Dějiny Bastilly

Dějiny Bastilly

Při popisu dějin Bastilly je nutné se vrátit hluboko do historie a popis osudů této městské pevnosti nelze oddělit od dějin Paříže a Francie samotné. V období středověku byly jménem „la bastille“ označovány ve Francii opevněné věže postavené před hradbami nějakého města, v jižní Francii se používala jazyková varianta „la bastide“. Město Paříž mělo na začátku 14. stol. na východní straně před tzv. Svatoantonínskou branou dvě věže tohoto typu po obou stranách cesty, která vedla do brány, věže tedy nade vší pochybnost zpevňovaly obranu městské brány. Hugo Aubriot, který zastával funkci prévot de Paris, dal v roce 1367 za vlády Karla V. přistavět k těmto původním dvěma věžím ještě další dvě a všechny čtyři věže spojil dohromady v jeden celek mohutnými hradbami. Tímto způsobem vznikl de facto čtyřvěžový městský hrad, který dostal jméno „le chateu de la Bastille“. Obecný pojem se tedy stal vlastním jménem (názvem) pro tento konkrétní objekt. Aubriot původní stavbu naplánoval ještě rozšířit o další čtyři věže, které však byly dokončeny teprve roku 1383. Celkově tedy pevnost sestávala z osmi věží, nejvyšší z nich měřila 22 m, propojených vysokými hradbami, tento komplex jádra hradu byl doplněn nižší vnější (obvodovou) zdí a hlubokým příkopem, na jižní straně se nacházelo opevněné předhradí, kde bylo sídlo velitele pevnosti a také hospodářské budovy sloužící jako sklady zásob. Bastilla plnila až do 17. století výrazně vojenské účely, k ovládnutí Paříže bylo nutno dobýt Bastillu, protože jinak rozsáhlý pevnostní komplex zajišťoval dostatečný prostor k úkrytu silné vojenské posádky. V této době byla Bastilla používána jako státní vězení jen velmi výjimečně, teprve za vlády Ludvíka XIV. (1643-1715) se Bastilla stala pravidelným státním vězením. Právě období panování Ludvíka XIV., v době neomezené královské moci, v době častých dvorských intrik a afér získala Bastilla svou tajuplně hrůzostrašnou pověst, ačkoliv státních vězení podobného typu existovalo na území tehdejší Francie větší množství do historických románů a širšího povědomí se dostala především pařížská Bastilla. Na základě zatykačů vydaných přímo králem (velký vliv měl pochopitelně i hlas ministrů typu kardinála Richelieu) tzv. lettres de cachet bylo možné zmizet v tomto typu vězení bez jakéhokoliv soudního procesu. Životní podmínky vězňů se značně lišily, nejhorší pověst měly podzemní kobky (cachots) a také kobky hned pod střechou (calottes), většina vězňů se ovšem těšila mnohem lepším podmínkám, zejména v porovnání s hrůzami, které vládly v Bicetre (jiné vězení). Paradoxem dějin je fakt, že tuto funkci v době vlády Ludvíka XVI., tj. již dvacet pět let před začátkem Velké francouzské revoluce přestala víceméně plnit, v době před červencovým povstáním byla dokonce vnější dvorana přístupná veřejnosti. Obraz Bastilly 18.století ve smyslu děsivého vězení je tedy spíše obrazem literárním, než skutečností. Dobytím Bastilly 14.7.1789 bylo osvobozeno sedm vězňů a ani jeden nebyl vězněn z důvodů politických (čtyři byli padělatelé odsouzení v právoplatném soudním procesu, dva byli blázni a brzy opět skončili ve vězení-blázinci a posledním byl hrabě de Solages, který stejně jako hrabě de Sade skončil ve vězení za uvolněnost mravů na přání své rodiny), ostatně primárním důvodem útoku na Bastillu podobně jako krátce před tím na Invalidovnu, byla snaha získat zbraně a střelný prach. Dobytí Bastilly také nebylo žádným výrazným aktem vojenským, po krátkém odporu se velitel pevnosti (správce – gouverneur) Bernard-René de Launay rozhodl pevnost vzdát (pevnost měla skromné zásoby potravin a žádný samostatný přívod vody, posádku tvořili především penzionovaní veteráni) za podmínky volného odchodu posádky, což mu bylo přislíbeno, ale obránci pevnosti byli nakonec zmasakrováni. Vznik legendy o dobytí Bastilly a její přerod až do symbolu národní ideologie republikánské Franci, lze uvádět jako příklad ideologické práce s historickými fakty a způsob vytváření státní ideologie a státní identity. Prvním schopným obchodníkem s mýtem Bastilly byl Pierré-Francois Palloy, který skutečnou Bastillu boural a její ideologizovanou podobu následně prodával a vyvážel do všech koutů Francie. Občanská společnost, republikánské zřízení a parlamentarismus či liberalismus by jistě příliš neocenily zrod formou krvavého masakru na základě porušení čestného slova, v tomto ohledu je jistě zajímavé studovat ohlas tvorby této ideologie za Lamanšským průlivem v dílech anglických filozofů a politiků zabývajících se státním zřízením a politickou filozofií obecně. Již v roce 1789 byla Bastilla jako symbol královské moci a zvůle zbořena, ze zdiva byly vyráběny miniaturní Bastilly a prodávány jako suvenýr. Na místě původní Bastilly se nyní nachází náměstí „la place de la Bastille“, po roce 1830 zde byl postaven bronzový sloup, na jehož vrcholu je umístěn pozlacená socha symbolizující svobodu.










Použitá literatura:

Ottův slovník naučný, díl 3, B-Bianchi, nakl. J. Otto, Praha 1890
Schama, Simon: Občané, Prostor, Praha 2004
Furet, Francois: Francouzská revoluce, Argo, Praha 2004
Maurois, André: Dějiny Francie, NLN, Praha 1994
Kudrna, J. et al.: Dějiny Francie, Svoboda, Praha 1988