Inkové

Počátky dějin

Je téměř nemožné rekonstruovat rané dějiny tohoto státu. Jestliže nějaký kmen nebo nějaké společenství dosáhne světovlády, jsou nejčasněji dějiny vzniku a počátky napsány znovu. Tato revize může spočívat v tom, že se zveličuje primitivnost, zaostalost a bída raných dob, aby více vynikla důležitost cesty vzestupu. Úsilí o komunitu může vést rovněž k tomu, že je původní společenství pojímáno jako kapesní vydání pozdějšího impéria, a to s veškerou jeho složitou sociální hierarchií. Aztékové zvolili první formu, Inkové druhou. Incká historiografie měla ve zvyku pojímat někdejší kmenové náčelníky, jako věrný obraz imperiálních vládců, kteří později ovládali celý andský region a obdařovat je všemi jejich mocenskými atributy. Jestliže dále vezme v úvahu, že Inkové neměli žádné písmo, že tedy jejich dějiny tvořila pouze ústní tradice, že kalendář a chronologie byly rozvinuty mnohem méně než v Mezoamerice a že konečně i archeologická svědectví z oblasti Cuzca jsou krajně skoupá, lze si snadno představit s jakými obtížemi musí každá rekonstrukce raných dějin počítat.
V prvním období žili pacarimac runa "počínající lidé". Šlo o mírumilovné zemědělce, jejichž svět byl zničen válkami a zhoubnými nemocemi. Zanechali však po sobě několik potomků, kteří katastrofu přežili. Jejich legitimní synové byli prapředky aristokracie, jejich nemanželští synové prapředky prostých obyvatel.
Druhá perioda stála ve znamení huari runa "původních lidí", pocházejících z jeskyní. Šlo rovněž o rolníky, kteří se však na rozdíl od svých předků umění budovat terasovitá pole a zavlažovací systémy. Byli to mírumilovní, celkem dobří lidé, kteří se však stali obětí děsivé katastrofy. Slunce jim odepřelo svou přízeň a své světlo a nakonec je patrně spálilo.
Třetí epocha, doba "divochů" skončila katastrofální povodní.
Čtvrtá epocha byla epochou válečníků. Lidé, kteří žili v této době příliš zpohodlněli, věnujíce se na místo zemědělství a válčení sodomii, nakonec se na místo nich objevují Inkové.
Tato legenda, z několika legend o původu Inků se odlišuje od svého aztéckého protějšku v jednom zásadním bodě, že totiž prostí obyvatelé a aristokracie jsou již prezentováni jako třídy, jež byly při stvoření k svému poslání předurčeny. Podobné rozdíly se objevují i v pozdějších vyprávěních o migracích. Jedno z nich líčí, že Inkové pocházejí z jeskyní Paccari-Tambo, nebo od Cuzca. Z prostřední jeskyně vzešli čtyři bratři Ayar Manco, Ayar Cachi, Ayar Uchu a Ayar Auca se svými sestrami, jež byly i jejich manželkami. Z vedlejších jeskyní potom vzešlo deset klanů, jež je následovaly. Ayaru Mancovi, jenž je znám jako Manco Capac, se podařilo odstranit své bratry, kteří byli zároveň jeho soupeři. Jeden byl uvězněn v jeskyni, zbývající dva proměněni v kámen.

Místa jejich bydliště

Ten, kdo na počátku 15. Století cestoval oblastí dnešního Peru od severu k jihu, setkal se v mnohém ohledu s pozoruhodným protikladem. Jak na severním pobřeží, tak v severní oblasti altiplana existovaly velké a mocné státy s impozantními městy. Na jižním pobřeží byly státy a města mnohem menší. V jižní části altiplana zmizela města téměř úplně a státy přecházely ve více, nebo méně kompaktní kmenové pospolitosti. Jestliže v regionu jezera Titicaca byly dosud relativně velké, existovalo severozápadně odtud v oblasti Cuzca už jen množství vesnických komunit, které mezi s sebou vedli neustálé boje. Přesto se tato oblast měla stát východiskem největšího a nejcentralizovanějšího státu staré Ameriky, státu Inků.


Sociální organizace

Inkové, když přicházejí do Cuzca, se setkávají s kmeny, jež tam již byly starousedlíky. Ale na rozdíl od již vysoce organizovaných městských států Mexického údolí, existovala patrně jen malá vesnická společenství a pro Inky nebylo obtížné odsadit si vlastní půdu a Incké kroniky vyprávějí o neustálých srážkách se sousedními etnickými skupinami v okolí. Inkové reprezentovali klanovou pospolitost. Tyto klany se označují "Ayllu" .V Mezoamerice tvořili klany osnovu všech sociálních struktur, i když jejich koheze a význam byly menší než v Peru. Jestliže se příslušníci aztéckého callpuli cítili být "nějak" navzájem spřízněni, příslušníci peruánského ayllu věřili původ ze společného předka. Mohl to být člověk, zvíře nebo dokonce svatyně. Stejně jako v Mezoamerice náležela půda klanu. Jestliže však tam byla půda rozdělena pouze jednou a na klan se mohli obrátit jen ti, kdo neměli žádnou. Půda byla nově dělena každé dva roky nebo ve větších intervalech mezi příslušníky podle velikosti rodiny. Nadto byla půda obdělávána společně všemi příslušníky klanu, kteří považovali za svou povinnost postarat se i o půdu těch, kteří ji nebyli s to sami obdělávat, ať to bylo z důvodů stáří a nebo zdravotních. Na rozdíl od Mezoameriky zasahoval klan do volby manželského partnera. Povaha pravidel manželské politiky, zda totiž šlo o endogamní nebo o exogamní klany, je dosud sporná. Vzájemné vztahy mezi klany byly krajně složité. V Cuzcu existovaly klany nejen vyšší a nižší vrstvy, nýbrž součastně s tím se všechny incké klany rozpadly do "dvou polovin": hurin saya (horní polovina) a hanam saya (dolní polovina). Obě poloviny spolu soupeřily při různých slavnostech a náboženské obřady prováděli odděleně. U některých kmenů andské oblasti, jako v případě Chucuita, vznikly dokonce oddělené politické jednotky s vlastními náčelníky. V čele obou polovin stál u Inků společný vůdce, sapay inka, jenž řídil osudy celého kmene. V době, kdy Špaňelé dobili inckou říši, byl sapay inka králem bohem, jež vládl nad obrovskou říší.

Incké náboženství

Stejně jako u Aztéků odráželo náboženství Inků hluboké proměny, jež probíhaly bouřlivým tempem ve druhé polovině 15.století od expanze inckého impéria. Projevovalo se v něm začleňování četných nových společenství a náboženství do incké říše. Součastně bylo naplněno duchem velice hlubokých sociálních rozdílů, jež v incké říši existovaly. Uvnitř incké říše existovala přinejmenším čtyři odlišná náboženství: oficiální náboženství inckého státu, náboženství vzdělanců a vládnoucí vrstvy impéria, náboženství podrobených států a náboženství klanů, lokálních seskupení a jednotlivců. Oficiální náboženství inckého státu jeví nápadné podobnosti s náboženstvím Aztéků. Bylo rovněž agrárním kultem, jehož ohniskem byly tytéž přírodní síly. Nejdůležitějším božstvem bylo slunce "inti", obvykle znázorňované jako kulatý,zlatý disk s lidskou tváří a zářící na všechny strany. Slunci byl zasvěcen největší chrám v Cuzcu, Coricancha, jehož vnitřní stěny byly převážně zdobeny zlatem. Sapay inka byl chápán jako bůh slunce a incké společenství se považovalo, stejně jako Aztékové,za vyvolené služebníky tohoto božstva, jež jim svěřilo civilizační poslání. Slunce nemělo onen výslovný charakter boha válečníků, jako tomu bylo v Tenochtitlánu. Kromě slunce hrály velkou úlohu i jiné personifikované síly přírody. Měsíc byl nazírán jako žena slunce a byl mu u Inků podřízen. Na pobřeží, jak se zdá, byl měsíc stále ještě nejdůležitějším božstvem. Důležitou roli hrála rovněž matka země, bůh hromu, případně deště, stejně jako božstva reprezentující různá nebeská tělesa. Přízračná pro integrační úsilí incké říše byla ta okolnost, že kult slunce, jak jej pěstovali Inkové, byl zaveden ve všech podrobených oblastech. Chrámy zasvěcené intimu musely být postaveny ve všech oblastech a udržovány poddanými.

Vojenská organizace

Politická integrace, soudržnost incké říše a nasazování podrobených společenství do vojenské služby umožnilo Inkům vybudovat vojenskou mašinérii jedinečné účinnosti. Tuto účinnost nejlépe pochopíme, jestliže ji srovnáme s vojenskou organizací Aztéků. Aztékové a Inkové museli překonávat velice podobné přírodní obtíže. Jedni i druzí se nacházeli v oblasti altiplana a museli, pokud chtěli podniknout dobyvačné tažení, překonávat neschůdná horská pásma. Oblasti, do nichž pronikli a jež dobili, jeví velice extrémní klimatické odlišnosti: vysoko položená, studená horská údolí, tropická nížinská oblast, nehostinné pouště. Vojenská technika obou společenství nebyla příliš odlišná. Nejdůležitějšími útočnými zbraněmi Inků byly mečovité kyje, opatřené kamennými nebo měděnými hroty, meče s dvojím ostřím, rovněž kamenné nebo měděné a vrhače oštěpů. Luku a šípu používali pouze žoldnéři z tropické nížinné oblasti. Kromě těchto zbraní, jež používali Aztékové, měli Inkové praky a bolas. Byly to kameny spojené řemeny, jež byly vrhány na nepřítele. Na rozdíl od mezoamerických společenství používali Inkové při zhotovování zbraní ve větší míře mědi a bronzu. Vcelku však nebyly rozdíly v útočnosti příliš velké. V útočné taktice se Inkové od Aztéků příliš nelišili. Nejdříve protivníci vrhali vzájemně na sebe kopí, šípy, botas a kamení, pak překonali a organizovaný boj se přeměnil v boj muže proti muži. V jednom ohledu si však Inkové počínali úplně jinak než aztécká vojska. Nešlo jim o to, aby získaly zajatce, ale aby zabíjeli a tak si v boji nedělali žádné zábrany.

Dobyvačné války

Přechod Inků od jednoho z mnoha malých kmenů k dobyvatelům a vládcům světové říše trval pouhých třicet let. Inkové si se stále rostoucí rychlostí podrobovali jednu oblast andského areálu za druhou. Počátek válečných úspěchů, průlom ke světovládě, spatřuje většina historiků v polovině 15.století a to v roce 1438. V tomto roce se Chancové, severně od Cuzca usídlená kmenová konfederace, rozhodli podrobit si Inky. To se však nepovedlo a Yupanquihovi se podařilo Chancy od Cuzca vytlačit a na konec je porazit. Viracochu cítil ohrožení své pozice Inky a i pozice svého oblíbeného syna Urca. Urco se pokusil o atentát na Yupanquiho a padl. Inka Yupanqui pak přinutil před shromážděním, aby mu postoupil hodnost Inky a sám se prohlásil Inkou pod jménem Pachacutec-Proměnitel světa. Pod Pachacuteovým vedením začalo nové vítězné tažení. Nejprve byly podmaněny malé a drobné státní útvary kolem údolí Cuzca. Potom vpochodovala incká vojska do jižní oblasti altiplana v regionu jezera Titicaca, kde se spojila s Chucuitem proti jejich soupeři, národnímu státu Hatun Colla. Poté si Inkové podrobili své staré spojence, za nimiž následovaly drobné státy altiplana. Po úspěšném záboru jižní části altiplana pronikli na sever, jejich vojska vstoupila do severní části altiplana, podrobila si stát Camarca a dosáhla až oblasti dnešního Ecuadoru. Nyní se incká vojska, vedená Pachacuteovým synem Tupacem Yupaquim, cítila dostatečně silá, aby vytáhla proti největšímu odpůrci Inků v andské oblasti, proti státu Chimor. Aby se Inkům ubránili, Chimuánci vybudovali rozsáhlé a mohutné opevnění. Např. opevnění v Paramonze, jehož rozvaliny působí ještě dnes monumentálním dojmem. Inkové však nepřitáhli od jihu, ale od severu, kde byla opevnění mnohem slabší. Pronikli do oblasti Chimů a využili velice rafinovaným způsobem jeho ekologických slabin. Obsadili vodní zdroje a pohrozili, že uzavřou kanály. Poté se velký Chimú podrobil Inkovi. Po dobytí říše Chimor, po němž velice rychle následovalo podmanění ostatních pobřežních oblastí, měli Inkové téměř všechny regiony vysoké kultury, s výjimkou severní části, pod svou mocenskou kontrolou. Zatímco se při pronikání na sever podařilo Tupacu Yupanquimu a jeho nástupci Huaynu Capacovi podrobit si další oblasti Ecuadoru a dosáhnout až do oblasti dnešního hlavního města země Quita, narazila expanze Inků v jiných směrech na oblasti mnohem chudší. Na jihu pronikli až do oblasti dnešní Argentiny a Chile, museli přitom projít nehostinnými pouštěmi a nakonec se zastavili v pralesní oblasti Araukánců. Na východě zůstaly všechny pokusy o proniknutí do pralesní oblasti Amazonie, začínající nepříliš daleko od Cuzca, bez úspěchu. Prales a nomádní způsob života tamních kmenů se ukázaly být nepřekonatelnou překážkou. Inkové se dokonce pokusili proniknout přes oceán. Dobil několik ostrovů v Tichomoří. Jejich impérium bylo možná co do počtu obyvatel menší než říše Aztéků v Mezoamerice, dosáhlo však takového stupně integrace, že zastínilo všechno, co do příchodu Evropanů na americkém kontinentu existovalo.

Lékařství a věda

"Věda" byla u Inků orientována vysloveně na praxi. Kromě stavební činnosti a intenzivního zemědělství se Inkové výrazně soustředili na medicínu, v níž dosáhli pozoruhodných výkonů. Inkové prováděli trepanace a znali již různé způsoby narkotizace. Před operací byla pacientovi podána nejprve opojná chicha a potom musel žvýkat listy koky, aby zmírnil pocit bolesti. Nejslavnější lékaři inckých dob pocházeli z kmene Callahouaya, usídleného v jednom údolí východně od jezera Titicaca. Pokoušeli se získat léčiva i ze zvířat. Hadí preparát neurotické choroby a sexuální impotenci, směs pavučiny a kůry ze stromu rány. Včelí bodnutí byla používána proti revmatizmu.
Incká matematika byla jednodušší, neboť nezanechala po sobě žádná písemná svědectví. Byla rovněž bližší evropským představám tím, že se Inkové orientovali na decimální systém. Astronomické vědění bylo nepochybně výsledkem pozorování kněží. Znali sluneční a lunární rok, stejně jako oběh Venuše. Dlouhou dobu se soudilo, že znali pouze lunární rok a počítali s dvanácti měsíci podle lunárního kalendáře. Chybějící dny byly pak případně doplňováni suplementárním počtem, i když se přesně neví jak vypadala jejich funkce. V poslední době předložil R. T. Zuidena novou hypotézu, podle níž Inkové znali sluneční rok a v souladu s tím členili svůj kalendář. Neexistoval žádný složitý ceremoniální kalendář, podobný mezoamerickému kalendáři o padesáti dvou rocích, jenž by umožňoval v daném cyklu pevně stanovit libovolný den. Incký kalendář byl orientován prakticky a souvisel velmi úzce s průběhem ročních období, se sklizní a výsadou.