Vliv literárního díla na životy lidí, jeho odezva (WERTHEROVSKÁ HOREČKA):

- ve svě době (konec XVIII. st.) masová záležitost nebývalého dosahu, četly ho milióny lidí (Napoleon 7x, měl „Werthera“ při egyptském tažení)
- v Německu, ale i jinde docházelo k sebevraždám (Göthe reagoval výtkou), zasáhla obě pohlaví; např. Christine von Lassberg skočila s knížkou do řeky Ilmu, Göthe pomáhal tělo vynést ze zamrzlé vody; dále případy Karstens, sl. Glovers aj. (knihu po sobě zanechali v symbolické poloze)
- neexistují statistiky, není podloženo, ke kolika sebevraždám skutečně došlo (http://www.cspsychiatr.cz)
- Wertherův úbor se stal módou („Werthertracht“): modré sako („wertherovské“) s mosaznými knoflíky, žlutá vesta, kožené kalhoty a shrnovací holínky, vlasy po ramena, nepoužíval se pudr; u žen „Charlottin kroj“: bílé šaty s modrými stuhami
- voňavka „Eau de Werther“, „Wertherův ohňostroj“ v Prátru (Vídeň)
- Wetzlar poutní místo (studánka, u které prodléval Werther v románu, domy Götha a Lotty B., místnost, kde spáchal sebevraždu Jerusalem; pouti končily symbolicky o půlnoci u Jerusalemova hrobu)
- diskuse o tom, zda má člověk právo na sebevraždu (do té doby tabu)
- „protiwetherovská vlna“, v Lipsku (!) zakázán pod pokutou
- Göthe nakonec vydal druhou, mírnější verzi knihy
- v psychiatrii wetherův efekt: člověk podlehne příkladu sebevraha (v knize, filmu, denním tisku)