Hledej:
iReferáty.cz je internetová databáze referátů. Referáty, seminární práce, životopisy a čtenářský deník pro střední a základní školy.

Tutanchamon - jeho život a objevení jeho hrobky

Zařazeno: iReferaty.cz > Referáty > Dějepis > Tutanchamon - jeho život a objevení jeho hrobky
 
Titulek: Tutanchamon - jeho život a objevení jeho hrobky
Datum vložení: 13.6.2006
Referát vložil: Tomáš Zdvořilý

 

squareVClanku:
id='square-ir'
Tutanchamonův život

„Pokud naše vědomosti dnes sahají, můžeme s jistotou říci, že jedinou pozoruhodností v jeho životě bylo to, že zemřel a byl pohřben.“ Tuto památnou větu napsal objevitel jeho hrobky – Howard Carter – roku 1923. Měl pravdu a má ji dodnes. Tutanchamon byl jedním z nejmenších vládců Egypta. Oficiální seznamy králů jeho jméno vůbec neuváděly, nezmínil se o něm ani Manehto v Egyptských pamětihodnostech. Nebýt objevu jeho hrobky, zapadl by v tisíciletých dějinách Egypta jako zrnko písku v poušti. Místo toho o něm dnes ví celý svět.
Tutanchamon, vládce 18. dynastie, vládl v letech 1347 – 1338 (nebo 1336 – 1327) před naším letopočtem. Zcela jistě byl zetěm Achnatona a velmi pravděpodobně i jeho vlastním synem. Byl drobné křehké postavy, měřil 167 cm, měl krevní skupinu A2 a velikost nohy 41. Trpěl vrozenou vadou páteře – měl srostlé obratle, takže nemohl hýbat hlavou. Na trůn nastoupil v devíti letech. Jeho předchůdce Nefernefruaten (Smenchkare) zemřel záhadnou smrtí ve věku 25 let, stejně jako Achnaton, který zemřel rovněž za záhadných okolností. Předpokládá se, že oba tito panovníci padli za oběť spiknutí, které proti nim zorganizovali kněží boha Amona. Achnaton totiž zavedl nové náboženství uctívající boha Atona místo doposud uctívaného boha Amona. Nechal dokonce vybudovat nové hlavní město – Achetaton (Obzor Atonův) místo stávajícího Vesetu. Tímto krokem si znepřátelil kněží boha Amona, protože tak ztratili všechny pravomoce. Za vlády Tutanchamona se vše vrátilo do starých kolejí. Tutanchamon se brzy po nástupu na trůn veřejně zřekl boha Atona a obnovil uctívání boha Amona, nechal opravit a budovat chrámy k uctívání tohoto boha a na místa kněžích dosadil představitele šlechty měst, která byla středisky uctívání starého boha Amona. Uděloval jim jako dary otroky, peníze i potraviny. Dokonce si nechal své původní jméno Tutanchaton změnit na Tutanchamon (Žijící podoba Amonova) a současně změnil jméno své manželky Anchesenpaton na Anchesenamon. To mu ale nestačilo: aby jeho jméno nevyvolávalo rozruch, přestal ho používat úplně a na dokumentech uváděl jen své trůnní jméno Nebcheperure. K příležitosti korunovace si dal v Amonově hlavním chrámu postavit sochu, jež ho zobrazovala, jak přijímá Amonovu ochranu.
Poněvadž Tutanchamon nastoupil na trůn ve věku, kdy ještě nebyl plnoletý, a tedy nemohl vládnout samostatně, měl své ministry, kteří ve skutečnosti vládli místo něj. Vojsko a války měl na starosti Haremheb, vnitřní a zahraniční politiku Aje a královské poklady Maya.
Tutanchamon zemřel za záhadných okolností v devátém roce své vlády. S největší pravděpodobností panovník nezemřel přirozenou smrtí. Na tento fakt poukazují některé neobvyklé věci, jako třeba velké množství balzamovacích prostředků (použilo se jich tolik, že se jeho tělo jejich působením začalo rozkládat), pohřben byl narychlo v malé skalní hrobce, která původně byla určena pro někoho jiného (je nepředstavitelné, že by se do ní mohla vejít veškerá pohřební výbava faraona 18. dynastie, i přesto, že zemřel v osmnácti letech) a největší důkaz přineslo rentgenové vyšetření jeho mumie v roce 1969. Na snímku jeho hlavy je otvor v temeni a v lebce byl nalezen úlomek kosti. To poukazovalo na to, že faraon zemřel po úderu do týla. Jelikož trpěl vrozenou vadou, nemusel být vražedný úder moc silný – stačilo třeba králi přivodit pád naznak. Mohla to být nešťastná náhoda, ale i vražda. A právě této varianty se chytli dva američtí detektivové – Gregory Cooper a Mike King. Tito dva se snažili odhalit pravdu a vzali to jako pravé vyšetřování. Ohledali místo činu, navštívili egyptské hrobky a města, zkoumali pitevní zprávy o těle oběti, zvažovali okolnosti vraždy a mluvili se „svědky“ (archeology). Za pomoci předních egyptologů, soudních psychiatrů, lékařů, neurologů, obhájců a kriminalistů došli k závěru: Tutanchamon byl zavražděn! Zbývalo ještě zjistit kým. Protože královský palác byl tak zabezpečen, že do něj nemohl vniknout nikdo cizí, nepřicházel nikdo zvenčí v úvahu. Obrátili se proto na jeho nejbližší: manželku Anchesenamon, strážce pokladů Mayu, velekněze Aje a velitele vojsk Haremheba.
Anchesenamon byla nevlastní sestra a zároveň manželka faraona. Vzali se velmi brzy (Tutanchamonovi bylo devět let, Anchesenamon třináct). Již od mládí si byli velice blízcí, Anchesenamon se o svého bratra starala už od malička. Po jeho smrti by vládla ona. Měla také ještě silnější důvod ho zabít: jejich nedonošené děti, jejichž mumie se našly v hrobě faraona, trpěly vrozenými vadami, stejnými jako Tutanchamon. Ale právě vzhledem k nálezu těchto mumií a podle dalších známek a nezvratných důkazů nalezených v hrobce Tutanchamona Anchesenamon svého muže milovala a ochraňovala ho. Podle současných psychologů je vyloučeno, že by byla vrahem.
Maya, strážce pokladů, během panování Tutanchamona značně zbohatl, protože rozhodoval o majetku celé země. A jeho další činy svědčí o tom, že byl panovníkovi věrný i po smrti: věděl, kde je pohřben, a tak zničil všechny záznamy o umístění hrobky, dál se staral o královské poklady – je velmi nepravděpodobné, že by vraždil.
Haremheb, velitel vojska, byl velmi ctižádostivý, navíc byl jako hlavní vojevůdce velmi mocný. Kromě toho měl i silný motiv, protože po králově smrti by se sám stal faraonem. Ale podle dochovaných záznamů byl také velký patriot, miloval Egypt a chránil ho před nepřáteli zvenčí a nepřál si žádné změny ve vládě – každá taková změna znamenala méně peněz pro vojsko a tím i jeho oslabení. Proto předpokládáme, že faraona nezabil.
Aje, velekněz a první úředník, byl Tutanchamonovi nejbližší. Staral se o něj a zároveň za něj vládl. Když faraon dospěl, začal Aje ztrácet svou moc. Byl knězem a nepocházel z královské rodiny, proto se nemohl stát faraonovým nástupcem. Ale i pro něj cesta existovala: kdyby si vzal vdovu po králi, stal by se faraonem. A tak se také stalo. Po smrti Tutanchamona Aje donutil Anchesenamon ke sňatku. Navíc si přivlastnil původní faraonovu hrobku. Tutanchamon byl pohřben jinde než si sám přál. A největším důkazem proti Ajemu se mu stala jeho vlastní hrobka. Nástěnné fresky v hrobce totiž nesmějí lhát a v jeho hrobce bylo nalezeno něco nečekaného: lovecká scéna, která se u králů nikdy nenachází (naopak se běžně nachází u níže postavených lidí). Zdá se, že je to jakési přiznání bohům v hodině smrti – Aje doznává, že nebyl urozené krve a že se vlády zmocnil neprávem. Podle detektivů je vrahem.

Pohřeb Tutanchamona byl jako každý jiný státní záležitostí. Postaral se o něj Aje, osobně provedl závěrečné pohřební obřady a dal se už před uložením rakve do hrobky vymalovat na stěně pohřební komory v levhartí kůži – symbolu velekněze. Sotvaže se Anchesenamon vzpamatovala ze smrti svého manžela, požádal ji Aje o ruku. Ona ale odmítla a napsala dopis chetitskému králi Šuppiluliumovi, zda by si nemohla vzít jednoho z jeho synů. Král jí vyhověl, ale hned poté, co jeho syn Zannanzaš překročil hranice Egypta, ho nechal Haremheb zavraždit. Anchesenamon si tedy musela vzít Ajeho, ale ne na dlouho, protože po čtyřech letech vlády zemřel a na jeho místo nastoupil Haremheb.

Objevení Tutanchamonovy hrobky

Roku 1902 dostal Američan Theodor Davis od egyptské vlády povolení k vykopávkám v Údolí králů. Kopal zde dvanáct zim a objevil hrobky Thutmose IV., Siptaha a Haremheba a mumii Amenhotepa IV. Roku 1914 přešla jeho koncese na lorda Carnarvona a Howarda Cartera a tím začala historie nejvýznamnějšího objevu egyptského hrobu v dějinách.
Lord Carnarvon byl typicky anglickou kombinací sportovce a sběratele uměleckých předmětů, gentlemana, světoběžníka, realisty v jednání a romantika cítěním. Už jako mladík vymetal všechny obchody se starožitnostmi a jako muž sbíral staré rytiny a kresby. Zároveň byl velký blázen do dostihů,cvičil se ve střelbě, věnuval se vodním sportům a podnikl plavbu kolem světa na plachetnici. Další jeho láskou byl motorismus, který mu změnil celý život: na rozhraní století se v Německu převrhl se svým vozem, utrpěl těžká zranění a nadosmrti měl problémy s dýcháním, které mu činily zimní pobyt v Anglii nesnesitelným. Proto se roku 1903 poprvé odebral do Egypta. Zde spatřil archeologické vykopávky a hned v nich objevil novou zálibu, která spojovala jeho zálibu ve sportu se zájmem o umění. Roku 1906 začal s vlastními vykopávkami, avšak ještě téhož roku poznal, že jeho vědomosti nejsou dostatečné. Požádal o radu profesora Maspera, a ten mu doporučil mladého Howarda Cartera. Spojení těchto dvou mužů bylo velmi šťastné. Howard Carter byl dokonalým doplňkem lorda Carnarvona. Byl to všestranně vzdělaný pracovník, byl mužem praktické obratnosti, nebojácný, ba až šíleně odvážný, což projevil roku 1916 při svém zásahu proti lupičům.
Oba muži se dali společně do práce. Dostali koncesi a začali kopat v Údolí králů, v té době již skrz naskrz prokopaném. Co je vedlo k přesvědčení, že najdou ještě jeden hrob v místě, které mnoho významných vědců označilo za dokonale prozkoumané? Nálezy z minulých let: fajánsový pohár, zlaté listy z truhlice (oboje se jménem Tutanchamona), hliněné nádobky, které byly při prvním zkoumání špatně poznány, se zbytky materiálu použitého při ceremoniích a pohřbu Tutanchamona a také hliněné pečetě tohoto krále. To byly celkem silné důkazy, ale nesmíme zapomenout na tři tisíciletí přešlá Údolím a také na lupiče a kněze, kteří neustále odnášeli předměty ukryté v hrobech. I přesto se Carter s Carnarvonem pustili do práce. Ve vymezeném trojúhelníku (mezi hroby Ramesse II., Merneptaha a Ramesse VI.) během jedné zimy odstranili velkou část nejvyšších vrstev a dostali se až na dno hrobu Ramesse VI. Zde narazili na řadu dělnických chýší postavených na hromadách pazourků – symbolu toho, že je blízko nějaký hrob. Carnarvon s Carterem se ale rozhodli, kvůli turistům, jimž nechtěli znemožnit návštěvu hrobu Ramesse VI., že vykopávky na nějakou chvíli zastaví. V zimě 1919/1920 kopali jen při vchodu do hrobu Ramesse VI., poté kopali u hrobu Thutmose III. A po úvahách o přenesení vykopávek úplně jinam se rozhodli, že věnují Údolí ještě jednu zimu. Začali kopat tam, kde před šesti lety skončili. 3. listopadu 1922 začal Carter (lord Carnarvon byl v Londýně) odstraňovat dělnické chýše (byly to zbytky chýší z 20. dynastie). Příštího dne ráno nalezli první schod. 5. listopadu už bylo odklizeno tolik sutin, že bylo jasné, že nalezli vchod do hrobu! Bylo však možné, že to byl jen jeden z nedokončených hrobů, mohl být vyloupen a porušen a nebo nemuselo jít o hrob krále, ale kněze nebo úředníka. Práce pokračovaly dál a po západu slunce se u paty dvanáctého schodu objevila vrchní část uzavřených, maltou omítnutých a zapečetěných dveří. Carter prozkoumal pečetě – byly to pečetě královské nekropole, a tak za nimi musela odpočívat velmi významná osobnost. Vyvrtal do dveří otvor, prostrčil jím elektrickou lampu a nahlédl dovnitř. Uviděl chodbu vyplněnou kamením – další důkaz toho, že hrob nebyl vyloupen. Archeolog se rozhodl hrob zasypat a vyčkat příjezdu lorda Carnarvona. Ten přijel až 23. listopadu se svojí dcerou. 24. listopadu odkryly lopaty dělníků celé schodiště a objevily se dveře s pečetěmi Tutanchamona. Spatřil ale také stopy po tom, že hrob byl již vícekrát otevřen – v jedné části dveří byl otvor, který byl otevřen a zazděn až po uzavření hrobu a pečetě byly přidělány znovu na neporušenou část dveří. Pod schody byly nalezeny úlomky a skříňky se jmény dalších panovníků, což mohlo znamenat to, že byl nalezen hrob více králů. Jistotu mohlo přinést až otevření dveří. Příští dny byly vyplněny touto prací. Za dveřmi byla chodba zasypaná kamením. Podle různosti tohoto kamení se dalo poznat, kde byl tunel v šíři člověka, jímž lupiči vnikli do hrobu. Po několikadenní práci narazili na další dveře s pečetěmi Tutanchamona a královské nekropole, ale i zde bylo vidět, že sem vnikli nevítaní návštěvníci. Carter vyhloubil otvor do dveří, rozsvítil svíčku, podíval se dovnitř a uviděl něco okouzlujícího. Za dveřmi se třpytily zlaté máry a zlatý trůn, ve světle se odrážely dvě velké černé sochy, alabastrové vázy a skříně. Postupně se u otvoru vystřídali všichni ostatní (kromě lorda Carnarvona také jeho dcera Evelyn a egyptolog Callender) a 27. listopadu byly dveře otevřeny. Mezi nádhernými věcmi nevyčíslitelné hodnoty byly ale také vidět stopy lidí: poloprázdný kbelík s maltou, začouzená lampa a otisky prstů na vymalované ploše. Ovšem jedna věc tu chyběla: sarkofág. Na povrch vyvstala otázka: je to hrob nebo úkryt? Po chvíli ovšem objevili třetí zapečetěné dveře – byly mezi dvěma sochami, na kterých byli znázorněni strážci hrobu. Těsně nad podlahou ovšem opět objevili zazděný otvor, který nasvědčoval tomu, že zloději pronikli i za tyto dveře. Po chvíli učinili další objev – za velkými márami se nacházela další komora přeplněná spotřebními předměty.
Po tomto nálezu se oba archeologové rozhodli hrob opět zasypat, protože bylo potřeba nalezené předměty hned po dotyku (nebo ještě před ním) zakonzervovat, aby se nerozpadly. K tomu bylo potřeba vybudovat sklad preparačních prostředků a obalů, vybudovat laboratoř, vyhledat odborníky na konzervaci a poradit se s nimi, jak nejlépe konzervaci provést. A tak se tým rozrostl o další odborníky z různých oborů a o fotografy a kreslíře. Podle rozboru květin nalezených v hrobě bylo zjištěno, že Tutanchamon byl pohřben v době od poloviny března do konce dubna. 16. prosince 1925 byl celý tým kompletní a mohlo se tak pokračovat v práci. 18. prosince byly vyfoceny první snímky a 27. prosince byl na světlo světa vynesen první předmět.13. května bylo po dráze vyvezeno 34 těžkých beden až po okraj naplněných předměty z hrobu. Tyto předměty poté byly odvezeny do Káhiry. V polovině února byla přední komora vyprázdněna a vědci mohli otevřít třetí dveře. 17. února ve čtrnáct hodin se zde shromáždilo asi dvacet pozvaných osob (členové vlády a učenci). Howard Carter vylezl na schodovitý výstupek a začal opatrně uvolňovat kameny ze dveří. Tato práce byla velmi zdlouhavá, protože hrozilo zřícení kamenů dovnitř a následné poškození předmětů. Po deseti minutách vyhloubil dostatečně velký otvor na to, aby jím mohl protáhnout elektrickou lampu. Spustil ji dovnitř, a to, co uviděl, mu vyrazilo dech. Před ním se třpytila zeď z masivního zlata! Archeolog pokračoval v práci a po chvíli mohli třpytivou stěnu vidět i ostatní. Náhle si uvědomili, co vlastně vidí: před nimi stojí velká zlatá skříň, která ukrývá sarkofág! Další dvě hodiny těžké práce ještě trvalo, než byl otvor dostatečně velký pro vstup do komory. Carter se spustil dolů a stanul před skříňovou rakví. Našel jen 65 cm široký průchod zaplněný pohřebními dary. Nyní mohl do komory vstoupit i lord Carnarvon. Nejprve odhadl velikost skříně, přesnějším měřením byly zjištěny rozměry: 5,2 x 3,35 x 2,75 m. Skříň byla odshora dolů pokryta zlatem, v postranních stěnách byly výplně s kouzelnými znameními, která měla chránit mrtvého. Najednou vyvstala otázka: prošli lupiči až k rakvi? Poškodili mumii? Dvojkřídlové dveře na východě byly zavřeny na závoru, ale nezapečetěny. Archeologové odtáhli závoru a otevřeli dveře. Do očí jim zazářila druhá skříň, byla zavřena na závoru a zapečetěna! Všichni si oddechli. Dosud všude před nimi byli zloději, ale zde byli první! Vědci zavřeli dveře a přešli na druhý konec komory. Zde našli nízké dveře, které vedly do další, poměrně malé komory. Zde byl velký zlatý pomník, který měl na každé straně jednu bohyni (bohyně Selket, Eset, Nebthet a Neit). Vědci se pomalu vrátili zpět do přední komory a tak se dovnitř mohli podívat i ostatní. Kolem páté hodiny, tři hodiny po vstupu do hrobky, všichni vystoupili opět na povrch.
Další zkoumání se protáhlo na několik zim. V první z nich se stala nepříjemná věc: lord Carnarvon zemřel a najednou došlo k vážným sporům s egyptskou vládou o prodloužení koncese a rozdělení nálezů. Problémy byly vyřešeny a v zimě 1926/1927 práce pokračovaly. První na řadě bylo odklizení cihlové zdi mezi přední komorou a komorou s rakví, dále byla rozebrána zlatá skříň. Skříně byly celkem čtyři, ve čtvrté byla obrovská křemencová rakev vyplňující celý prostor skříně. U nohou sarkofágu rozpřahovala bohyně ochranná křídla a paže, jako by chtěla chránit mrtvého a zadržet vetřelce. Vynášení skříní z komory trvalo 84 dní. Skládaly se celkem z 80 částí a některé byly poškozeny (byly na nich patrny stopy po ranách kladivem, na některých byly uraženy celé kusy). Třetího února spatřili badatelé poprvé úplně odkrytý sarkofág – umělecké dílo vytesané z jediného kusu nejvzácnějšího kusu křemene. Pokrývala ho žulová deska (rozměry 2,75 x 1,5 x 1,5 m).
Zdvihadla zvedla přes šest metráků těžkou desku a vědci spatřili mumii faraona. První pohled je zklamal – velké množství plátěných obalů. Po postupném odstranění obalů se objevil sám král. Lépe řečeno se objevila zlatá maska panovníka . Na víku první i druhé rakve byl zobrazen faraon ve slavnostní nádheře, bohaté výzdobě a Usirově podobě. Stejný pohled se naskytl i při uvolnění třetí rakve.
Záhadou byla velká váha rakve, která se posléze vyjasnila. Třetí rakev byla z masivního, 2,5 – 3 mm silného zlata! Další překvapení, tentokrát nepříjemné, se objevilo vzápětí. Celý prostor mezi druhou a třetí rakví byl vyplněn tuhou černou masou. Badatele začala znepokojovat otázka: jaké škody způsobilo nadměrné užití konzervačních olejů na mumii? Po odkrytí poslední rakve uviděli jako první faraonovu mumii! Pohled na ni byl nádherný a zároveň strašný, protože na ni bylo vyplýtváno nesmyslně mnoho balzámu, který pak ztvrdl, zčernal a všechno slepil. V dlouhotrvajícím procesu se, po zahřátí rakví na 500°C, podařilo odstranit dřevěnou rakev od zlaté. Poté došlo ke zkoumání mumie – 11. listopadu anatom dr. Derry provedl první řez do vrchního pláště mumie. S výjimkou tváře a nohou, které nepřišly do styku s balzamovacím olejem, byla mumie v hrozném stavu – oxidace pryskyřičných složek vyvolala určitý druh samospalování, a tak byla mumie zuhelnatěná. Vrstva balzámu byla na některých místech tak ztvrdlá, že bylo potřeba k jejímu odstranění použít dláto. Další překvapivý objev se uskutečnil pod polštářem. Zde byl nalezen amulet, což samo o sobě není překvapivé. Jenomže tento amulet byl ze železa! Byl to jeden z prvních nálezů železa ve starém Egyptě! Další prací bylo sejmutí obvazů z královy hlavy. Objevila se pokojná a klidná tvář odpovídající masce.
Vyšetření mumie ukázalo tři důležité závěry: příbuzenský vztah mezi Tutanchamonem a Achnatonem byl velmi pravděpodobně vztah mezi synem a otcem; blízký vztah umění k realismu a přesný věk Tutanchamona – zemřel ve věku 17 – 19 let, s největší pravděpodobností mu bylo18.

Zde by mohla být historie objevu Tutanchamonova hrobu ukončena, ale za zmínku stojí ještě jedna věc: tzv. „faraonova kletba“. Jde o tajemnou smrt více než dvaceti lidí, kteří se zúčastnili vykopávek. Vše začalo náhlou smrtí lorda Carnarvona – bodl ho moskyt a po třínedělním zápase se smrtí dne 6. dubna 1926 zemřel. Tehdy se objevily první hlasy o trestu, který stihl hanobitele hrobu. Po této události se strhla lavina dalších úmrtí pomocí „faraonovy kletby“. Druhá, osmá, desátá ...
Devatenáctou obětí byl lord Westbury (jeho syn byl sekretář Cartera a byl nalezen ve svém bytě mrtvý), který vyskočil z okna svého bytu v Londýně. Pak zemřel A.C.Mace, který spolu s Carterem otevřel komoru hrobu. Zpráva ovšem zamlčuje fakt, že Mace byl už dávno před tím nemocný a právě pro tuto nemoc vykopávek zanechal. A když roku 1929 podlehla bodnutí moskytem lady Elisabeth Carnarvonová, zůstal na živu jen jeden člověk z úzkého okruhu účastníků – Howard Carter.
Jednoho dne bylo oznámeno, že v Americe utrpěl úraz Mr. Carter a stal se nejnovější obětí „kletby“. Konečně se začali těmito zprávami zabývat seriozní archeologové. Jako první odpověděl sám Howard Carter. Mluví o směšných historkách a o odrůdě duchařských povídek. Poté přechází ke zprávám, kde tvrdí, že vstoupení do hrobky opravdu skrývá skutečné nebezpečí života, protože se zde mohou objevit zárodky mikroorganismů. Ovšem v Tutanchamonově hrobce nic takového nalezeno nebylo. A v poslední větě poznamenává, že těmto nejapným povídačkám schází duch zdravého rozumu.
Ještě dál ve své zprávě z roku 1933 zašel známý německý egyptolog Georg Steindorff. Dal si práci a šel za zprávami, jejichž původ se dal ještě vypátrat. Zjistil, že v Americe zahynulý Mr. Carter měl s objevitelem hrobu společné jen jméno a že oba Westburyové neměli s hrobem a vykopávkami nic společného. A také uvedl nejpádnější argument: „faraonova kletba“ vůbec neexistuje, nebyla nikdy vyslovena a není na žádném nápise. Egyptský záhrobní rituál neobsahuje žádnou takovou kletbu. Jde o jasné překrucování smyslu, pokouší-li se někdo pozměnit zaříkávací formule v „kletby“. Je tedy jasné, že žádná „faraonova kletba“ neexistuje a všechna podivná úmrtí byla jen souhrou náhod.

Objev Tutanchamonova hrobu byl dodnes zůstává jedním z nejvýznamnějších nálezů, který nám objasnil spoustu informací o starověkém Egyptě. Zajímavé je, že tento bezvýznamný osmnáctiletý panovník byl pohřben s takovou nádherou, která se vymyká představám dnešního člověka. S jakými záhrobními dary museli být pohřbeni tak velcí panovníci, jakými byli Ramesse II. Veliký nebo Sethi I.? V každé komoře jejich hrobů muselo být nashromážděno tolik pokladů jako v celé hrobce Tutanchamona. Jaké nepředstavitelné poklady musely padnout během několika tisíciletí do rukou lupičů?

Hodnocení: (hodnotilo 181 čtenářů)

Ohodnoť tento referát:

(špatný)
(horší)
(průměrný)
(lepší)
(dobrý)



 
 


 
 
Referáty | Čtenářský deník | Životopisy |
Zásady zpracování cookies

© provozovatelem jsou iReferaty.cz (Progsol s.r.o.). Publikování nebo šíření obsahu je zakázáno bez předchozího souhlasu.
Referáty jsou dílem dobrovolných přispivatelů (z části anonymních). Obsah a kvalita děl je rozdílná a závislá na autorovi. Spolupracujeme s Learniv.com. Zveřejňování referátů odpovídá smluvním podmínkám. Kontakt: info@ireferaty.cz
Naši partneři: WarThunder.info | Calorie-Charts.info