Řím v období principátu

ŘÍM V OBDOBÍ PRINCIPÁTU

= Řím za vlády Octaviana Augusta

Gaius Iulius Caesar Octavianus
Octavianus žil v letech 63 př. Kr. – 19 po Kr a k Caesarovi jej poutalo příbuzenské pouto, byl synem jeho neteře. Ve svých sedmnácti se zúčastnil jeho triumfu a o rok později jej doprovázel na výpravě do Hispánie. V Caesarově závěti byl adoptován pod jménem Caesar a určen hlavním dědicem. Proto se vypravil do Říma, aby zde pokračoval v Caesarově díle. V Římě však byli jiného názoru (zvláště konsul Marcus Antonius si z devatenáctiletého mladíka tropil žerty) a tak se Octavianus rozhodl vydobýt si své postavení za pomoci republikánů, vedených Ciceronem.Budoucnost ukázala, že volil správně, Antonius pokořen bitvou u Mutiny prchl z Itálie, a Octavianovi se otevřela slibná budoucnost. Po jmenování konzulem již spojení s republikány bylo zbytečné a tak roku 43 př. n. l. změnil stranu a spojil se s Antoniem a Lepidem (=bývalý Caesarův velitel jízdy; v tomto spojenectví obstarával finanční zajištění) k druhému triumvirátu + obdržel provincie Afriku, Sicílii, Sardinii a Korsiku. Prvním činem spojenců byly proskripce nepřátel. Octavianus se s lehkým srdcem zřekl svého někdejšího spojence Cicerona (který byl za velkého Antoniova potěšení popraven) a jen senátorů tehdy padlo na 300.
Druhý triumvirát byl natolik silný, že se mohl vypořádat i s Caesarovými vrahy. Jejich pronásledování vyvrcholilo roku 42 př. Kr. v bitvě u Filipp, kdy byl Brutus se svými stoupenci definitivně poražen. Avšak tažení poloviny armády, vedené Octavianem, nebylo tolik úspěšné jako tažení Antoniovo, k tomu Octavianus těžce onemocněl, pročež se Antoniova pozice upevnila. Další roky probíhaly ve znamení jejich vzájemného měření sil (roku 36 př. Kr. byl z triumvirátu odstraněn Lepidus – získává titul nejvyššího kněze).
Když se Antonius zamiloval do Kleopatry a zcela zapudil Octavii, Octavianovu sestru a svoji manželku, roztržka byla dokonána. Octaviánus popudil proti Antoniovi senát a nechal otevřít Antoniovu závěť, v níž se Marcus Antonius ukázal jako zrádce národa, preferující především blaho své milenky. Vypukla válka, v níž byl Antonius poražen roku 31 př. Kr.* v námořní bitvě u mysu Action. Tímto vítězstvím se Octavianus stal pánem celé říše, kterou brzy rozšířil i o Egypt.
Roku 27 př. Kr. provedl velmi chytrý tah, kdy v Senátu prohlásil, že se vzdá nejvyšší moci, a projevil ochotu vrátit všechna vojska a provincie ve prospěch Říma. Dobře věděl, že na to senátoři nepřistoupí a nespletl se – požádali jej, aby neopouštěl čelo říše a na deset let jej vybavili tzv. prokonsulským impériem, tj. faktickou mocí nad římskou armádou. Tři dny nato mu byl propůjčen titul Augustus (=vznešený). Od těchto chvil se datuje Octavianovo působení jako císaře.
Octavianus posléze začíná hromadit republikánské pravomoce, nepřestává však vystupovat jako princeps, jako první občan a senátor, primus inter pares („první mezi sobě rovnými“). Roku 23 př. n. l. přejímá Augustus tribunskou funkci s právem veta a je mu svěřeno doživotní prokonsulské impérium, roku 12 př. Kr. se stává i nejvyšším knězem (pontifex maximus). Vrcholem jeho snah je rok 2 př. Kr. kdy od senátu přijímá titul pater patriae. Zároveň se ujímá péče o silniční síť, čímž se mu do rukou dostává důležitý prostředek ovlivňování veřejného mínění.
Po sto letech nepokojů a občanských válek bylo nutné stabilizovat římskou společnost – Augustus se proto pokusil o konsolidaci senátorského a jezdeckého stavu, obnovení prestiže


*Toto datum je označováno za zánik republiky (někdy lze najít i rok 29 př. Kr., kdy se Octavianus vrací do Říma)
starých patricijských rodin, vykázal otroky do patřičných mezí atd. Bezprávné obyvatelstvo uklidňoval hrami a rozdáváním obilí. V náboženské oblasti se soustředil na obnovu tradičních kultů a dohlížení nad mravy.
Provedl i mnohá opatření pro bezpečnost Říma – město rozdělil do 14ti čtvrtí, zřídil hasičské jednotky a městskou policii. Též reorganizoval armádu – vytvořil stálé vojsko. Stav říše požadoval oddíly, připravené kdykoli bojovat, a hranice potřebovaly stálé posádky. Do pomocných oddílů (auxilia) byl přístup umožněn i provinciálům (císař Claudius jim pak v budoucnu po ukončení vojenské služby začal udělovat římské občanství). Sám také nezůstal bez ochrany – Augustus zavedl praetoriánskou gardu (=vojáci určení k osobní ochraně císaře, podléhající dvěma velitelům – praefecti praetorio. Funkce praefektů v pozdějších dobách vzrostla a rozšířila se i do civilní oblasti).
Octavianus Augustus též provedl zákonodárné úpravy, zavedl finanční reformu (pokladna: 1. osobní císařská – fiscus; 2. státní – erarium) a nový celní systém. Díky kontrole úředníků v císařských a senátorských provinciích zaznamenala římská říše hospodářský vzestup.
Hlavním Augustovým heslem byla Pax Romana. V souladu se svoji nepříliš vojensky zaměřenou povahou nijak netoužil po výrazném rozšiřování hranic; uzavřel letitý spors Parthy na východě. Úspěšně zklidnil situaci v Hispánii a Galii. Ačkoli římská hranice zaznamenala posun až na Dunaj a na Rýn, Augustovu nechuť k výbojným válkám posílil rok 9. po Kr., jenž byl velkou ranou pro římskou hrdost. Během povstání v Panonii vlákali Germáni velitele Publia Quintilia Vara se třemi legiemi do smrtelné léčky v Teutonburském lese. Augustus byl zprávou o krvavé porážce natolik zdrcen, že si několik měsíců nestříhla vlasy ani vousy a čas od času tloukl hlavou o zeď volaje: „Vare, Vare, rede mihi legiones meas!“ („Vare, Vare, vrať mi mé legie!“).
V oblasti kultury zaznamenal Řím za Augustovy vlády nový rozvoj. V Římě probíhala čilá stavební činnost a bylo vystavěno mnoho nových chrámů („Zanechávám po sobě město mramorové, když převzal jsem cihlové“). Kvetla rovněž literatura (Vergilius, Horatius, Titus Livius, Ovidius, …).
Svoji politikou si Augustus získal velkou oblibu a již za svého života byl ve východních oblastech uctíván jako bůh. Oficiálně byl vzat do panteonu bohů po své smrti. Problémem však bylo, kdo bude jeho nástupcem – císař totiž neměl svého vlastního syna a proto během své vlády adoptoval mnoho následníků. Všichni však zakrátko zemřeli. Roku 4. po Kr. byl Augustus svojí druhou ženou Livií nucen adoptovat jejího syna Tiberia. Ten tedy po jeho smrti (Augustus byl údajně otráven) převzal vládu nad římskou říší.