Starověké Řecko

Řecké dějiny jsou jak v evropském tak ve světovém kontextu velikou zvláštností. Řecko jako kolébka evropské kultury nikdy nebylo velikou říší, s výjimkou krátkého období vlády Alexandra Velikého. Vždy to byly malé městské státy vázané spolu pouze různými dohodami. Občas došlo mezi nimi i ke krutým bojům. Čím bylo Řecko pro Evropu, tím byla pro Řecko Kréta, malý, ale významný ostrov mezi Egejským a Lybijským mořem. Ta byla v dobách své největší slávy (přibližně před 3 500 a 4000 lety ) velice mírumilovný stát, který pro svou obranu i rozvoj využíval výlučně svého mocného loďstva, takže např. na Krétě nenajdeme opevněné paláce. Nejslavnější antické památky např. slavný aténský Parthenón či vlastně celá Akropole byla vybudována ve velmi krátkém období Periklovy vlády. Přes onu roztříštěnost se Řekové dokázali ubránit i tak mocným říším jako byla říše perská. Jediné období, kdy bylo Řecko opravdu velkou říší byla vláda Alexandra Velikého (Makedonského). Toto období trvalo přibližně 11 let. Ironií je, že střed této říše nebylo to pravé antické Řecko, za které považujeme Athény případně Spartu, ale do té doby téměř bezvýznamná oblast Makedonie.

Trojská válka:
Byla nebo nebyla trojská válka? To je otázka, na kterou asi dnes odpověď nenalezneme. Určitě však nevypukla pro spor o ženskou krásu, určitě nevypukla proto, že trojský princ Paris unesl Helenu, ženu spartského krále Menelaa. Trója, o které nikdo až do konce minulého století nevěřil že existovala, bylo velice silné město postavené na strategicky významném místě, a sice na tureckém pobřeží malé Asie blízko dardanelského průlivu. Proto mohlo velice dobře kontrolovat tuto důležitou obchodní cestu. Současné vykopávky v Tróji jasně ukazují výhodnou pozici tohoto místa. Trója byla mnohokráte zničena a mnohokráte opět vybudována. K tomu by samozřejmě nebylo docházelo, kdyby se jednalo o nějaké méně významné město. Vzhledem k tomu, že v době trojské války Řekové ještě neznali písmo, čerpáme pouze z tradicí zachovávaných a původně pouze ústně předávaných Homérovi. Zajímavé je, že se Homér ve svých eposech soustředí až na poslední rok války (v eposu Ilias). V eposu Odysea popisuje návrat asi nejslavnějšího řeckého veterána Odyssea z trojského bojiště na rodnou Ithaku.

Kréta:
Nazýváme-li Řecko kolébkou evropské kultury, musíme nazvat Krétu kolébkou řecké kultury. Ještě dávno předtím, než Řekové začali osídlovat pevninské Řecko, vznikala již na Krétě rozvinutá civilizace. Tato kultura vznikala především na obchodní bázi nikoliv na bázi válečné a přibírala mnoho prvků tehdy již bohatě rozvinuté kultury egyptské. Velkou zvláštností krétské kultury je především její mírumilovnost, kterou dokazuje například to, že na Krétě nenajdeme žádné opevněné paláce, opevněné hrady. To znamená, že se Kréťané nebáli žádných válek. Kréťané byli především vynikající mořeplavci a obchodníci. Samozřejmě s rozvojem obchodu rostlo i bohatství ostrova samého a s bohatstvím ostrova rostla i kvalita řemesla především keramiky i zlatnických prací. Velkolepé paláce, které tou dobou na Krétě vznikaly, ( především palác v Knossu) zadávaly Řekům v pozdějších letech důvody k mnoha pověstem, například o labyrintu. Labyrint vznikl ze slova Labrys což je oboustranná sekera, jeden z největších krétských symbolů. Labyrint je tedy palác oboustranné sekery, ovšem pro lidi, kteří touto dobou žili v podstatně kulturně nižší úrovni musel být tento palác pravým labyrintem neboli bludištěm. Vzhledem k tomu že historie Kréty je velice svébytná a vlastně končí ještě daleko dříve než se začíná rozvíjet vyšší stupeň kultury na pevninském Řecku.

Mykény:
Období vrcholu krétské kultury, tj. počátkem druhého tisíciletí před Kristem, začíná postupné osídlování peloponéského poloostrova a pevninského Řecka. Tito dobyvatelé zezačátku vraždili místní obyvatelstvo. Pak s ním však začali splývat a jejich rodoví náčelníci se stávali skutečnými vládci. Svojí moc opírali o svou stráž, ze které časem vznikla šlechta, aristokracie. Začínají vznikat první města, v jejichž okolí se soustředili i obyvatelé a tím vznikali i první městské státy. K nejvýznamnějším městským centrům té doby patřili Mykény, Týrins, . ostatně jsou to jména která velice dobře známe z Homérových básní Ilias a Odyssea. Asi nejmocnější město té doby byli Mykény. Byly proslulé svým bohatstvím a zlatem, měla veliký vliv i vyspělá kultura krétská, která byla v tomto období na svém vrcholu. Mykény se velice rychle od Kréty učily, takže vznikla pozoruhodná kultura krétsko - mykénská. Po zániku Kréty, pravděpodobně způsobené zemětřesením a výbuchem sopky zlatem, Homér mluví o Mykénách bohatých zlatem. Samozřejmě, že na Mykény, které měly velice silnou pozici na pevninském Řecku na dnešním ostrově Santorinu, zůstávají Mykény jediným mocenským střediskem tehdejšího Řecka.

Vpád Dórů:
Nerovnoměrný rozvoj řecké kultury významně narušil vpád dalšího řeckého kmene, kmene Dórů. Je velikou záhadou, jak je možné, že primitivní dórské kmeny dokázaly zničit tak vyspělou civilizaci, jakou byla mykénská kultura. Jako důvody se uvádí obvykle především fakt, že Dórové znali již železné zbraně, zatímco mykéňané měli jen zbraně bronzové. A druhý důvod může být ten, že Achájové neboli Mykéňané měli pouze - dnes bychom řekli - profesionální armádu, zatímco dórských výbojů se aktivně zúčastňovali všichni bojeschopní muži. Dobytá území osidlovali. Přesto se jim nepovedlo dobýt celé Řecko, například Attiku neboli okolí Athén a iónské ostrovy zůstali pod vládou Achájů. Vpád Dórů znamenal na přibližně 300 let veliký krok zpět a zničení původní kultury. Teprve 250 až 300 let po vpádu Dórů se znova vytváří nové písmo. Kupodivu nepřevzali písmo staré řecko - mykénské kultury, ale vytvořili písmo nové na základě písma fénického. Dórská invaze zapříčinila i to, že se některé achajské rody přemístili z pevninského Řecka na středomořské pobřeží Malé Asie a vznikla tím mnohá slavná města jako je Miletos a další.

Velká kolonizace:
Přibližně 300 let po vpádu Dórů na řecké území začíná nový rozvoj řecké kultury. Rozvíjí se především obchod, který stimuluje rozvoj dopravy. Tou dobou se začínají stavět velké námořní lodě. Objevují se první jednotné míry a váhy, které usnadňují obchod a především se začínají razit i mince, které velice rychle vytlačili obchod výměnný. Díky všem těmto změnám dochází k mohutnému rozvoji řecké populace. Řecko je však zemí relativně chudou , která není schopna uživit příliš mnoho lidí. Proto začíná tzv. velká kolonizace. Řekové hledají nová místa a osídlují nové oblasti. Je to především Itálie, celé pobřeží Malé Asie a dostávají se až do dnešní Francie, například do okolí dnešního Marseille. Zajímavé je, že toto osídlování není osídlování válečné , ale noví osadníci se snažili především přinášet novou kulturu a civilizaci. Snažili se s původním obyvatelstvem spíše obchodovat. Tou dobou nastává veliký rozmach řecké kultury, řecké civilizace, avšak nikdy nedošlo ke spojení všech Řeků v jeden mohutný státní celek. Veškeré osady byly na svých mateřským centrech zcela nezávislé, pouze s nimi obchodovali.

Městské státy:
Ani v době největší slávy Řecka neexistovala žádná řecká říše. Řecko se vyvíjelo hlavně v malých městských státech, které spolu uzavírali různé dohody jak obranné tak útočné a bohužel často válčili i mezi sebou. Mezi nejvýznamnější městské státy na vrcholu řecké civilizace patřili Sparta a Atény. Dva naprosto odlišné státní celky. Atény se snahou o demokracii - Sparta s maximálním vojenským potenciálem. S maximální askezí. Městské státy byly relativně malé a tvořili je vlastně pouze město a jeho nejbližší okolí. Toto město bylo vždy centrem místního obyvatelstva jak pro obchody, tak pro práci a tak i pro obranu. Jenom několik městských států bylo větších a ty měly okolo 100 000 obyvatel. O velikosti městského státu si můžeme udělat představu na příkladu Sparty, která byla jedním z největších co se plochy týče, avšak území bylo velmi řídce obydleno. Pěší cesta od jedné hranice ke druhé trvala asi dva dny.

Atény:
Zatímco síla a moc Sparty stála výlučně na její moci, vojenská síla a moc Atén vznikala na bázi kulturní a obchodní. Atény nebyly nikdy tak dobrými válečníky jako byli Sparťané. Zato byli velice dobří zemědělci, řemeslníci a především obchodníci. Svoboda měla pro ně velký význam. Za zakladatele aténského státu bývá považován hrdina Théseus, syn Egeiův. Zpočátku vládli králové. Po smrti posledního krále se stanovila vláda aristokracie. V té době spravoval stát sbor devíti úředníků (archontů), volených na jeden rok lidovým shromážděním. Jeho činnost kontrolovala rada (areopagos) volená z bývalých archontů. Bohatým aristokratům patří většina půdy a začínají se projevovat velké sociální rozdíly. Vzhledem k tomu, že řecká půda je těžko obdělávatelná ,stávalo se, že řečtí zemědělci dali půdu do zástavy bohaté aristokracii Když se neurodilo, přišli o půdu, dali do zástavy sebe a přišli do otroctví. Tento fakt vedl k velikému povstání ,které bylo potlačeno. Aristokraté však pochopili, že přišel čas zásadních změn a pověřili jednoho z úředníků (archonta), aby připravil nové zákony. Tento úředník se jmenoval Drakón a zákony opravdu sepsal. O jejich kvalitě asi nejlépe vypovídá to, že dodnes známe pojem drakonická opatření - jsou to velice drakonická pravidla.Jako přirovnání k jejich tvrdosti a krutosti lidé používali to, že Drakón nepsal zákony inkoustem, ale svou krví. Definitivní zlom přinesl až vládce Solón, který vyhlásil úplnou amnestii, zrušil dosavadní dluhy a vykoupil občany, kteří se pro dluhy stali otroky. Zakázal také, aby tímto způsobem mohli být občané prodáváni do otroctví. Nakonec Solón vydal zákon, který není v mnoha zemích samozřejmostí dodnes: podle něj se každý občan mohl odvolat proti rozhodnutí jakéhokoliv soudu. Rozdělil také občany do čtyř supin podle majetku. Příslušníci vyšších tříd měli sice větší práva, ale také měli větší povinnosti, např. financování staveb lodí. I nemajetní příslušníci čtvrté třídy se stali rovnoprávnými členy lidového sněmu, který rozhodoval o všech podstatných záležitostech a volil všechny úředníky. Na novou ústavu nechal pak Solón athénské občany přísahat - a vzdal se úřadu. Ještě za jeho života však v Athénách vypukly nové nepokoje, z kterých se nakonec zrodila i nová forma vlády. Po Solónovi přichází do čela státu tyran Peisistrátós. Musíme si uvědomit, že tyran v té době neznamená to samé co dnes - v té době to bylo označení vlády jediného muže. Ale byl to poslední panovník, poté byla tyranida nahrazena demokracií - podle řeckých slov démos = lid, kratos = vláda. Podle nové demokratické ústavy si byli před soudem všichni občané rovni.
Říkáme-li občané, myslím tím jen rodilé Athéňany. Mimo ně totiž žili v Athénách svobodní a neplnoprávní cizinci , nazývaní metoikové, a také zcela bezprávní otroci

Povstání maloasijských Řeků:
V polovině 6. stol. př. Kr. na území dnešního Iránu vznikají základy perské říše. Tato říše se velice rychle rozmáhá a dostává se až do malé Asie, kde touto dobou již byli řecké kolonie a řecké osady. S těmito osadami žili ze začátku Peršané v dobrých vztazích ,avšak čím více rostla jejich moc, tím více utlačovali Řeky, až je úplně podrobili. Řekové však jsou národem velice svobodomyslným, a proto se roku 500 př. Kr. vzbouřili. Centrem povstání byl řecký Milet. Toto povstání bylo zpočátku velice úspěšné, ale perská říše byla přec jenom velice silný . Vzhledem k tomu, že se Miletu dostávalo jen velice malé podpory z řecké strany ,bylo povstání potlačeno. Naopak i malá podpora pevninských Řeků se stala záminkou pro perského krále Dareia pro ovládnutí celého Řecka.

Sparta:
I slávisté dneska uznávají pojem spartánská výchova. Co to bylo? Sparťané byli považováni - a to zcela jistě právem - za nejlepší vojáky v řeckých dějinách. Už v mládí byli totiž všichni hoši cvičeni pro vojenské účely a vojenským zásadám byla také podřízena celá jejich výchova. Když se děti narodily slabé či neduživé byly bez milosti zabíjeny. Od 7. Roku se výchovy hochů ujímal stát. Vlastní bojový výcvik začínal již v 16 letech. Mezi 20. a 30. rokem probíhala aktivní služba. Po celou tu dobu bydleli vojáci společně a to i v případě, že byli ženatí. Teprve po třicítce se mohli více věnovat rodinnému životu, ale stravovali se stále společně. Služba jim končila teprve v šedesáti letech.Pro spartského vojáka neexistoval ústup nebo porážka, znal buď vítězství nebo smrt. Největší význam byl ve Spartě kladen na tělesnou, duševní zdatnost a na vysoké mravní hodnoty. Na rozdíl od Athén zde nebylo tak rozvinuto čtení a psaní. Spartě vládli dva králové, kteří však byli pod kontrolou 5 vysokých úředníků (eforů) zvolených z místní šlechty. Tito králové však neměli neomezenou moc - samozřejmě s výjimkou války. Do boje vedl vojsko vždy jen jeden z těchto králů, druhý se staral o správu města. Sparta měla i něco, čemu bychom dnes mohli říci horní a dolní komora parlamentu - tedy radu starších a lidové shromáždění. Ve Spartě se žilo na velice nízké úrovni. Jakýkoliv přepych byl považován za změkčilost. Řemeslo i obchod byli na velice nízké úrovni. Jediné co Spartu dělalo Spartou, tedy jedním z nejmocnějších řeckých států, byla její silná armáda, která čítala 10 000 mužů.

Hrdinové od Marathónu:
Kolem roku 500 př. Kr. začala Řecko ohrožovat rozpínavost perské říše. Ta vládla řecké osady v Malé Asii. Jejich občané se s však s perskou nadvládou nechtěli smířit a uspořádali povstání kam jim na pomoc přišli jen Athéňané a to s pouhými 26 loďmi. Toto povstání bylo odraženo. Peršané si však vzali pomoc od pevninských Řeků jako záminku k rozpoutání války, ale nejdříve tam poslali své zvědy s tím, že žádají o vodu. Skoro všude se jim to povedlo, ale například v Athénách je pobouření občané svrhli do propasti a lakonicky poznamenali, aby si nabrali vody i země co hrdlo ráčí. Válka se stala nevyhnutelnou. Válka začala v roce 490 na marathónské pláni. V čele Řeků stál vynikající stratég Miltiadés.

Poslední, více než kilometrový úsek řečtí hoplítové (těžkooděnci) překonali rychlým během., aby protivníkovi znemožnili použít jeho zbraň – salvy šípů. Perská porážka byla drtivá. Padlo na 6400 mužů oproti 192 řeckým bojovníkům. Ve chvíli vítězství si proslulý běžec Feidippidés svlékl zbroj a vydal se na cestu dlouhou 42 km, aby přinesl zprávu o vítězství. Legenda praví, že po vyčerpávajícím běhu vydechl na Athénském náměstí : „Zvítězili jsme!“ a zemřel. Od té doby se běhá na jeho počest marathónský běh.
První útok byl odražen.moudří mezi Řeky si však byli vědomi, že to neznamená konec nebezpečí, ale spíše jeho začátek. Mezi nimi i Themistoklés. Přesvědčil Řeky, aby pro příští střet vybudovali silné loďstvo a nechal postavit 100 nových triér (triéra-válečná loď). Říkalo se o něm, že „odňal athénským občanům kopí a přikoval je k lodní lavici a veslu.To se Řekům , zvyklým na boj moc nelíbilo. Události však brzy ukázaly jak prozíravé to bylo rozhodnutí.

Řecko-Perské války:
Řecko - perské války patří jednoznačně k jednomu z nejvýznamnějších bodů řecké historie vůbec. Je to také období , na které jsou Řekové právem hrdí a je to také období ,kdy se poprvé a naposled za celé období anticko - řeckých dějin dokázali všechny městské státy spojit na obranu proti jednomu velkému nepříteli.

Deset let po zdrcující porážce se perské vojsko v čele s králem Xerxem vrátilo. Vrátilo se s v neuvěřitelné síle a to jak na lodích, tak i na souši.

Řekové se rozhodli nepřítele zastavit v soutěsce u Thermopyl, která otvírala cestu do středního Řecka.Tady se Peršanům postavil spartský král Leónidiás. První tři dny útok statečně odráželi, ale po zradě, kdy jim Peršané dostali obráncům do zad. Leónidiás poslal spojence domů a se Sparťany zůstal až do konce. Všichni padli. Cesta byla volná .Themistoklés mezi tím přesvědčil občany, aby odešli z města. Ženy a děti se uchýlily na ostrov Salamínu, muži nasedli na lodě. Netrvalo dlouho a Athény byly ukryty pod plameny. V zátoce u Salamíny se nikomu do boje nechce. Proto Themistoklés volí lest. Řekové nakonec porazili perské loďstvo. A Themistoklés posílá Xerxovi další falešný vzkaz. Prohranou bitvou zděšený král, se dal na útěk.V Řecku zůstává jen jeho věrný vojevůdce Mardonios v čele stotisícové armády.

Bohužel se Řekové po vítězství nedávají dále do boje, ale vrací se domů oslavovat. Vrátili se i Athéňané. Jen co své domy trochu spravili, přitáhl do města Mardonios.Athéňané museli zase pryč. Tentokrát Peršané nenechali kámen na kameni. Konečně Řekové spojili své síly.V srpnu roku 479 př. Kr. došlo k rozhodné bitvě u Plataj. Urputný boj trval celý den. Nakonec byli Řekové přesilou donuceni ustoupit.Ráno však v prořídlých řadách nastoupili znova. Zdálo se, že bitva je ztracena. Potom však vyrazil jeden spartský oddíl vyrazil k tělesné stráži Mradonia a zabil ho.Perské vojsko se dalo na útěk. Válka pokračovala ještě řadu let, ale o vítězi již nabylo pochyb. Řekové získali zpět ostrovy v egejském moři, řecké osady v Malé Asii znovu povstali a osvobodili se. Roku 449 př. Kr. byl uzavřen mír. Malé Řecko porazilo obrovskou perskou veleříši. Zachránilo tím nejen svou vlastní svobodu, ale i základy celé evropské civilizace.

Válka mezi bratry:
Po vítězství nad Peršany, přineslo Athénám nebývalý rozvoj řemesla, obchodu a zemědělství. Protože věděli, že nebezpečí je stále nablízku, sjednotili se v jeden námořní spolek a Athény se staly jeho vůdcem. V Athénách se také rozvíjela demokracie. Svého vrcholu dosáhla za vlády bývalého aristokrata Perikla, který byl přesvědčený demokrat. Byl výborný stratég. Periklés zavedl vyplácení peněžitých odměn za vykonávání úřadu, za účast na soudu či na lidovém shromáždění. Periklés také silně podporoval výstavbu města, veřejné slavnosti i umění. Bohatství Athén rostlo den ode dne, ale tím pádem rostla i pýcha Athéňanů. Ze svých sousedů si udělali poddané a z jejich daní financovali svou demokracii, kulturu i stavby. To se však nelíbilo Sparťanům. Proto se svými spojenci vytvořila Peloponéský spolek. Napětí mezi oběma soupeři rostlo, až došlo k střetu. Zdálo se, že se obě strany dohodnou. Uzavřeli mírovou smlouvu na třicet let. Neuplynula však ani půlka smluvené doby a válka propukla. Bylo zajímavé, že v ní bojovali Řekové proti Řekům a přesto bojovali bezohledně a s nevýslovnou krutostí. Zpočátku měli štěstí spíše Athéňané, ale pak ve městě vypukl mor, který zahubil tisíce lidí a mezi nimi již zmiňovaného Perikla.Po dlouhá léta si navzájem ničili zemi a vraždili obyvatele až zcela vyčerpáni uzavřeli v roce 421 znovu mír. Tentokrát na 50 let. Ale oba věděli, že je to mír jen na oko. Válka také po krátké přestávce pokračovala neztenčenou silou. Poslední stránka boje byla napsána u říčky Aigospotamoi (Kozích říček) kde Sparťané donutili své soupeře kapitulovat rozdrcením jejich loďstva. Během války přišli Athény o svou moc, bohatství a moc – demokracii. Ve státě se, s pomocí Sparty, zmocnila moci oligarchie(vláda bohatých). Spartě se nikdy nepovedlo sjednotit Řecko. Roku 403 athénský lid znovu obnovil demokratickou ústavu.

Všední den ve starém Řecku:
Jak bydleli:
Pod pojmem antická architektura se nám dnes nejspíše vybaví vznosná sloupořadí či monumentální řecké chrámy. Jek však žil prostý občan té doby?Kdyby se dnešní návštěvník mohl podívat do starověkých Athén, patrně by vůbec nevěřil, že je ve městě moudrých Athéňanů. Ulice klasických Athén byli křivolaké a úzké, kromě hlavních cest vedoucích od brány většinou nedosahovaly ani šířky dvou metrů, a především páchly. Domy byly nevzhledné a nevýstavné. Ostatně většinu času doma trávili pouze ženy a děti. Řečtí muži se víceméně chodili domů jen vyspat, skutečně plně žili na veřejných místech.

Odívání a úprava hlavy
Vlasy si Řekové stříhali nakrátko, zato bylo běžné nosit plnovous. Dlouhé vlasy si Řekyně stahovaly do uzlu v týle. Ve starověkém Řecku se lidské tělo stalo ideálem harmonie a krásy. Sochaři velmi často zobrazovali lidské tělo v nahotě, která dovolovala bohům obdivovat se bytosti stvořené podle jejich obrazu. Vše mělo svůj řád, uspořádání, proporce, symetrii a vhodnost. Stejným zákonům podléhal i oděv. Šířka látky byla dána šířkou tkalcovského stavu; nestříhala se ani nesešívala, byla pouze vertikálně řasena do záhybů. Nejstarší typ se upravoval z vlny, ale byl velmi těžký. Později byl vystřídán jemným plátnem. Tento oděv se nazýval chyton, byl na rameni sepnutý sponou a nosili jej pracující, mládež i starci, ženy i bojovníci. Homér jej popisuje jako jemnou bělostnou velkou řízu,s krásným zlatým pásem. Šaty se nosily na nahém těle.Sandály s proplétanými řemínky na kožené podešvi vyráběli řemeslníci, neboť doma chodili chudí i bohatí většinou bosi. Na ochranu proti slunci a nepřízni počasí se nosil široký klobouk. Již v antice měly barvy svůj symbolický význam, například bílá barva byla vyhrazena aristokracii, černá, purpurová, tmavě zelená, a šedá smutku.Oblíbená byla žabí zelená nebo jablková zeleň, hyacintová a šafránová.

Bydlení
Jádrem řeckého domu byla velká obdélníková místnost s předsíní, krbem a otvorem ve stropě, kterým odcházel kouř. Byla vyhrazena pouze mužům. K ní přiléhal vnitřní dvorek s obytnými místnostmi a část domu určená ženám. Později se začaly stavět domy, které měly ústřední dvůr se sloupořadím okolo. Jen výjimečně byly domy vybaveny koupelnou. Řekové však mohli docházet do veřejných lázní. Základní nábytek řeckých domů tvořila různá sedátka, stolky a stoly.

Budování měst a jejich ochrana
Stavba měst patří do oboru umění stavět. Je sice skutečností, že zpočátku ve stavbě měst bylo umění málo, protože šlo mnohdy o pouhé zabezpečení existence, jak tomu bylo např. při založení Říma (Roma Quadrata), ale záhy se přišlo na to, že lze města stavět podle předem připraveného plánu. Zásady pro stavbu měst stanovil Hippodamos z Milétu (v pol. 5. stol. př.n.l.) a prakticky je uplatnil při stavbě přístavu v Peiraiu. V projektu tohoto města byly uplatněny teoretické a technické možnosti doby: velmi dobrá orientace, skvělá kanalizace apod.

V období helénismu byla velká města obchodní a rezidenční (sídla vládců, diadochů) stavěna na pravidelné síti ulic a výškové rozdíly terénu bývaly překonávány mnohými terasami. Města byla vybavena skvělými náměstími, která byla lemována veřejnými budovami, jako jsou knihovny, školy, divadla, cirky apod. Zde se všude počítalo s estetickým účinkem, ať již u náměstí, ulic, bloku domů nebo zahrad.

Město bylo nutno chránit před vpádem nepřítele hradbami, které byly mnohdy vybudovány z kamene a opatřeny cimbuřím a věžemi. Průchod hradbami umožňovala u malých tvrzí branka, u velkých měst i několik bran. Jedna z nejslavnějších městských bran je v Aténách, tzv. dipylon, pověstná tím, že u ní byly nalezeny střepy nejstarších řeckých váz, zdobených lineárně kreslenými figurami. Způsob této kresby byl podle naleziště pojmenován slohem dipylským.

Na pobřežních skalách se často stavěly pozorovací věže, které na ostrovech mnohdy sloužily i za útočiště, byl-li ostrov napaden piráty.
Kromě mohutné hradební zdi se v Řecku budovaly hráze vymezující přístavy. Někdy stačila pouze jedna zeď, která uzavřela přístaviště, jak je tomu např. v Messenii, jindy byly nutné zdi dvě, jako v korintském přístavu Kenchrejích a aténském Peiraieu. Vjezd do přístavu byl často chráněn věžemi, které mohly být spojeny řetězy, aby se zabránilo vjezdu nepřátelských lodí.

Řecké umění:
Architektura:
Skvosty řecké architektury byly především veřejné stavby. Úplně novým typem staveb byla divadla nebo sportovní stadiony. Stejně dobře uměli stavět i celá města.Budovali je tak, aby se v nich dobře žilo a aby byla zároveň krásná. V řecké architektuře se používali tři klasické řády sloupů. Byly to: dórský – iónský – korintský. Nejvýrazněji se lišili na hlavicích.

Výtvarné umění:
Většina malířských děl se nezachovala. Většinou se zachovaly vázy nebo mozaiky. K opravdové dokonalosti však dospěli řečtí sochaři. Řecké sochy zobrazovaly bohy a hrdiny, ale i učence a sportovce. Skoro všechny sochy známe až z římských kopií. Největším z řeckých sochařů byl Feidiás, tvůrce athénského Parthenónu. Na troskách Peršany zničené Akropole postavil a sochami vyzdobil chrám z mramoru, před kterým stojíme v úžase dodnes. K jeho největší dílům patřila dvanáctimetrová socha Athény, vykládaná zlatem a slonovinou, a Zeus Olympský, tejně veliký a stejně nádherný. Dnes jsou obě sochy nenávratně ztraceny. Další velký sochař byl Práxitelés, proslulý svou sochou bájné bohyně Afrodíty.

Literatura:
K nejlepším literárním dílům té doby patřily spisy dějepisné, například proslulých historiků Hérodota a Thúkýdida, a také díla filozofická. Vysoké úrovně dosahovalo i básnictví – básnířka Sapfó byla dokonce nazývána „desátou múzou“. Ceněna byla nejen tvorba básní, ale i jejich přednášení. Na umění mluvit a pronášet byl vůbec kladen velký důraz. Nejslavnější řecký řečník byl Démosthenés o jehož filipikách ještě uslyšíme.

Kalokagathia:
Nezačít vyprávění o starověkém sportování olympijskými hrami se zdá rouháním, ale sport je mnohem starší než olympiády. Řekové ale nebyli jedinými, kdo pěstovali sport, ale od svých současníků, předchůdců se lišili v tom podstatném. Stejně jako z jednotlivých názorů a poznatků vytvořili vědu, tak i povahu tělesných cvičení sloužících k zábavě a k získání fyzické zdatnosti povýšili na ušlechtilou součást svého života. Vytyčili a naplnili ideál kalokagathie – harmonický rozvoj těla i ducha. A právě tento ideál ztělesňovaly olympijské hry.

Olympijské hry:
Žádný starověký národ nepřisuzoval sportu takový význam jako Řekové. Pojem sport v sobě zahrnoval soutěžení a byl považován za součást výchovy mladých mužů - snad to byly pozůstatky starodávných rituálů, které měly ověřovat odvahu, chrabrost a válečnické schopnosti. Ve velmi rané řecké historii byla proto zavedena spojnice mezi náboženskými festivaly a soutěžními sportovními událostmi. Obojí se konalo ve velkých svatyních jak mimo města, tak v ústředních městských státech.
V literatuře je možné najít celou řadu odkazů k významným sportovním kláním starověkého řeckého světa: jsou zde zmíněny slavné Olympijské hry pořádané na počest boha Dia, Pythijské hry pořádané v Delfách na počest boha Apollóna, Nemejské hry oslavující v Nemeji vládce bohů Dia a upomínající Héraklovy skutky, Isthmické hry pořádané v Poseidonově svatyni na Isthmu a spoustu dalších sportovních klání.

Vraťme se však k olympijským hrám. První olympijské hry se oficiálně konaly v roce 776 př. n. l. Tento rok však pravděpodobně není rokem vzniku her, ale rokem, kdy se poprvé začala zaznamenávat jména vítězů a vést o hrách chronologické záznamy. Pořádaly se k poctě boha Dia. Byla to vždy velká událost, kde nejen sportovci předváděli své sportovní umění, ale i básníci, filosofové a dějepisci přednášeli svá díla. Hry také přilákaly noho kupců a řemeslníků. Název dostaly podle řeckého města Olympie, kde probíhaly. Stejně jako dnes se konaly jednou za čtyři roky koncem léta, v době našeho srpna a září. Období mezi hrami se nazývalo olympiáda.

Zpočátku hry zahrnovaly jen jedinou soutěž, běžecký závod. Postupně se pak jejich program rozšířil o zápas, pěstní zápas, pětiboj, běh v plné zbroji, jezdecké a další soutěže. původně se sjížděli změřit síly pouze zástupci Řeků. Asi v roce 736 př. n. l. je zde zaznamenán i soutěžící z cizí země. V období soutěžení bylo vyhlášeno "olympijské příměří" zvané také "Boží mír". Pokud jej některá země porušila, byla ze soutěží vyloučena na několik let.
Hry byly z počátku přístupné pouze svobodným řeckým občanům. Přísná nařízení zakazovala přístup do Olympie během her hlavně ženám. I přes tento zákaz však Calipatura, matka jednoho z atletů, porušila tento zákaz a v přestrojení za muže se na stadion vydala. Tato lest však byla prozrazena a Calipatura byla odsouzena k smrti. Později však byla od omilostněna vzhledem k honosnému původu. Od této doby se však museli soutěžící dostavovat na stadión nazí, aby se podobným prohřeškům předešlo. Ani mnozí pozorovatelé nesměli být oblečeni. Pokud ano, pak jen do půl těla.

Hry, které dosáhly největšího rozkvětu kolem roku 350 př.n.l. prudce změnily svůj ráz po dobytí Makedonie Římany v roce 146 př.n.l. Byly zpřístupněny všem a zároveň se objevily další olympijské disciplíny, jako třeba závod vozů, gladiátorské zápasy a boj mužů proti zvířatům.
Sám císař Nero se stal olympijským vítězem v závodě dvojspřeží, a to proto, že ostatní soutěžící během závodu přitáhli opratě, jelikož si byli vědomi, že při případném vítězství nad císařem by byli odsouzeni k smrti.
I přesto, že hry nebyly tak férové jako kdysi, měly nadále neobyčejný úspěch. Tak jako se však olympijské hry zrodily k pobavení bohů, tak kvůli bohům zanikly. Po letech bojů se začalo konečně na území Řecka prosazovat křesťanství a císař Theodorius I., jenž považoval olympijské hry za pozůstatek pohanství, rozhodl o jejich zrušení. 286. hry, které se konaly roku 393 našeho letopočtu tak byly poslední. Znovuzrození se olympijská myšlenka dožila až mezi lety 1875 a 1881.

Divadlo:
Divadlo západní tradice má svůj původ ve starém Řecku. Od svých počátků v Atice (6. st. př. k.) se starověké divadlo vyvíjelo v mnoha formách bez přerušení více než tisíc let, až do svého zániku v době pádu Římské říše. Ačkoli jeho vliv na pozdější praxi byl velký, víme o něm jen málo. O jeho existenci svědčí malby na vázách, nástěnné malby, terakotové figurky, texty her a próza. Zachovaly se zříceniny mnoha řeckých a římských divadel, ale o tom, jak se v nich divadlo provozovalo, se můžeme jen dohadovat. Rovněž literaturu, která kdysi ožívala v těchto ruinách, známe jen ve velmi útržkovité podobě. Dochovaná díla velkých řeckých tragiků 5. století - Aischyla, Sofokla a Euripida představují jen zlomek toho, co za svůj život vytvořili. O mnoha jiných slavných dramaticích víme pouze to, jak se jmenovali.

Kořeny řeckého dramatu jsou převážně náboženské - divadla byla stavěna poblíž svatyní.O svátcích Dionýsa (boha plodnosti, vína a rostlinstva), zpíval sbor mužů dithyramby (kultovní hymny zpívané na počest Dionýsovu) na jeho oslavu. Básníku Thespidovi, který tvořil přibližně v letech 536 - 33 př.n.l., je připisován významný krok: vydělil se z tohoto chóru a vstoupil s ním do dialogu. Údajně vynalezl i masku.

Řecká divadla se zřizovala pod širým nebem (s využitím přirozeného svahu) a skvělá akustika zaručovala slyšitelnost i v zadních řadách. Část svahu byla odkopána tak, aby hlediště (auditorium) mělo něco přes půlkruh v půdorysu. Uspořádání těchto divadel se během staletí vyvíjelo. Hlavní hrací prostor (orchestra) se nacházel dole a brzy nabyl tvar kruhu. Sedělo se na lavicích, zprvu dřevěných, později kamenných. Kapacita některých divadel byla obrovská: v Megapoli se do hlediště vešlo až 21 000 diváků. Jako poslední se vyvinula jevištní budova (skéné) - v 5. století to byl ještě stan. Z původní šatny situované proti divákům se časem stala složitá stavba se zvýšeným jevištěm a třemi (později pěti) dveřmi. Toto jeviště nakonec nahradilo orchestru jako hrací prostor. Skéné umožňovala vizuální efekty: na její stěny se připevňovaly malované dřevěné desky a zabudovávaly se do ní mechanické stroje - např. jeřáb, s jehož pomocí se zjevovali bozi. Na Sicílii během tamější řecké kolonizace vznikly mímy, představení nenáboženského původu. Provozovali je bez masek profesionální baviči a předváděly v nich scénky z každodenního života (navzdory svému názvu nepostrádaly dialogy). Herci byly i ženy. Původní athénské Dionýsovo divadlo stálo na severním svahu Akropole a v 5. století bylo ještě dřevěné. Stupňovité hlediště obklopovalo kruhovou orchestru, kde se pohyboval kolem Dionýsova oltáře chór (sbor) před jevištěm (proskénion) odděleným od budovy pro herce.

Athénští úředníci (Archón eponymos a Archón basileos) připravovali divadelní představení už dlouho před oběma svátky, kdy se hrálo. Nejdůležitějšími svátky byly "velké dionýsie", ale představení se konala také o druhém Dionýsově svátku, o lénajích. Na posvátném místě u Dionýsova chrámu tančily ženy (bakchantky) své extatické tance a konala se také kratší představení méně oficiální než o dionýsiích. Velké dionýsie, jarní svátky konané v březnu po znovuzahájení mořeplavby, byly lákadlem i pro mnoho cizinců. Trvaly pět dní: prvního dne se uváděly dithyramby, den poté komedie a v dalších třech dnech tragické trilogie, po nichž následovalo satyrské drama.

Chorégové, vybírání z bohatých občanů, museli na své útraty vydržovat a vypravit sbory pro tragédie a komedie, ze kterých první se skládal z patnácti a druhý ze čtyřiadvaceti členů. Ti básnící, kteří se chtěli zúčastnit soutěže, byli vybíráni archontem, ten však musel svou volbu lidu zdůvodnit. Každý básník byl vlastním režisérem, ale při cvičení chóru se často dával zastoupit "učitele sboru", neboť to byla zvlášť obtížná část příprav. Sbor totiž nejen mluvil, ale také tančil a zpíval za doprovodu flétny, takže v tom smyslu šlo spíše o jakýsi muzikál. Archón také vybíral hlavního herce (protagonistu), jemuž byli podřízení druhý a třetí herec. Chorégovi byl přidělen jeho básník a básníku jeho hlavní herec losováním. Tragédie se v Athénách předváděly od roku 534, ale původně s jediným hercem, druhý byl přidán v Aischylově době a třetí, někdy i čtvrtý, až Sofoklem. Komedie byly k tragédiím připojeny v osmdesátých letech 5. století.

Zahájení druhých dramatických představení při lénajích patří až do doby Periklovy. Kolem roku 448 se při nich začaly provozovat komedie a kolem roku 433 tragédie. Představení měla též soutěžní ráz, jako v Řecku téměř všechno, a připouštěly se k nim prakticky jen nové kusy, takže díla athénských dramatiků byla psána původně pro jediné provozování. Soutěž tragiků počítala od r. 500 se třemi autory, z nichž každý předváděl tři tragédie a jednu satyrskou hru, zatímco v soutěži komedií předváděl autor jen jednu hru.

Porota, která rozhodovala o vítězi, se skládala z deseti osob (po jednom zástupci z každého athénského kraje vybraným losem ze seznamu). O umístění pak hlasovalo jen pět členů z oněch deseti, také vybraných losem. Skutečnými vítězi byl jen první chorégos (pořadatel), první autor a protagonista, kteří byli hned v divadle věnčeni břečťanem. Všichni tři básnící a první herci dostávali ovšem finanční odměny, které byly také jejich honorářem. Třetí cena se ale rovnala co do slávy propadnutí kusu. V komedii i v tragedii hráli muži i ženské role, vesměs v maskách (podobně jako v tradičním čínském divadle). Masky klasického řeckého divadla se zprvu vyráběly z kozí kůže a působily neobyčejně výrazným dojmem. Herci nosili dlouhé oděvy a střevíce s vysokými podpatky (koturny), aby se zvýšila jejich postava. Hráli slovem, gesty a pohyby (masky nedovolovaly užití mimiky).

Tento "athénský divadelní festival" byl opravdovým maratónem. Kdo chtěl vidět všechna představení, seděl v divadle každý den od rána do večera a shlédl celkem 15 - 17 kusů. Ženy nemohly být herečkami, ale představení se účastnily a seděly pravděpodobně na nejvyšších stupních. V první řadě seděli kněží a ti Athéňané a cizinci, kteří měli na tato místa obzvlášť čestný nárok. Každá z deseti athénských fýl seděla zvlášť. Přesto docházelo na představení ke zmatkům, někdy i rvačkám, a pak museli zakročovat pořadatelé s holemi. Někteří bohatí chorégové rozdávali obecenstvu koláče a víno, ale jinak si Athéňané na celodenní představení nosili jídlo s sebou. Nálada při představení byla veselá, diváci se hlučně bavili, tleskali nebo pískali a dupali, přestože šlo o rituální záležitost. Představení zahajoval Dionýsův kněz obětí selete. Po vykonání očistné oběti se losovalo o pořadí, v němž se měly soutěžní hry hrát. Při určování cen dav často vykonával nátlak na porotu, a tak pořadatelé měli co dělat, aby ho uklidnili. Po skončení slavností se lid ještě jednou shromáždil v divadle a odhlasoval archontovi, který organizoval festival, buď pochvalu, nebo pokárání.

Cesta k moudrosti:
Věda:
Ve starém Řecku dovedli skoro všichni svobodní občané číst, psát a počítat. Řekové položili pevné základy mnoha vědám. S jejich poznatky pracujeme dodnes např. v matematice, zvláště v geometrii, a ve fyzice. Pýthagorova věta, Thalétova věta, Eukleidovy věty, Archimédův zákon – to vše jsou poznatky, bez nichž by dnešní věda nikdy neexistovala. Velkých úspěchů dosáhli Řekové i v zeměpisu. Hledání spojitostí mezi příčinami a následky vedlo k rozvoji dějepisu. Velkým dějepiscem byl Thúkýdidos, který popsal peloponéskou válku, dalším velkým dějepiscem byl Hérodotos. Sepsal dějiny Persie, Egypta a události řeko-perských válek. Velkého rozmachu dosáhlo také lékařství. Legendární Asklépios (latinsky Aesculapius) je dodnes považován za patrona lékařů. Jeho hůl obtočená hadem slouží za lékařský a lékárnický znak. Stejně tak dodnes skládají po ukončení studia lékaři slavnostní slib, tzv. Hippokratovu přísahu. Spolu s lékařstvím se vyvíjela i botanika, neboť léky byly zhotovovány převážně z bylin.

Filozofie:
Zatímco většina starověkých národů se v základních otázkách života a smrti spokojila s mýtickým výkladem, Řekové chtěli všemu přijít na kloub vlastním rozumem. A jejich výsledky byly obdivuhodné. Vždyť třeba Démokritos z Abdéry dospěl už tenkrát k pojmu atom. K největším starověkým filozofům patřili zakladatel Akademie Platón, nejvšestrannější učenec Aristotelés a také Sokratés. Jeho moudrosti svědčí i slavný výrok „Vím, že nic nevím.“Neskonalým pohrdáním nad majetkem proslul Diogenés, který žil v sudu a vlastnil jen pohárek na pití. Když pak viděl chlapce pijícího vodu z dlaní, zbavil se i poháru. Diogenés chodil po Athénách v pravé poledne s rozžatou lucernou a hledal spravedlivého člověka. Šel-li z kopce plakal, protože věděl, že bude muset zase do kopce, když se pak namáhal vzhůru, smál se, neboť se těšil na cestu dolů. Jeho proslulost prý byla tak velká, že ho navštívil i sám Alexandr Veliký a nabídl mu splnění jakéhokoliv přání. „Ustup mi ze slunce“, řekl tenkrát a Alexandr si povzdychl: „Kdybych nebyl Alexandrem, chtěl bych být Diogenem.“…..

Théby:
Jak už víte, vedoucího postavení v Řecku se ujala Sparta. Brzy se jí však postavil nový soupeř – Théby. Vzestup Théb nastal roku 379 př. Kr., kdy občané svrhli oligarchickou vládu, vyhnali spartskou posádku a nastolili ve svém státě demokracii. Brzy se k nim začaly připojovat okolní státy, a tak postupně vznikl třetí řecký spolek – Boiótská liga. Sparta žádala Théby, aby rozpustily Boiótskou ligu rozpustily. Théby si však daly za podmínku rozpuštění Peloponéského spolku. A tak se nakonec Sparta rozhodla vyřešit tento spor válkou ….
Tak začala bitva u Leukter. Sparta měla sice početní převahu, ale Thébané byli silně odhodláni ke všemu, neboť v případě porážky jim hrozilo násilné vystěhování a zničení jejich rodného města. V čele thébských šiků stál Epameinódás, vojevůdce, ale také filozof, především však statečný a důmyslný muž. Do boje vyrukoval s novou taktikou. Tato taktika dokázala porazit Sparťany. Zemřelo jich 4000 z celkového počtu 11 000. Pro Sparťany to byla nejhorší porážka v celých jejich dějinách. V Řecku bylo zvykem, že když poražení zajatci byli také Řekové, popravit je za vlastizradu. Avšak Epameinódás, velký vojevůdce, ale i velký člověk, své krajany propouštěl. Dokonce jim i vymýšlel jména cizích obcí, odkud údajně procházeli, aby mohl to kruté zvykové právo obejít. Po porážce u Leukter se od Sparty začaly mnohé obce odtrhávat a zavádět demokratickou vládu. Théby se ocitly na vrcholu své moci a slávy. Boje však zdaleka nekončily. Ve stále se měnící situaci proti sobě válčili nejen nepřátelé, ale i včerejší přátelé. Dokonce i v Thébách vzbudily Epameinóndovy úspěchy žárlivost. Tak teda do příštího boje nenarukoval jako slavný válečník, ale jako prostý voják. Když se schylovalo k bitvě, vojsko o jednoznačně zvolilo velitelem. V dalších bojích, kdy se na stranu Sparty přidaly i Athény, obávajíce se thébského rozmachu, však velký Epameidónás padl. Stalo se to v bitvě u arkadské Mantineie, která skončila nakonec nerozhodně a obě strany po dohodě vztyčily na bojišti své vítězné sloupy. Byly to však ve skutečnosti spíše náhrobní kameny bývalé slávy. Řecko, oslabené desítkami vzájemných válek, už se nedokázalo sjednotit, aby odolalo nepříteli přicházejícímu zvenčí.

Vzestup Makedonie:
Když se roku 359 př. Kr. ujal vlády makedonský král Filip II., Řekové nemohli tušit, že jejich samostatnosti je odzvoněno. Filip totiž nejdříve reorganizoval makedonskou státní správu a tím ji i hospodářsky pozvedl. Z druhořadého státu vybudoval velmoc a už tou dobou se začal připravovat na realizaci své touhy: vládnout a sjednotit celého Řecko. Jako rozumný muž však nevytáhl rovnou do boje, ale začal pracovat nejdříve na bázi diplomatické. Získával spojence, zasahoval do sporů mezi ostatními státy a řešil je, čímž jeho vliv rostl. Samozřejmě už tehdy někteří Řekové pochopili, že je v sázce svoboda celého Řecka. Asi neslavnější z těch, kteří se mu postavili na odpor, byl Demosthénes. Dodnes jsou známy jeho ostré proslovy, kterým se říká Filipiky. Žádný, byť sebeostřejší řečnický projev ještě nikdy nezastavil útočníka. Řecko začalo mobilizovat své síly. Do spojeného řeckého vojska se však nepostavili všichni. Bojovaly tou dobou pouze Athény a Théby, tedy celkem necelých 30 000 mužů. Rozhodující bitva se odehrála roku 338 př. Kr. u Chaironeie. Vzhledem k tomu, že síly byli téměř stejné, výsledek bitvy byl nejasný. Thébané se bránili, Athéňané dokonce útočili. Mezi oběma řeckými křídly však vznikla mezera, do které se vrhl sám Filip. Když mu hrozilo obklíčení a zabití, zasáhl do bitvy jeho tehdy osmnáctiletý syn Alexandr.V čele jízdy napadl thébské řady a úplně je rozprášil. Tím rozhodl tuto bitvu a rozhodl i definitivně o otázce řecké samostatnosti až do začátku 20 století. Filip v této bitvě zvítězil. Jako moudrý panovník však pokořené národy neničil, naopak, zachoval jim dosavadní svobody a zakázal jim řešit osobní spory zbraněmi. A navíc jim navrhl společné tažení proti společnému nepříteli, kterým byla Perská říše. Tohoto tažení se však nedočkal, protože zahynul rukou zákeřného vraha.
Smrt velkého krále uvrhla zemi do zmatků bojů o trůn. Vítězně z nich však vyšel Filipův syn Alexandr Makedonský ( nebo také Alexandr Veliký). Velmi rychle všechny přesvědčil o tom, že bude vládnout stejně pevnou rukou jako jeho otec. Převzal i jeho velké plány a je třeba přiznat, že je naplnil v míře, o jaké se Filipovi ani nesnilo. Za pouhý rok uklidnil Makedonii, potlačil povstání Řeků, kteří se pokusili znovunabytí ztracené svobody. A na svých taženích na sever pronikl až za Dunaj. Za dalšího půl roku postavil z Makedonců a z Řeků armádu, která měla pokořit mnohem větší říši, než z které dobyvatelé přicházeli.

Alexandr Makedonský:
Alexandr byl především vynikající voják. Také však vynikal „vynikal tělesnou krásou, zdatností i bystrostí ducha, byl mimořádně statečný, ctižádostivý a v nebezpečí neohrožený“. Byl také všestranně vzdělaný, jeho učitelem byl slavný Aristotelés. Na přípravu tažní do Persie vydal celou státní hotovost a ještě nadělal obrovské dluhy. Když se ho ptali co mu ještě zbylo, odpovídal: „Naděje!“ Pln naděje se tedy vydal na pochod. Alexandrovi nešlo jen o prosté válečné tažení, ve skutečnosti totiž toužil dobýt a ovládnout celý svět. K prvnímu střetu došlo u říčky Gráník, kde se Makedoncům postavilo do cesty kromě pěšáků na 20 000 jezdců a 10 000 řeckých žoldnéřů v perských službách. Byla to asi nejtěžší Alexandrova bitva – ztratil v ní kopí i koně, a jen o vlásek unikl smrti. Výsledek však předčil očekávání. Zatímco Peršané zůstali takřka všichni ležet mrtví na bojišti, Makedonců prý padlo pouhých 26. Alexandrova armáda táhla dál Malou Asií. Ve starodávném Gordiu čekal na Alexandra proslulý gordický uzel. Kdo ho rozváže, pravila pověst, stane se vládcem celé Asie. Alexandr ho jednou ranou meče přeťal. Se samotným králem králů Dáreiem III. se poprvé utkal poblíž malého městečka Issu. Proti Alexandrovým 30 000 vojáků tu stálo snad 200 000 Peršanů. Alexandr je zahnal tak rychle, že prchající král nenechal na bojišti jen svůj stan, ale také svou manželku s dcerami.
Další tažení vedl Alexandr na jih – obsadil Sýrii, Foinikii a Egypt. Pak znovu zamířil zpět, k srdci perské veleříše. 1. října 331 př. Kr. se znovu setkal s Dáreiem v rozhodující bitvě. V bitvě u Gaugamél měl Alexandr dosud největší armádu. Ukázalo se, že perská armáda má sice početní převahu, ale opravdu dobrých mužů bylo jen velmi málo. Patřilo sem 2 000 řeckých žoldnéřů a stejný počet královi osobní stráže, a mužům v ní se říkalo nesmrtelní (nazývali se tak, protože každý padlý byl okamžitě nahrazen jiným mužem).I v bitvě u Gaugmel se perské šiky rozprchly v okamžiku, kdy se dal na útěk sám král Dáreios. Jeho vláda byla definitivně u konce, později byl zabit svým vlastním lidem.
Alexandr teď mohl bez překážek vstoupit do Persepole, kde na něj čekalo přes 3 000 tun zlata a stříbra. Alexandrovi vojáci byli přesvědčeni, že jsou na konci tažení, ale jejich velitel měl vyšší cíle. A tak táhli dál. Cestou sváděli bitvy a zakládali nová města – samé Alexandrie. Dorazili až do Indie, kde Alexandr očekával konec světa. Když se však dozvěděl, že před ním leží ještě další velké říše, chtěl jít dál za svým snem. Jeho věrní vojáci mu ale vypověděli služby a tak se otočili a šli zpět. Po návratu zamířil do starobylého Babylónu, který se stal hlavním městem jeho říše.
Bylo mu 33 let, vládl největší říši všech dob a krátce na to, 13. června 323 př. Kr. zemřel pravděpodobně na malárii …

Helénistický svět:
Spolu s pochodujícími makedonskými a řeckými šiky přicházela do dobytých zemí řecká kultura, umění, vzdělanost, jazyk i celkový způsob života. Smíšením s východními zvyky a náboženstvím vznikla helénistická kultura (Hellas = Řecko). Měřítkem hodnoty člověka se stalo jeho bohatství.
Ihned po nenadálé smrti Alexandra Makedonského se ukázalo, že nemá zástupce, který by vládl s dostatečnou autoritou, aby udržel vytvořenou říši po hromadě. Sjednocující helénismus zůstával zprvu výsadou jen úzké vrstvy vzdělanců. Co však bylo rozhodující – na dědictví po Alexandrovi čekalo příliš mnoho ctižádostivých mužů, toužících po vládě. Hlavními účastníky bojů o uchopení vlády se stali bývalí Alexandrovi vojevůdci. Říkali si diadochové (tj. nástupci či dědici). Když se ukázalo, že není v silách ani jednoho z diadochů zachovat původní říši, rozdělili si ji. Vznikly tak tři velké státy. V Egyptě začali panovat Ptolemaiovci, v Sýrii dynastie Seleukovců a Makedonie se zmocnili Antigonovci. Mnoho desítek malých států a státečků se osamostatnilo.
Vraťme se ke světlejším stránkám té doby. Díky štědré podpoře Ptolemaiovců, vládnoucích nad Egyptem, se stala středem helénistické kultury Alexandreia. Město založil už Alexandr „na zelené louce“ v deltě řeky Nilu podle nejlepších, tehdy uznávaných architektonických zásad. Múseion, chrám múz, byla vlastně jakási akademie, kde bydleli a pracovali učenci a umělci, aniž by se museli starat o své hmotné zabezpečení. Měli k dispozici rozsáhlou knihovnu – Biblotéku, ve které byla v originálech nebo aspoň v opisech soustředěna snad všechna významná díla té doby. Čítala pře půl milionu svitků. Není divu, že se Múseion stalo záhy centrem vzdělanosti. Vznikala tu sice i díla často neplodná, ale také vrcholy starověké vědy. Eukleidés v Alexandrii napsal učebnici geometrie, jejíž poučky se učíme dodnes, Hérón zde vynalezl parní stroj a studoval tu i Archimédes. Především se tady však zrodila literární věda a kritika. Výtvarnému umění se v Alexandrii už tak nedařilo. Většina špičkových umělců se brzy vrátila domů, snad proto, že tradice egyptského umění byly evropskému cítění příliš cizí.

Řečtí bohové:
Tato kapitola řeckých bájí a pověstí je snad nejznámější ze všech.
Lidé vlastně bohy vymysleli, protože si nedokázali vysvětlit různé úkazy a rozmanitosti přírody.
Řečtí bohové nesídlili a nebesích, ale na řecké hoře Olymp. Podle lidí byli bohové nesmrtelní a měli pod vládou veškerý lid, proto jim také přinášeli oběti na smíření.

Nejznámější řečtí bohové:
Zeus - vládce bohů,
jeho manželka Héra - ochránkyně manželství a rodinného krbu,
Afrodita - bohyně lásky a krásy,
Pallas Athéna - bohyně moudrosti (Pallas znamená vítězná; vyhrála spor s Poseidonem o Athény),
Poseidon - bůh moře,
Démétér - bohyně úrody,
Asklépios - bůh lékařství,
Apollón - bůh lékařství, poezie a věštění,
Artemis - bohyně lovu a zvěře,
Dionýsos - bůh vína a divadla,
Arés - bůh války,
Hermés - bůh poutníků,
Hefaistos - bůh ohně,

Použitá literatura:
1.Dějiny starověkého Řecka a Říma – Pavel Augusta, František Honzák.
2.Jak se žilo ve starověku – Pavel Augusta, František Honzák
3.Internet