Klasicismus

Klasicismus

Architektura

Architektura zůstávala ještě dlouho nejvýznačnější částí feudální kultury. Barokní sloh vyčerpával své tvůrčí možnosti. Někde se hledalo východisko v navazování na gotiku (barokní gotika) nebo v rokoko, které stavební konstrukci překrývalo drobným ozdobnictvím. Vývojově nejslibnějším se posléze ukázalo přejímání stavebních prvků antického Říma a Řecka, jež vedlo k novým slohům, klasicismu a empíru. Nejdříve začalo toto antické dědictví pronikat v tzv. barokním klasicismu, který dbal více na úměrnost stavebních částí a opustil hybnost tvarů a půdorysu. Nejvýraznější stavbou tohoto slohu je velkolepý palác francouzského krále Ludvíka XIV., Versailles. Svými sály, galeriemi, schodišti, terasami, vodotrysky, parky a průhledy do nich byl předmětem závistivého obdivu a napodobování všech evropských panovníků.
Klasicismus zpočátku připomínal vnějškově baroko, ale později stále více čerpal z antiky. Klasicismus pak tvarově zpestřila záliba v cizokrajných slozích (čínských, tureckých, staroegyptských) a v gotice. Projevem tohoto časného romantismu byly většinou drobné stavby v parcích a zahradách. Teprve později byly v tomto duchu upravovány, přestavovány a stavěny i zámky veřejné budovy.

Sochařství

Také sochařství bylo zpočátku vázáno k zájmům feudální šlechty a církve a společenský ústup obou hlavních zákazníků plastického umění umenšoval jeho význam. Barokní sochařství hledalo z umělecké bezradnosti východisko podobnými cestami jako architektura. Nejznámějšími představiteli klasicismu byli italský sochař A. Canova a Dán Thorwaldsen. Stali se napodobovanými vzory pro celou Evropu. Z klasicismu vyšel a překonal romantismus jeden z největších sochařů 19. stol. Francouz Rude, jehož nejvýznamnějšími díly je třeba Maršál Ney.

Malířství

Do popředí výtvarného umění se dostávalo malířství. Od slavnostní škrobenosti pozdního baroka přecházelo ke krajinářství, k zobrazování denního života a ke hravému a rozkošnickému rokoku. Jeho významnými zástupci ve Francii byli Watteau, Boucher a Fragonard. Také anglické malířství dospělo k závažným dílům portrétisty Reynoldse a krajináře Gainsborougha. Pro klasicismus jsou nejpříznačnější obrazy, které vytvořené Francouzi David a Ingres.

Literatura

V Anglii se opožděně spojily humanistická učenost s puritánskou teologií ve skvělém eposu Miltona Ztracený ráj a Ráj znovu nabytý. Anglická literatura byla přirozenější, vypravovala o cestách životem a byla určena i širšímu okruhu čtenářstva, buržoazii. Z mnoha jejích význačných autorů je nejznámější Swift. Naproti tomu ve Francii byla literatura živým dílem. Asi každý zná Moliëra, který odhaloval lakotu měšťáků (Lakomec), směšnost měšťáckých povýšenců (Měšťák šlechticem) a sobectví (Don Juan a Tartuffe).

Hudba

V těchto obdobích prošla prudkým vývojem i hudba instrumentální. Souviselo to s dalším zdokonalováním hudebních nástrojů, s přibíráním nových, zvláště dechových, a s rozlišením klavírní a varhaní hudby. Vznikaly koncertní skladby reprezentované Italem Vivaldim a dovršovala se oratorní a varhanní díla Němců Johanna Sebastiana Bacha a Händela. Tento přechod barokní hudby ke klasicismu byl velmi plynulý a odpovídal požadavkům buržoazie po obecné srozumitelnosti a přirozené kráse. Vznikly nové instrumentální hudby, především sonáty a symfonie, které k dokonalosti dovedli Haydn a Mozart. Vyvrcholením pak byly monumentálně stavěné symfonie Beethovena. Dalšími vynikajícími hudebními skladateli byl Weber, Rossini nebo Chopin.

Věda

O novou vědu se v těchto obdobích zajímaly vlády i vládnoucí třídy,protože jí chtěly využít k praktickým účelům.po vzoru prvních učených společností v Itálii byla roku 1660 založena Královská společnost v Londýně a roku 1666 Královská akademie věd v Paříži. V obou městech byly později zřízeny také královské observatoře. Měly sloužit především potřebám mořeplavby, ale i k největšímu vítězství vědy v 17. století. Pohyb nebeských těles vysvětlil až Angličan Newton.

Teplo a energie

Zkoumání tepla a energie vedlo k zdokonalování parního stroje. Parním strojem dostala silný a spolehlivý pohonný prostředek nejen tovární výroba nýbrž i doprava. Nejdříve sestrojil Američan Fulton parník s lopatkovými koly, roku 1814 zkonstruoval Stephenson první lokomotivu.

Přírodní vědy

Z praktické nutnosti uspořádat velké přírodní sbírky docházelo od poloviny 18. stol. k pokusům o jejich klasifikaci. Švéd Linné zavedl jednoduchý systém třídění v botanice a zoologii. Francouz Buffon tvrdil, že základem klasifikace zvířat a rostlin jsou příbuzenské vztahy, a jeho krajan Lamarck vyslovil smělou teorii, že dnešní druhy vznikly z druhů dřívějších postupným přizpůsobováním se přírodnímu prostředí.

Chemie

Výzkumy anglických učenců udělaly z chemie skutečnou vědu. Jejím zakladatelem byl Lavoisier, jenž nově roztřídil chemické sloučeniny a přeměnil chemii v obecnou teorii. Další rozhodující krok k pochopení chemie učinili Dalton a jeho krajan Davy. Podařilo se také syntetizovat látky tvořené živými organismy a výrobu syntetických barviv z uhelného dehtu, který se tak stal základem velkého chemického průmyslu v Německu.

Filozofie

Zpočátku se ve filozofických názorech uplatňovaly ještě idealistické prvky, rozlišující svět myšlenek a svět hmotný, přičemž podle názoru určité skupiny filozofů jsou tyto dva světy spojeny působností boha, podle jiných filozofů jsou projevem jediné božské bytosti, která zastávala tzv. panteismus, tj. názor, že bůh a vesmír jsou jedno. Později však ve Francii vyústilo rozumové uvažování v materialistický světový názor. Jeho nejvýznačnějšími představiteli byli La Mettrie, Holbach, Helvétius a Rousseaua. Rousseauovy názory předznamenaly romantismus. V Německu se tento směr projevil zvlášť příznačně idealistickou filozofií, jejímiž hlasateli byli zejména Fichte a Schelling.

Dějepisná věda, která nadto využívala i výsledků jiných věd, dosáhla mnoho nových a důležitých úspěchů. Rozmnožit je a hlavně vysvětlit, co je vlastní příčinou společenského vývoje, se tehdy ještě nepodařilo. To zůstalo vyhrazeno až pozdějším obdobím, kdy se v dějepisném bádání začal uplatňovat vědecký názor na dějiny.